Libor Grubhoffer: Mladý výzkumník se chtě nechtě stává také manažerem

S redakcí portálu Vědavýzkum.cz si povídal nejen o důležitosti řízení vědy, ale také o tom, jak se vlastně k vědě dostal.

Jak jste se dostal k vědě?

Vědu jsem si vlastně zvolil proto, že jako dítě třídního nepřítele jsem ani nemohl uvažovat o některých profesích. Nemohl jsem například studovat na lékařské, pedagogické nebo právnické fakultě. Od svého dětství jsem žil v představě výzkumníka, chtěl jsem se vědě věnovat naplno i přes to, že mě okolí varovalo, že budu třít bídu. Inspirován některými příběhy kolem sebe jsem ale věděl, že chci dělat virologii.

Proč právě virologii?

V době, kdy jsem končil studium, tak se objevilo HIV, které celou problematiku virů zvýraznilo. Tím to pro mě bylo ještě zajímavější. Řekl jsem si, že když se budu věnovat něčemu takovému, tak mě ani komunisté nebudou moci nutit, abych vstoupil do strany. V té době jsem z politických důvodů nemohl absolvovat doktorské studium na přírodovědecké fakultě.

Kam jste tedy potom zamířil?

Nakonec jsem tedy odešel do rezortního Výzkumného ústavu organických syntéz v Pardubicích, abych zjistil, že v okresním městě je bohužel dohled komunistů velmi nepříjemný, ještě horší než ve velkém městě. Tak jsem po roce utekl zpět do anonymity Prahy. Podařilo se mi dostat se na otevřené místo vědeckého aspiranta k Dimitriji Slonimovi, který měl velkou zásluhu na vývoji hlavních vakcín chránících děti v 60. až 90. letech minulého století před obrnou a dalšími nemocemi. Dimitrij mi byl tím nejlepším možným učitelem, u něho jsem se „vyučil“. Byla to ta nejlepší pracovní léta, která jsem prožil. Navzdory režimu jsem je totiž prožil v neuvěřitelné svobodě výrobního podniku. Dnes jsem za to velmi vděčný a jsem rád, že jsem tehdy neprošel výchovou v některém z ústavů tehdejší Československé akademie věd.

Jak jste se dostal do Českých Budějovic?

Okolnosti v osmdesátých letech mě donutily k tomu, že jsem potřeboval práci i s bydlením – tenkrát byly jedinou takovou možností České Budějovice, kde právě vznikalo Biologické centrum. Po pracovní stránce to tu nebylo úplně šťastné – nedovedu si představit, že by to trvalo déle. Teprve nabytá svoboda koncem osmdesátých let změnila podmínky nejen v Budějovicích, ale v celé zemi. Dostal jsem se tenkrát do situace, kdy mi tehdejší první ředitel parazitologického ústavu na začátku devadesátek řekl „Libore, ty musíš odjet do Ameriky a být tam aspoň rok, když tam nepojedeš, tak tě všichni převálcují, a já si přeji, abys pak ústav po mně převzal.“ Byl jsem tedy v podstatě hozen do vody, dnes se tomu těžko věří, ale dříve jsem byl stoprocentně laboratorní člověk.

Takže jste se stal bez nějaké zásadní přípravy manažerem. Jak jste se tenkrát díval na řízení a management?

Jako mladý a hloupý ředitel jsem tenkrát ohrnoval nos nad manažerskými pravidly a školeními, považoval jsem to za něco, co je ve vědě k ničemu. Měl jsem pocit, že nic takového není potřeba, ale dnes už mám úplně jiný názor. Říkal jsem si, že musím mít stále úzké napojení na vědu, takže jsem ze začátku opravdu běhal mezi laborkou a ředitelnou.

Vědci často být manažeři nechtějí, ale někdy jim nic jiného nezbývá…

Systém je dnes takový, že mladý výzkumník se chtě nechtě stává také manažerem. V momentě, kdy se dostane do soukolí vědecké reality, tak mu opravdu nic jiného nezbývá – systém ho už donutí starat se o peníze na svou práci. Stává se tedy žadatelem o granty a v momentě, kdy se mu je podaří získat, tak je na nejlepší cestě, aby se dostal na dráhu manažera. Stojí přeci před úkolem, jak jednat s lidmi, jak je vést a tak dále.

