Pixabay/Gerd Altmann: Proč vznikají falešné mezioborové spolupráce?
Primární motivací jejich vzniku je totiž podle nedávné studie především snaha o strategické zajištění financování.
Falešné mezioborové spolupráce vznikají v momentě, kdy se vědci z různých oborů podepíší pod společný interdisciplinární projekt – ve výsledku však každý pracuje na svém individuálním výzkumu, a nedochází tak k integraci informací. I přesto taková spolupráce totiž může přinést instituci finanční podporu.
Užitečná a fungující mezioborová spolupráce vyžaduje dlouhodobý přístup vedoucí k vytvoření komplexního tématu i k jasnému rozdělení práce. Falešné spolupráce naopak většinou vznikají ve spěchu a nejsou dostatečně promyšlené. Navzdory tomu existují a výzkumníci takto navíc často riskují svou akademickou pověst.
Studie říká, že právě institucionální regulace a pravidla jsou ve většině případů spouštěčem falešných spoluprací. Autoři studie však čerpají i z vlastních zkušeností. Podle nich hraje zásadní roli takzvané „akademické podnikání“. Produkce znalostí se v současnosti dá přirovnat k továrně s řadou nutných kroků vedoucích k „výrobě“. Někteří vědci, kteří mají na starost velký grant či laboratoř, se snaží využít své vlivné kontakty k získání financování a nových příležitostí.
Autenticita interdisciplinárního projektu vyžaduje neustálou časovou a intelektuální investici, ovšem s tím rizikem, že v blízké budoucnosti nebude žádný skutečný výstup. Často tak chybí motivace ponořit se do výzkumného projektu skutečně do hloubky. Navíc se stává, že se vedoucí projektu zaměřují pouze na vytváření sítí kontaktů a samotný průběh spolupráce nechávají na svých podřízených.
Některé mezioborové spolupráce jsou výsledkem řady kompromisů mezi zúčastněnými, jiné skupiny vědců se zase nedokáží dohodnout na uspokojivém tématu. Společným znakem spoluprací je navíc i to, že někteří členové týmu mohou mít pocit, jako by byli pouhými analytiky a sběrači dat, ale ve výsledku k práci nepřispívají svými reálnými znalostmi. V týmech navíc může vznikat napětí kvůli balancování mezi uchováním vlastní identity a překročením hranic do jiných oborů.
Právě zmíněné důvody mohou mít za následek vznik falešných mezioborových spoluprací, které místo dosažení reálných synergií a cenných výsledků pouze plýtvají penězi a energií, a především také dobrým jménem finančních agentur a akademických institucí.
Podle autorů lze takto vznikající falešné interdisciplinární týmy eliminovat několika způsoby. Zaprvé je dobré vytvářet případové studie o tom, jak integrovat perspektivy z odlišných disciplín do potenciálního mezioborového týmu a také jak organizovat pracovní úkoly a jejich vzájemnou provázanost v daném týmu. Údaje z takových studií budou přínosem nejen pro vědce, ale i pro grantové agentury, což v důsledku umožní formulaci praktických nástrojů a rad ve prospěch fungování opravdových mezioborových týmů.
Pro lepší fungování může navíc každý jednoduše využít i své zkušenosti z předchozí spolupráce. Každý jeden zúčastněný vědec již dokáže zhodnotit, jestli pro něj byla předchozí spolupráce vhodná, jaká role se od něj očekávala, ale také i to, zda byl projekt založen na mezioborové výzkumné otázce.
Roy Hessels a Alan Kingstone navrhují pět doporučení, jak vybudovat skutečnou mezioborovou spolupráci. Zaprvé je důležité jasně sdělit povahu interdisciplinárního výzkumu, dále správně vyhodnotit v jaké pozici se mezioborový tým nachází. Zatřetí by měl každý člen týmu mít možnost vyjádřit se, zda je navrhovaný tým věrohodný. Další bod se týká institucí – ty by měly zajistit co nejhladší průběh spolupráce. A nakonec by měly být realističtější i časové limity pro návrhy mezioborových projektů.
