Demokracie do vědy nepatří, říká nejcitovanější český vědec Hobza

Česká věda zaostává, a pokud se něco rychle nezmění, do několika let už může být na chvostu vyspělých zemí. Je to důsledek mnoha nešvarů, které se v Česku rozmohly: vláda výzkum dostatečně nepodporuje, excelentní vědci odcházejí do zahraničí a akademické senáty jsou nekompetentní, soudí nejcitovanější český vědec a autor přelomového objevu nepravé vodíkové vazby Pavel Hobza.

Scházíme se chvíli poté, co na summitu v Olomouci britská společnost Times Higher Education zveřejnila jeden ze svých žebříčků. České univerzity se pohybují se mezi 401. a 600. místem na světě. A ve srovnání s dvanácti zeměmi, které přistoupily do Evropské unie po roce 2004, je nejlepší z českých škol až za estonskou a dvěma kyperskými školami.

Podle nejcitovanějšího českého vědce, chemika Pavla Hobzy, žebříček jen potvrdil to, co se už delší dobu postupně ukazuje. „Ať už si o žebříčcích myslíme cokoli, pořád ve světovém srovnání nemáme jedinou školu ani v první čtyřstovce. Na tak malou republiku tady existuje příliš mnoho univerzit a institutů akademie věd a nikdo není schopen pořádně zhodnotit, které z nich jsou kvalitní a které ne.“

prof. Ing. Pavel Hobza, DrSc., dr. h. c., FRSC (1946 v Přerově)

• chemik, nejcitovanější český vědec

• zabývá se výpočetní a teoretickou chemií
• působí jako distinguished chair v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a jako profesor fyzikální chemie na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého
• v roce 1969 absolvoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT
• po aspirantuře v Ústavu fyzikální chemie ČSAV musel z politických důvodů akademii věd opustit a přes 10 let strávil v Institutu hygieny a epidemiologie; do akademie se vrátil v roce 1986
• mezi jeho nejvýznamnější objevy patří objev nepravé vodíkové vazby, objasnění role patrových interakcí v DNA a proteinech a vysvětlení úlohy disperzní energie v biomakromolekulách
• věnuje se nekovalentním interakcím a vazbám a jejich rolím v přírodních vědách, aktuálním projektem je „In Silico Drug Design“
• je autorem více než 500 publikací a 3 knih
• Web of Science jej v roce 2014 zařadil mezi nejcitovanější vědce světa (z ČR jsou takto citováni pouze tři badatelé)
• je členem Učené společnosti ČR, britské Královské společnosti chemické a redakčních rad evropských a českých chemických časopisů, členem vědecké rady Univerzity Karlovy a Univerzity Palackého
• garant oboru chemie v Nadačním fondu Neuron na podporu vědy, kde je i předseda Vědecké rady a člen správní rady
• v roce 2008 získal Národní cenu Česká hlava za celoživotní vědecký přínos v oblasti výpočetní a teoretické chemie
• v roce 2017 získal Schrödingerovu medaili, kterou uděluje jednou za roku organizace WATOC
• vždy dva roky byl hostujícím profesorem na Université de Montréal a Technische Universität München, tři roky působil v Jižní Koreji
• když má volno, jezdí s rodinou na chalupu a věnuje se chytání pstruhů
• manželkou Pavlou mají syna Pavla a dceru Martinu a čtyři vnuky – Pavla, Dana, Antonína a Mikuláše

Neexistuje totiž jednotný systém hodnocení české vědy. A co je hlavní, nemáme ani vůli nekvalitní programy či vědecké týmy rušit. Současný systém hodnocení tak podporuje šedý průměr, nevyzvedává ty nejlepší ani je nijak nemotivuje, říká jedenasedmdesátiletý odborník na výpočetní a teoretickou chemii, který působí v Akademii věd ČR a zároveň i jako profesor na Univerzitě Karlově a Univerzitě Palackého.

A situace je podle něj stále vážnější: excelentní výzkumníci nejsou voleni do čela vědeckých rad, nejsou členy akademických senátů ani sněmu v akademii věd. V české vědě se rozmáhá nevraživost a závist vůči úspěšným. Ti pak postupně odcházejí do zahraničí, jak ukazují poslední případy držitelů prestižních ERC grantů, chemiků Jany Roithové nebo Michaela Bojdyse.

„Jsem velmi pesimistický. Bohužel to škodí české vědě čím dál tím víc, škodí to světové reputaci našich univerzit. Univerzita se přece stane slavnou, když má slavné profesory. Když si je neschválí ani do svých senátů, nemůže nikdo doufat v žádný zázrak.“

Na námitku, že lidi si přece závidí všude a že Česko tak nemusí být až taková výjimka, hned reaguje: „To v žádném případě. Vědci se nemusí milovat a chodit spolu každý večer na pivo. Ale mělo by se respektovat, že někdo má za sebou výsledky a tudíž si zaslouží ocenění, aby mohl dále růst. A to u nás ti nejlepší často nedostanou jenom z čisté závisti. To ve vyspělých zemích neuvidíte.“

Jak poznat excelenci?