Na řídicích pozicích nejsou pouze lidé, kteří za sebou mají úspěšnou vědeckou dráhu. Přesto mohou být schopnými manažery, napadá mě například Jiří Nantl na CEITECu Masarykovy univerzity. Jak toto vnímáte?

Fungovat to určitě může. Vždy by na řídicích pozicích měli být empatičtí lidé, i když tak třeba na první pohled nevypadají. Vrcholová pozice vůbec nemusí souviset se zaměřením na vědu. Takže fungovat to může. Je důležité, aby ten člověk měl empatii, byl vnímavý obecně k vědě a byl schopen pochopit její specifika. Vyžaduje to tedy nějaké speciální nastavení.

Práce s lidskými zdroji ve vědě není jednoduchá. Proč jsou vůči tomu vědci někdy skeptičtí?

Určitě to tkví v zahledění se do své vědecké činnosti a s tím souvisejícím podceňování jakékoli administrativní práce. Když se v oblasti administrativy něco nedaří, tak v horším případě výzkumníci ztrácí nervy, v lepším narůstá jejích skepse. Toto je třeba lidsky řešit. Je štěstí, když na administrativních pozicích jsou příjemní lidé, kteří dokáží s patřičným klidem takového rozčileného výzkumníka usměrnit a informovat tak, aby se vše vysvětlilo.

Pojďme se ještě podívat na samotné Biologické centrum. Letos jste obhájili HR Award, co to pro vaše pracoviště znamená?

Získání HR Award je pro nás velmi významnou událostí. Je to vlastně takové zadostiučinění, protože vznik tohoto projektu byl doprovázen celou řadou diskuzí. Nakonec se podařilo najít shodu a už při podávání projektu se nám jeho forma nesmírně líbila. Pochopitelně jsme měli velikou radost, když jsme uspěli jako jedni z prvních v tuzemsku. Pak už se tedy pracovalo na naplňování všech úkolů, které jsou spojeny s projektem. HR Award zcela splynulo s fungování centra, takže jeho obhájení se zdálo samozřejmé, ale to určitě nebylo.

Závěrem si dovolím takovou tradiční otázku. Myslíte si, že je v české vědě dost peněz?

Myslím, že peněz dost není a ještě ke všemu jsou špatně rozdělovány. Měl by být posunut nepříznivý poměr institucionálního a účelového financování. Má to však svá ale – Česká republika měla v oblasti vědy, výzkumu a inovací příliš velké oči a dle mého názoru ji například Operační program Výzkum a vývoj pro inovace trochu přerostl přes hlavu, protože z původních jedenácti plánovaných infrastruktur jich vzniklo 48. Z toho logicky vyplynuly nároky na jejich další existenci. To rozhodně zkomplikovalo život osvědčeným výzkumným institucím. K těm se stát zachoval, v podstatě jako by ani nebyly. Tím, že se zapomnělo na již existující instituce, tak chřadnou, těžko se pro ně totiž shání peníze. Toto tedy bylo systémově špatně. Bohužel u nás máme náchylnost k velkým očím, srovnatelně velké Rakousko se přitom tváří mnohem střízlivěji a stále je pro nás z hlediska výsledků nedosažitelné. Má jednu velkou infrastrukturu, která stojí za to. A to úplně stačí.

Děkujeme za rozhovor.

Libor Grubhoffer

Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a mikrobiologii/virologii v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Od roku 1991 je vedoucím Laboratoře molekulární ekologie vektorů a patogenů Parazitologického ústavu, jehož byl později ředitelem (1994–2002). V roce 2001 byl jmenován profesorem molekulární a buněčné biologie a genetiky. Ve stejném roce se stal prorektorem JU pro zahraniční vztahy (2001–2004) a poté děkanem Biologické (od roku 2007 Přírodovědecké) fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2004–2011). Od roku 2012 do roku 2016 byl jejím rektorem. Od roku 2017 je ředitelem Biologického centra AV ČR a také předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Od roku 2020 pak působí jako 1. místopředseda Učené společnosti České republiky.