Pixabay/Gerd Altmann: Proč vznikají falešné mezioborové spolupráce?
Primární motivací jejich vzniku je totiž podle nedávné studie především snaha o strategické zajištění financování.
Falešné mezioborové spolupráce vznikají v momentě, kdy se vědci z různých oborů podepíší pod společný interdisciplinární projekt – ve výsledku však každý pracuje na svém individuálním výzkumu, a nedochází tak k integraci informací. I přesto taková spolupráce totiž může přinést instituci finanční podporu.
Užitečná a fungující mezioborová spolupráce vyžaduje dlouhodobý přístup vedoucí k vytvoření komplexního tématu i k jasnému rozdělení práce. Falešné spolupráce naopak většinou vznikají ve spěchu a nejsou dostatečně promyšlené. Navzdory tomu existují a výzkumníci takto navíc často riskují svou akademickou pověst.
Studie říká, že právě institucionální regulace a pravidla jsou ve většině případů spouštěčem falešných spoluprací. Autoři studie však čerpají i z vlastních zkušeností. Podle nich hraje zásadní roli takzvané „akademické podnikání“. Produkce znalostí se v současnosti dá přirovnat k továrně s řadou nutných kroků vedoucích k „výrobě“. Někteří vědci, kteří mají na starost velký grant či laboratoř, se snaží využít své vlivné kontakty k získání financování a nových příležitostí.
Autenticita interdisciplinárního projektu vyžaduje neustálou časovou a intelektuální investici, ovšem s tím rizikem, že v blízké budoucnosti nebude žádný skutečný výstup. Často tak chybí motivace ponořit se do výzkumného projektu skutečně do hloubky. Navíc se stává, že se vedoucí projektu zaměřují pouze na vytváření sítí kontaktů a samotný průběh spolupráce nechávají na svých podřízených.
Některé mezioborové spolupráce jsou výsledkem řady kompromisů mezi zúčastněnými, jiné skupiny vědců se zase nedokáží dohodnout na uspokojivém tématu. Společným znakem spoluprací je navíc i to, že někteří členové týmu mohou mít pocit, jako by byli pouhými analytiky a sběrači dat, ale ve výsledku k práci nepřispívají svými reálnými znalostmi. V týmech navíc může vznikat napětí kvůli balancování mezi uchováním vlastní identity a překročením hranic do jiných oborů.
Právě zmíněné důvody mohou mít za následek vznik falešných mezioborových spoluprací, které místo dosažení reálných synergií a cenných výsledků pouze plýtvají penězi a energií, a především také dobrým jménem finančních agentur a akademických institucí.
Podle autorů lze takto vznikající falešné interdisciplinární týmy eliminovat několika způsoby. Zaprvé je dobré vytvářet případové studie o tom, jak integrovat perspektivy z odlišných disciplín do potenciálního mezioborového týmu a také jak organizovat pracovní úkoly a jejich vzájemnou provázanost v daném týmu. Údaje z takových studií budou přínosem nejen pro vědce, ale i pro grantové agentury, což v důsledku umožní formulaci praktických nástrojů a rad ve prospěch fungování opravdových mezioborových týmů.
Pro lepší fungování může navíc každý jednoduše využít i své zkušenosti z předchozí spolupráce. Každý jeden zúčastněný vědec již dokáže zhodnotit, jestli pro něj byla předchozí spolupráce vhodná, jaká role se od něj očekávala, ale také i to, zda byl projekt založen na mezioborové výzkumné otázce.
Roy Hessels a Alan Kingstone navrhují pět doporučení, jak vybudovat skutečnou mezioborovou spolupráci. Zaprvé je důležité jasně sdělit povahu interdisciplinárního výzkumu, dále správně vyhodnotit v jaké pozici se mezioborový tým nachází. Zatřetí by měl každý člen týmu mít možnost vyjádřit se, zda je navrhovaný tým věrohodný. Další bod se týká institucí – ty by měly zajistit co nejhladší průběh spolupráce. A nakonec by měly být realističtější i časové limity pro návrhy mezioborových projektů.
