Tomáš Cihlář: Motivuje mě vědomí, že mohu ovlivnit životy lidí

Tomáš Cihlář příští rok oslaví třicetileté výročí působení v americké firmě Gilead Sciences, kde vyvíjí léky na HIV, ebolu, covid-19 a další virové infekce.

Jaký je Váš vědecký sen?

Přál bych si, abychom zjistili, jak úplně vyléčit infekci HIV. Když se v současné době do nějakého konkrétního výzkumu, třeba vývoje vakcíny nebo antivirotika, zapojí dostatek lidí a investujeme do něj dostatek finančních prostředků, tak se výzvu obvykle vyřešit podaří. U HIV jsme ale zatím navzdory enormnímu úsilí nepřišli na to, jak se viru v těle zbavit.

Tušíte, kudy by mohla vést cesta k cíli?

Je to velmi komplikovaný problém, který ještě nejsme schopni vyřešit. Nevím, jestli se podaří dojít k cíli během mého života, ale zůstávám optimistou. Budeme muset udělat v základním výzkumu nějaký zásadní objev v oblasti genetické či imunologické léčby a přijít s novými technologiemi, aby to bylo možné.

Tomáš Belloň/ÚOCHB AV ČR: Tomáš Cihlář: Motivuje mě vědomí, že mohu ovlivnit životy lidí

Možná se to podaří Vám a Vašemu týmu v americké firmě Gilead Sciences, kde již téměř 30 let působíte. Co je Vaší největší vědeckou motivací?

Vědomí, že to, na čem pracujeme, může ovlivnit životy konkrétních lidi v těžkých situacích. Za naším výzkumem se vždycky snažíme vidět konkrétní osudy jednotlivců, protože emoce spojené s těmito příběhy mě i náš tým velmi inspirují.

Znáte nějaké konkrétní příběhy lidí, kterým Vaše léky pomohly?

Hodně mě zasáhly dva případy z doby epidemie eboly v západní Africe. Tou dobou jsme už pracovali na Remdesiviru, který přišel na konci epidemie do klinické fáze testování. Jednou z nakažených byla skotská zdravotní sestra, která byla převezena z Afriky do Británie. Léčba byla sice zprvu úspěšná, po nějaké době se ale virus reaktivoval v centrálním nervovém systému a žádné léky nezabíraly. Její ošetřující lékař nás požádal o Remdesivir a pacientka se po 14 dnech jeho užívání uzdravila. O měsíc později pomohl lék novorozené holčičce, která se nakazila ebolou od své infikované matky. Do té doby byla ebola u novorozenců stoprocentně smrtelná, ale holčička se stala se prvním novorozencem, který infekci přežil.

Cesta k virologii

Proč jste se stal chemikem a virologem?

Když jsme ke konci studia na gymnáziu v Chomutově začali probírat pokročilou chemii, tak mi došlo, že chemické reakce se neodehrávají jenom v laboratorní zkumavce, ale všude kolem nás i v nás. A jejich tajemství mi připadalo atraktivní.

Na Vysokou školu chemicko-technologickou jste tedy šel s jasnou ambicí stát se vědcem?

Tak to vím přesně, že ne. Studoval jsem obor nazvaný Kvasná chemie a bioinženýrství a nejdůležitější předměty byly výroba piva a vína. Jednalo se o dvě tradiční „biotechnologie“, a mně to tehdy připadalo romantické, zčásti snad i díky Hrabalovým knihám, které jsem v té době četl.

Jak jste se tedy od vinařství a pivovarnictví dostal k lidem okolo profesora Antonína Holého a k vývoji antivirotik?

Když jsem na konci studia stál před výzvou v podobě diplomové práce, nebyl jsem moc zapálený vědec. Můj tehdejší školitel mě ale poslal na konzultaci do Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, do laboratoře Ivana Rosenberga, blízkého spolupracovníka profesora Holého, kde měli přístroje, které jsem potřeboval. Oslovilo mě, že zdejší výzkum měl jasný cíl: vývoj nových léčiv. To mi od začátku přišlo velmi smysluplné.

Nakonec Vás to zaujalo natolik, že jste v roce 1994 vycestoval na postdoktorskou stáž do americké firmy Gilead Sciences. Jak vzpomínáte na Vaše začátky v USA?

Byly těžké. Do Států jsme tehdy přišli jako mladá rodina s roční dcerou, téměř nikoho jsme tam neznali a o pár let později se nám narodila ještě dvojčata. Moje manželka je ale neuvěřitelně schopná, takže hlavně díky ní jsme rodinu dokázali zabezpečit i s minimálními prostředky, což bylo na začátku naprosto nezbytné. Já jsem v té době trávil hodně času prací v laboratoři.

Prostředí ve firmě pro Vás bylo očividně velmi inspirativní, protože v ní navzdory původnímu plánu vrátit se zpět do Česka pracujete dodnes.

