Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

S redaktorkou portálu Vědavýzkum.cz si povídaly nejenom o předávání myšlenek veřejnosti a studentům, ale i o budoucnosti genetiky a strachu z neznáma, který je spojen s objevováním.

V roce 2016 jste opustila forenzně genetickou laboratoř, ve které jste strávila 14 let. Nechybí vám ta práce?

Nechybí, protože v naprosté většině šlo o rutinní úkony. Ráda se pohybuji ve volném myšlenkovém prostoru, takže se mi stýská po případech jako zdroji zajímavých myšlenek a situací, do kterých jsem mohla pronikat. V době, kdy jsem začínala, pro mě bylo všechno nové a zajímavé, ale s přibývajícími roky se zajímavých podnětů objevovalo méně a méně.

Nyní se věnujete popularizaci biologie a forenzní genetiky. Kdy jste dospěla do bodu, ve kterém jste si řekla, že už víte dost na to, abyste mohla s čistým svědomím začít popularizovat svůj obor?

Nikdy nevíte dost. Myslím, že mohu poctivě říct, že za celou dobu, co forenzní genetiku a biologii přednáším a popularizuji, jsem se nikdy nesnažila tvářit jako někdo, kdo ví všechno. Znám hodně lidí, kteří jsou v řadě aspektů oboru lepší než já. Co ale jde mně, je práce s myšlenkou a jejím sdělováním. Popularizace je jiná disciplína než experimentální věda a vyžaduje odlišné kvality a dovednosti. Stejně jako pedagogika. Dobrý učitel není ten, kdo ví ze svého oboru nejvíc, ale ten, kdo zná dost na to, aby byl schopen vytáhnout zajímavé myšlenky a principy a srozumitelnou formou je předávat dále. Popularizaci vnímám jako zvláštní formu pedagogiky, při které se snažíte, aby si lidé neuvědomovali, že se něco učí.

Reálnou praxi jste opustila už před 8 lety. Neujíždí Vám po odborné stránce vlak?

Snažím se ho stíhat. S reálným provozem forenzních laboratoří jsem stále v kontaktu při jejich akreditaci, a také při práci na grantových projektech. Když z nějakého oboru odejdete, tak nejprve přestanete být schopni řešit věc na provozní úrovni, například ovládat moderní přístroje. V druhém sledu se přestanete zaměřovat na detaily, ale vnímáte obor jako celek a sledujete novinky, které přicházejí, ale už na obecnější rovině. Máte na obor širší pohled a s nadhledem můžete víc pozorovat, co a jak a s čím souvisí. Snažím se být pro studenty dobrý průvodce, který jim ukáže základní a hezké věci a zajímavosti, což si myslím, že je smysl výuky.

Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

Nabízíte tedy studentům pohled na obor v celé jeho šíři?

Ano, aby si pak každý mohl vybrat, co je mu blízké. Dnes jsme dost zapadlí ve studijních programech a škatulkách. Potřebovali bychom modulové studium tak, aby si každý sám přirozeně tvořil svojí kompetenci. Můžete se vydat po technické a věcné stránce oboru a vědět, co a jak sekvenovat, anebo se na obor dívat z širší perspektivy a přemýšlet, co, kdy a kam nás může posunout. Dnešní absolventi jsou často experti jen v jedné oblasti a chybí jim mezioborový přesah. Nepotřebujeme 10 stejných biochemiků, ale lidi, kteří budu mít svůj unikátní set schopností.

Vy sama jste dobrým příkladem člověka, který jde po své jedinečné karierní cestě.

Vždy jsem to tak měla. To, že mi něco připadá zajímavé, je pro mě dostatečným důvodem se věci věnovat a nepřemýšlet nad tím, zda se to hodí ke zbytku toho, co umím. Do určité míry je jedno, co sbíráte za dovednosti, protože všechny nabyté zkušenosti se vám mohou někdy hodit.

Jsme nyní na vrcholu sil genetiky?

Genetika, včetně té forenzní, se přiblížila určité hranici. Už víme, že velkou část informací, které nás zajímají, si přímo v sekvenci DNA nepřečteme. Některé samozřejmě ano – příkladem jsou třeba jednodušší znaky, jako je krevní skupina nebo onemocnění způsobená vadou jediného genu, třeba cystická fibróza. Většina znaků je ale podmíněná složitěji. Ačkoliv při hledání predispozic k onemocněním nebo při forenzní predikci stále nacházíme další souvislosti mezi sekvencí DNA a výskytem určitých znaků, tak je stále jasnější, že významnou roli hraje i řada dalších faktorů a že se znak rozvine jenom v určitém kontextu. Dalším logickým krokem je proto rozvoj studia epigenomu, tedy toho, jak se samotné čtení genetického kódu vypíná, zapíná a reguluje.

V jakých forenzních oborech vidíte budoucnost?