Pixabay/Gerd Altmann: Proč vznikají falešné mezioborové spolupráce?
Primární motivací jejich vzniku je totiž podle nedávné studie především snaha o strategické zajištění financování.
Falešné mezioborové spolupráce vznikají v momentě, kdy se vědci z různých oborů podepíší pod společný interdisciplinární projekt – ve výsledku však každý pracuje na svém individuálním výzkumu, a nedochází tak k integraci informací. I přesto taková spolupráce totiž může přinést instituci finanční podporu.
Užitečná a fungující mezioborová spolupráce vyžaduje dlouhodobý přístup vedoucí k vytvoření komplexního tématu i k jasnému rozdělení práce. Falešné spolupráce naopak většinou vznikají ve spěchu a nejsou dostatečně promyšlené. Navzdory tomu existují a výzkumníci takto navíc často riskují svou akademickou pověst.
Studie říká, že právě institucionální regulace a pravidla jsou ve většině případů spouštěčem falešných spoluprací. Autoři studie však čerpají i z vlastních zkušeností. Podle nich hraje zásadní roli takzvané „akademické podnikání“. Produkce znalostí se v současnosti dá přirovnat k továrně s řadou nutných kroků vedoucích k „výrobě“. Někteří vědci, kteří mají na starost velký grant či laboratoř, se snaží využít své vlivné kontakty k získání financování a nových příležitostí.
Autenticita interdisciplinárního projektu vyžaduje neustálou časovou a intelektuální investici, ovšem s tím rizikem, že v blízké budoucnosti nebude žádný skutečný výstup. Často tak chybí motivace ponořit se do výzkumného projektu skutečně do hloubky. Navíc se stává, že se vedoucí projektu zaměřují pouze na vytváření sítí kontaktů a samotný průběh spolupráce nechávají na svých podřízených.
Některé mezioborové spolupráce jsou výsledkem řady kompromisů mezi zúčastněnými, jiné skupiny vědců se zase nedokáží dohodnout na uspokojivém tématu. Společným znakem spoluprací je navíc i to, že někteří členové týmu mohou mít pocit, jako by byli pouhými analytiky a sběrači dat, ale ve výsledku k práci nepřispívají svými reálnými znalostmi. V týmech navíc může vznikat napětí kvůli balancování mezi uchováním vlastní identity a překročením hranic do jiných oborů.
Právě zmíněné důvody mohou mít za následek vznik falešných mezioborových spoluprací, které místo dosažení reálných synergií a cenných výsledků pouze plýtvají penězi a energií, a především také dobrým jménem finančních agentur a akademických institucí.
Podle autorů lze takto vznikající falešné interdisciplinární týmy eliminovat několika způsoby. Zaprvé je dobré vytvářet případové studie o tom, jak integrovat perspektivy z odlišných disciplín do potenciálního mezioborového týmu a také jak organizovat pracovní úkoly a jejich vzájemnou provázanost v daném týmu. Údaje z takových studií budou přínosem nejen pro vědce, ale i pro grantové agentury, což v důsledku umožní formulaci praktických nástrojů a rad ve prospěch fungování opravdových mezioborových týmů.
Pro lepší fungování může navíc každý jednoduše využít i své zkušenosti z předchozí spolupráce. Každý jeden zúčastněný vědec již dokáže zhodnotit, jestli pro něj byla předchozí spolupráce vhodná, jaká role se od něj očekávala, ale také i to, zda byl projekt založen na mezioborové výzkumné otázce.
Roy Hessels a Alan Kingstone navrhují pět doporučení, jak vybudovat skutečnou mezioborovou spolupráci. Zaprvé je důležité jasně sdělit povahu interdisciplinárního výzkumu, dále správně vyhodnotit v jaké pozici se mezioborový tým nachází. Zatřetí by měl každý člen týmu mít možnost vyjádřit se, zda je navrhovaný tým věrohodný. Další bod se týká institucí – ty by měly zajistit co nejhladší průběh spolupráce. A nakonec by měly být realističtější i časové limity pro návrhy mezioborových projektů.