Celý problém, kdy se ti nejlepší nedostávají do popředí, podle chemika začíná tam, že nikdo v Česku jasně neoznačil, co je excelence a kdo je opravdu na evropské či světové úrovni a na ústavu nebo fakultě je lepší než ostatní.

A přitom nastavit kritéria hodnocení vědy a poznat tak excelentního vědce není podle Pavla Hobzy vůbec těžké. Mimochodem, sám je autorem prvního návrhu, jak vědu hodnotit: totiž systému, který bere v potaz zejména počet publikací a citací a jenž se stal základem pro tolik diskutovaný kafemlejnek. Vytvořili jej s kolegou z akademie věd Václavem Hořejším už na začátku 90. let a pořád si za ním plně stojí.

„V přírodních vědách platí, kritéria jsou jasná a zpracovat pak konečný výsledek zabere komukoli pár minut. Ale nedělá se to záměrně, výsledky se nechtějí zveřejnit a proto je situace čím dál horší. Případy, které se staly v těchto dnech, týdnech a měsících, vysílají jasné sdělení: vyhýbejme se excelenci. Máme z ní strach, volme šedý průměr.“

Podle výsledků by se také měly rozdělovat peníze. Víc peněz by české vědě určitě prospělo, není ale podle něj možné přidělovat jako doposud, kdy každý dostane prakticky stejně. Pokud tedy opravdu chceme ve světové konkurenci obstát, musíme podporovat excelenci a být smíření s tím, že ji i odpovídajícím způsobem oceníme. „Ale ne tak, že ti nejlepší dostanou jednou tolik než ostatní, ale třeba desetkrát víc. Na to si u nás musíme zvyknout.“

Hodnocení české vědy, Kafemlejnek

• národní hodnocení výsledků výzkumu, kterému kritici vytýkají, že je náchylný ke zneužívání, především proto, že dostatečně nezohledňuje kvalitu výsledků; přesto byl hlavním kritériem pro přidělování peněz výzkumným organizacím a jeho dopad na financování bude ještě několik let aktuální

• české vědecké publikování podle kritiků negativně ovlivnil tím, že pro mnoho vědců byla podstata vědeckého publikování redukována na snahu vytěžit co nejvíce prostředků, a motivací velkého množství vědců se tak stalo uveřejnění co největšího počtu publikací bez zřetele na jejich kvalitu, neboť kvantitou bylo možné zajistit stabilní financování; texty se tak mimo jiné více objevovaly v regionálních časopisech s minimálním dosahem či přímo v predátorských časopisech
• upřednostňoval výstupy indexované ve světových bibliografických databázích Web of Science a Scopus, čímž podle kritiků znevýhodňoval společenské a humanitní vědy
• plně nahrazen zatím nebyl, nová metodika hodnocení se stále připravuje

Vůle ke změně? Chybí

Nastavit nový systém, inspirovaný třeba americkým modelem, kde několik málo univerzit získá výrazně vyšší prostředky, aby mohly přilákat excelentní světové vědce a zůstaly tak na špičce, ale chce politickou vůli. Vysoké školy ani akademie věd to samy podle něj udělat nedokážou. „Stát je ten, kdo musí bouchnout do stolu a říct: budou tu tři, čtyři výzkumné univerzity, které dostanou více peněz. Ostatní jsou samozřejmě potřeba, ale budou se specializovat například na bakalářské studium. A podle toho budou také financovány.“

A ústavy či školy dlouhodobě nekvalitní se prostě zruší. „To se ale většině líbit nebude. A tím se vracím k tomu, o čem jsem mluvil před chvílí. Demokracie a věda k sobě nepatří. Ne, že bych neměl rád demokracii, ale ne ve vědě. Když se většiny začnu ptát, jestli s rušením a přerozdělením peněz souhlasí, zeptá se proč, a pak řekne ne. A tak podle toho vypadá česká věda.“

Znevýhodnění hned na startu

To, že česká věda ve světě jednoduše není tolik vidět, pak podle závěrů, které představili na summitu v Olomouci editoři už zmiňovaných mezinárodních žebříčků THE, nejvíc škodí začínajícím vědcům. Ti tak mají na startu své kariéry značnou nevýhodu oproti kolegům ze západních zemí. S tím profesor Hobza jednoznačně souhlasí.

„Vím, jak je to těžké se ve světě prosadit, aby vás brali vážně. Nikdo totiž váš ústav či vaši fakultu nezná. A to pracuji v ústavu organické chemie a biochemie, kde máme díky antivirotikům Antonína Holého obrovské prostředky a ústav si už jméno ve světě dělat začíná,“ říká.