Obrovský potenciál je určitě ve forenzní mikrobiologii. Tělo, které na začátku vzniká z oplozeného vajíčka, je totiž jenom jakýsi dům či spíše město, ve kterém bydlí náš mikrobiom. Nemá smysl dívat se na město samotné a zabývat se tím, jak v něm jezdí nebo nejezdí tramvaje a kdy a kde se svítí, a přitom opomíjet existenci a chování jeho obyvatel. Většina informací o městě zkrátka není napsaná v jeho stavebních plánech, ale v „hlavách“ jeho obyvatel. A právě jejich studium, tedy studium mikroorganismů, otevírá úplně nové možnosti i ve forenzní vědě. S tímto vědomím budeme zřejmě schopni třeba nalézt stopy kontaktu mezi pachatelem a obětí i dlouhé týdny či měsíce po tom, co k němu došlo, nebo třeba po mnoha desítkách týdnů potvrdit, že na určitém místě leželo mrtvé tělo.

Člověk díky moderním metodám molekulární biologie umí spoustu věcí. Nejen v biologii, ale i v mnoha dalších oborech narážíme na morální a etické hranice. Měli bychom přemýšlet nad tím, co můžeme díky našim znalostem způsobit?

Přemýšlet bychom nad tím rozhodně měli, ale dovolím si být skeptická: neumím si totiž představit, že bychom se jako lidstvo do posledního jedince shodli na tom, že určité hranice nepřekročíme. Na takový dobrovolný celibát nikdy nepřistoupí všichni, vždy tu budou lidé i celá uskupení lidí, pro které bude touha objevovat, „dokázat to“, získat moc, kontrolu nad ostatními, peníze a cokoli dalšího s tím spojeného, nad všechna etická pravidla.

Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

Co s tím? Překročíme časem všechny myslitelné hranice?

Budeme různé hranice postupně testovat, často překračovat a vždycky, když někam uděláme krok, přinese to nevyhnutelně určité následky. Právo a etika neumí řešit otázky dopředu a přemýšlet nad problémy, o kterých ještě nevíme. Nejprve tedy musí přijít krok do neznáma, kde si rozsvítíme a podíváme se, kde to vlastně jsme. A až se v novém prostoru zorientujeme, tak si stanovíme pravidla, jak se v něm chovat. Ve forenzní genetice je teď například celosvětově velkým tématem tzv. familial searching neboli dohledávání pachatelů prostřednictvím vzorků jejich příbuzných v databázích. Technicky je to úžasný nástroj – díky pokročilé celogenomové analýze a matematickým modelům vycházejícím ze znalosti principů dědičnosti můžete osobu identifikovat třeba přes dva tři vzdálené bratrance, jejichž profily jsou v nějaké dostupné databázi. Vyvstává ale etická otázka: smí se to? Kdy a za jakých podmínek? Je potřeba souhlas dotyčných osob, nebo má převážit veřejný zájem? Je to nový prostor a nastavit v něm etické mantinely bude úkolem práva, nikoli genetiky.

Děsí nás tedy spíše strach z takovýchto neznámých prostorů?

Ano, protože si hned představujeme strašlivé bubáky, kteří tam určitě číhají. Na druhou stranu často klidě hazardujeme v rámci známého světa a moc se nad tím nepozastavujeme. Uvedu příklad: Téměř všichni máme nějakou zkušenost s alkoholem, spousta z nás ho běžně konzumuje, a to i když víme, že má na náš život a zdraví prokazatelně mnohem horší účinky než například LSD. Nad masivní spotřebou alkoholu, která je u nás etablovaná a vyvolává veliké množství závislostí, se až na odborníky téměř nikdo nepozastavuje. Naproti tomu LSD si v sámošce nekoupíte a jeho uživatelů je minimum, takže vůči němu má většina společnosti averzi, jeho uživatele by asi označila za narkomany a neumí si představit jeho legalizaci. Stejné je to třeba s genetickými manipulacemi embryí. Bojíme se neočekávaných dopadů přesně cílených oprav, ale nechává nás v klidu, že řada těhotných je vystavena neblahým účinkům nevhodného prostředí či zoufale špatné životosprávy, což může mít v konečném důsledku stran zdraví dítěte mnohem horší následky.

Člověk přirozeně bojuje za svůj známý svět.

Kdykoliv jdete objevovat, tak vystavujete svět nějakému „riziku“ změny, a to i velmi výrazné. Primitivní organismy nepřemýšlely nad tím, zda mohou zkoušet například buněčné dýchání a jaké to může mít následky. My lidé jsme nejspíš první, kdo se komplexitu světa snaží nahlížet a zvažovat, a kdo se bojí nechtěných dopadů nějakého počínání, kdo pociťuje zodpovědnost. To ale neznamená, že bychom měli upustit od prozkoumávání nových dveří. Evolučním pohledem jsme prostě organismus, který velmi efektivně přichází s novinkami, ovlivňujícími celý systém, a který biosféru začal studovat a zabývat se tím, jak svět kolem nás funguje.