Pixabay/Gerd Altmann: Proč vznikají falešné mezioborové spolupráce?
Primární motivací jejich vzniku je totiž podle nedávné studie především snaha o strategické zajištění financování.
Falešné mezioborové spolupráce vznikají v momentě, kdy se vědci z různých oborů podepíší pod společný interdisciplinární projekt – ve výsledku však každý pracuje na svém individuálním výzkumu, a nedochází tak k integraci informací. I přesto taková spolupráce totiž může přinést instituci finanční podporu.
Užitečná a fungující mezioborová spolupráce vyžaduje dlouhodobý přístup vedoucí k vytvoření komplexního tématu i k jasnému rozdělení práce. Falešné spolupráce naopak většinou vznikají ve spěchu a nejsou dostatečně promyšlené. Navzdory tomu existují a výzkumníci takto navíc často riskují svou akademickou pověst.
Studie říká, že právě institucionální regulace a pravidla jsou ve většině případů spouštěčem falešných spoluprací. Autoři studie však čerpají i z vlastních zkušeností. Podle nich hraje zásadní roli takzvané „akademické podnikání“. Produkce znalostí se v současnosti dá přirovnat k továrně s řadou nutných kroků vedoucích k „výrobě“. Někteří vědci, kteří mají na starost velký grant či laboratoř, se snaží využít své vlivné kontakty k získání financování a nových příležitostí.
Autenticita interdisciplinárního projektu vyžaduje neustálou časovou a intelektuální investici, ovšem s tím rizikem, že v blízké budoucnosti nebude žádný skutečný výstup. Často tak chybí motivace ponořit se do výzkumného projektu skutečně do hloubky. Navíc se stává, že se vedoucí projektu zaměřují pouze na vytváření sítí kontaktů a samotný průběh spolupráce nechávají na svých podřízených.
Některé mezioborové spolupráce jsou výsledkem řady kompromisů mezi zúčastněnými, jiné skupiny vědců se zase nedokáží dohodnout na uspokojivém tématu. Společným znakem spoluprací je navíc i to, že někteří členové týmu mohou mít pocit, jako by byli pouhými analytiky a sběrači dat, ale ve výsledku k práci nepřispívají svými reálnými znalostmi. V týmech navíc může vznikat napětí kvůli balancování mezi uchováním vlastní identity a překročením hranic do jiných oborů.
Právě zmíněné důvody mohou mít za následek vznik falešných mezioborových spoluprací, které místo dosažení reálných synergií a cenných výsledků pouze plýtvají penězi a energií, a především také dobrým jménem finančních agentur a akademických institucí.
Podle autorů lze takto vznikající falešné interdisciplinární týmy eliminovat několika způsoby. Zaprvé je dobré vytvářet případové studie o tom, jak integrovat perspektivy z odlišných disciplín do potenciálního mezioborového týmu a také jak organizovat pracovní úkoly a jejich vzájemnou provázanost v daném týmu. Údaje z takových studií budou přínosem nejen pro vědce, ale i pro grantové agentury, což v důsledku umožní formulaci praktických nástrojů a rad ve prospěch fungování opravdových mezioborových týmů.
Pro lepší fungování může navíc každý jednoduše využít i své zkušenosti z předchozí spolupráce. Každý jeden zúčastněný vědec již dokáže zhodnotit, jestli pro něj byla předchozí spolupráce vhodná, jaká role se od něj očekávala, ale také i to, zda byl projekt založen na mezioborové výzkumné otázce.
Roy Hessels a Alan Kingstone navrhují pět doporučení, jak vybudovat skutečnou mezioborovou spolupráci. Zaprvé je důležité jasně sdělit povahu interdisciplinárního výzkumu, dále správně vyhodnotit v jaké pozici se mezioborový tým nachází. Zatřetí by měl každý člen týmu mít možnost vyjádřit se, zda je navrhovaný tým věrohodný. Další bod se týká institucí – ty by měly zajistit co nejhladší průběh spolupráce. A nakonec by měly být realističtější i časové limity pro návrhy mezioborových projektů.