Stejné je to podle něj s univerzitami. Můžeme se chlubit historií, ale z té se podle něj žít nedá, i když to zní pěkně. „Studenti nakonec půjdou prostě tam, kde jsou nejlepší výsledky a největší odborníci.“

Vůně olomoucké lékárny

Sám se ke vědě dostal už jako malý chlapec, když sledoval svého otce – doktora chemie a ředitele největší moravské lékárny – při práci: „Měl jsem moc rád vůni lékárny. Tehdy to ještě nebyly jenom výdejny léků jako dnes. Část, kde se prodávalo, byla malá, a za ní byla velká, kde se všechno míchalo, dělaly se tablety, masti na zakázku, roztoky. Navíc tatínek byl vynikajícím odborníkem, vědu jsme měli od začátku doma a měl jsem si s kým povídat.“

Lékárník se z něj ale navzdory tomu, že původně jím být chtěl, nestal. Zásadním okamžikem v jeho vědeckém životě pak bylo, když pro něj jeho tehdejší školitel na akademii věd a její pozdější předseda Rudolf Zahradník vybral jako téma dizertace nekovalentní interakce. Téma, kterému se věnuje dodnes a které přineslo také jeho největší úspěch: objev nového typu vodíkové vazby, takzvané nepravé vodíkové vazby. Výsledky své práce do dneška uveřejnil ve více než pětistovce prací, které mají přes třicet tisíc citací – a i díky tomuto objevu se dostal jako jeden z mála českých badatelů na seznam nejcitovanějších světových vědců.

Věda mě táhne všude, ale že bych někde chtěl zůstat, to ani náhodou. Mám dvě děti a čtyři vnuky. Představa, že s nimi budu jen skypovat? To ne.

Přestože několik let bádal a působil jako hostující profesor v kanadském Montréalu, na prestižní technické univerzitě v Mnichově i v Jižní Koreji, v zahraničí by nezůstal. Ne ovšem kvůli vědeckým podmínkám, ty tam podle něj mají excelentní. Chyběla by mu rodina: „Věda mě táhne všude, všude se mi líbilo, ale že bych někde chtěl zůstat, to ani náhodou. Mám dvě děti a čtyři vnuky. A ta představa, že já budu v Americe a budu s nimi jen skypovat? To ne.“

A sám přemýšlí, zda bude i některý z jeho vnuků pokračovat v rodinné tradici a bude z něj také vědec (syn Pavel je filozofem, působí na olomoucké univerzitě). Nejstarší vnuk, devítiletý, také Pavel, už mu totiž dokáže být rovnocenným partnerem při vědeckých diskusích. „Jak já si s ním popovídám o vědě. Teorie relativity, velký třesk, kapalné hélium. To všechno ho obrovsky zajímá. Prostě, je skvělé, když se vám vydaří děti. A když se vám vydaří i vnuci, to je úžasné.“

Po doktorátu do zahraničí

Právě v mládí ostatně vidí naději. Totiž: pomoci české vědě by mohla právě i větší podpora mladých vědců. Ti by měli po doktorátu na pár let vyjet bádat do zahraničí a po návratu, plní nových myšlenek, mít možnost sestavit vlastní výzkumnou skupinu.

To do nedávné doby v Česku nebylo téměř možné. Když už mladý vědec někam odjel, vrátil se do skupiny svého školitele, kde pracoval podle jeho zadání na jeho projektech. Situace se ale v posledních několika málo letech podle Pavla Hobzy přece jen mění k lepšímu. Například jeho domovský ústav díky příjmům z léků Antonína Holého obsazuje výzkumné skupiny juniorskými profesory, kteří dostanou k dispozici laboratoře a hlavně: získají štědrý grant na pět let. Mohou si tak najmout studenty i postdoky, sekretářku a založit si svou skupinu.

„Na Univerzitě Karlově už se s podobnými projekty začalo také. Rektor Zima s prorektorem Konvalinkou prosadili ambiciózní plán, že ročně na univerzitě obsadí kolem dvaceti juniorských pozic s – na české poměry – velkou podporou. Podobnou strategii se mi podařilo iniciovat také na Univerzitě Palackého a akademii věd.“

Universitas

Přitom pro velikost republiky a vědy, jako je naše, nejde o závratné částky, které by zásadně ovlivnily rozpočty škol. „Celkem by mělo pro českou vědu stačit otevřít ročně třeba třicet takových pozic. Podmínkou ale je, že mladý vědec dostane podporu na pět let a po nich předloží účty. A že ne každý pak bude pokračovat.“

Pro mladého vědce není věda poklidnou prací. Od rána do noci, o víkendech jste v laboratoři, na dovolenou můžete odjet maximálně na týden. A když rodina nemá plné pochopení, je to velmi těžké.