I když skupina profesora Holého dělala aplikovanou vědu, tak tým v Gilead Sciences bezprostředně vyvíjel opravdové léky pro pacienty s těžkými chorobami. Po několika letech práce v Gileadu jsem začal cítit, že směr firmy je natolik jasný, že můžeme významně přispět k inovaci léčby těžkých virových onemocnění. To se ostatně také několikrát potvrdilo.

Takže ani po 30 letech působení v jedné firmě nemáte ambici se posunout někam dál?

Dodnes si myslím, že Gilead Sciences je to nejlepší místo, kde můžete být, pokud se chcete věnovat vývoji nových léčiv účinných proti virovým onemocněním. Firma se za dobu, co v ní pracuji, velmi proměnila, stejně jako rozsah mé práce v ní. V době mých začátků měla 300 zaměstnanců a fungovala úplně jinak než dnes se 17 000 zaměstnanci. Stále mám možnost učit se nové věci a přemýšlet nad tím, jak dělat cílenou vědu co nejefektivněji.

Kromě toho, že se měnily podmínky kolem Vás, tak se také měnila Vaše pozice ve firmě. Dnes jste jejím viceprezidentem a vedete tým stovky vědců ve virologickém oddělení.

Dnes zastávám spíš manažerskou funkci a nemám možnost se aktivně podílet na experimentech, nicméně pořád musím mít přehled o tom, co se děje v první linii vědy. Je to nezbytné, abychom mohli nové poznatky aplikovat a aby firma zůstala konkurenceschopná. Musíme rozumět tomu, kam naše projekty směřují a jestli strategie pokrývá nejnovější technologie a platformy. Společně s mými kolegy ve vedení výzkumu rozhoduji o tom, jaké projekty posuneme dopředu, jaké upozadíme a v jaké míře budou spolupracovat jednotlivé výzkumné týmy.

Věda není o jednotlivci

Co děláte, když zrovna nepracujete?

Času na odpočinek moc není. Rád ale cestuji a čtu knihy. Také chci rozumět změnám v současné společnosti, ať už je přinesl covid nebo nové politické události. A občas také nedělám vůbec nic. To mě teď asi baví úplně nejvíc.

Jaký je Váš klíč k úspěchu ve vědeckém světě?

Na začátku mé kariéry jsem velice rychle pochopil, že věda není o jednotlivci, ale je to týmová záležitost, a to na čem by vám mělo nejvíce záležet, je společný výstup, ne vaše osobní sláva nebo ambice. Náš výzkum je velmi multidisciplinární, takže je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz a postavili osobní ambice na druhou kolej.

Důležitá je nejenom vzájemná spolupráce uvnitř firmy, ale také mezi institucemi. V čem spočívá spolupráce Gilead Sciences s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR?

Tradice vzájemné spolupráce je dlouhá a silná a trvá už od počátku 90. let. Veliký posun nastal v roce 2006, kdy v pražských Dejvicích vzniklo vědecké centrum Gilead Sciences, v rámci kterého v pětiletých cyklech spolupracujeme na různých projektech, třeba na vývoji konkrétních molekul. Některé z nich byly dokonce vybrány do klinického vývoje k léčbě různých onemocnění. Jedna z molekul je aktuálně už v klinických zkouškách na léčbu HIV. Jsem také členem vědecké rady Národního institutu virologie a bakteriologie. Tento virtuální ústav, který sdružuje mnoho prestižních pracovišť, je koordinovaný právě z Ústavu organické chemie a biochemie.

Národní institut virologie a bakteriologie vznikl v reakci na nedávnou pandemii covid-19. Máte obavu z dalších virových epidemií?

Jsem si jistý, že v budoucnu nějaká další epidemie přijde. Ale abych byl upřímný, tak mě to neznepokojuje tolik, jako politická nestabilita dnešního světa. Ta je v řadě zemí velice kritická a děsí mě, jak se mnohé extrémní názory čím dál tím víc radikalizují.

Co byste si přál v nepracovním životě?

Přál bych si, aby se i nadále dobře dařilo mojí rodině. Naše tři děti vkročily do dospělého života a snaží se najít si v něm své místo. Doufám, že se jim to podaří a zůstaneme spolu v blízkém kontaktu i dál a budeme fungovat jako rodina, na které každému z nás záleží navzdory tomu, že teď všichni tři žijí na opačné straně Ameriky.

Vydalo se některé z Vašich dětí za vědeckou kariérou?

Nevydalo. Zatím jsme se ale nedostali k tomu, abychom si popovídali, jestli je to tím, že jsem je dostatečně neinspiroval, nebo si naopak kvůli mému příkladu řekly, že věda není to, co by je v životě lákalo. Jsem si ale jistý, že si své místo v životě najdou.