Žil a pracoval ve vrcholných vědeckých institucích v USA, Japonsku či Singapuru. Po dvaceti letech se Martin Pumera vrátil zpátky do Česka. Uspěl ve velké mezinárodní konkurenci a získal evropský dvousetmilionový grant na výzkum nanorobotů. Na pražské VŠCHT buduje špičkový tým vědců, kromě těch českých zahrnuje i Portugalce, Peruánce nebo Íránce.

Nanoroboti. Mikroskopické umělé organismy, které dokážou po těle roznášet protirakovinné léky nebo třeba čistit životní prostředí. Jejich schopnosti bude nyní rozšiřovat právě sestava výzkumníků pod vedením Martina Pumery. „Vědecký tým je jako start-up. Těžko ten parní válec roztlačit, ale pak před ním utíkáte z kopce a doufáte, že vás nedožene a nepřejede,“ říká jeden z významných světových chemiků, před lety získal a vrátil „vědeckého Oskara“, prestižní ERC grant.

Česko je z hlediska výzkumu nanotechnologií velmi daleko. Vnímají nás ovšem takhle i v USA nebo Singapuru?

Česko tyto země vnímají asi podobně, jako my vnímáme výzkum nanotechnologií na Novém Zélandu, který je mimochodem velmi dobrý. Tedy: Je to pod jejich rozlišovací schopnost.

RNDr. Martin Pumera, Ph.D. (*1974)

• doktorát obhájil na katedře analytické chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze
• působil jako výzkumník například v USA, ve Španělsku či v Japonsku
• v roce 2009 získal ERC Starting Grant a zároveň stálé místo profesora na Nanyang Technological University v Singapuru; ERC Starting Grant proto vrátil a odjel působit do Singapuru
• uspěl v Operačním programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, kdy jeho společný projekt se Zdeňkem Soferem byl hodnocen ve velké mezinárodní konkurenci jako třetí nejlepší
• kvůli projektu se přestěhoval ze Singapuru zpět do Prahy
• od prosince 2016 je klíčovým zahraničním vědeckým pracovníkem na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (VŠCHT)
• na VŠCHT dává dohromady nový vědecký tým složený z vědců z mnoha zemí; hlavním zájmem týmu je výzkum nanorobotů
• má na kontě přes 570 článků v indexovaných žurnálech, více než 27 tisíc citací a podle databáze Essential Science Indicators patří mezi 0,1% nejlepších vědců v oblasti chemie
• bydlí u Říčan, je ženatý, má dvě děti, manželka je dětskou psychoterapeutkou

**V zahraničí jste úspěšně působil dvě desetiletí. Nyní jste od Evropské unie v operačním programu získal dvě stě milionů korun

na šestiletý výzkumný projekt. Vrátil byste se sem vůbec, nebýt toho?**

Absolutně ne. Změnit působiště do České republiky pro mě znamenalo zrušit v Singapuru svoji skvěle fungující skupinu o patnácti členech a opustit stálou profesorskou pozici.

Co budete konkrétně v Praze zkoumat a co by mělo být výsledkem?

Výzkum je zaměřen na nanoroboty, což jsou samostatně se pohybující nanočástice, které mohou na svém povrchu nést aktivní látky, například léčiva, nebo dekontaminující látky, třeba na ochranu životního prostředí. Jsou to prostě miniaturní roboti, kteří jsou schopni se samostatně pohybovat s tím, že si berou energii ze svého prostředí jako bakterie a plní určené úkoly.

Když se řekne nanorobot, představím si mikrorobůtky podobné broukům, jak kmitají na zemi a něco nosí, podobně jako mravenci. Jak daleko jsem od pravdy, vypadají takhle nanoroboti?

Moje děti si je také tak představují. Téměř jste to trefila, ano, kmitají, nosí, ale nožičky nemají.

Když se podíváte do budoucnosti, co všechno by ještě mohli nanoroboti dělat, v čem by se dali ještě využít?

Limitováni jsme jen naší představivostí. Spousta vývoje v oblasti nanorobotů míří do biomedicínských aplikací, do ochrany životního prostředí. Jsou i vojenské aplikace, na analýzu potravin, aplikace na objevování přírodních zdrojů a tak dále. Tam všude by mohli nanoroboti pomáhat.

V České republice sestavujete mezinárodní výzkumný tým, od kterého se hodně očekává. Odkud budou vaši kolegové?

Ze Singapuru jsem přetáhl tři bývalé členy týmu, kteří jsou, podle pasů portugalské, peruánské a íránské národnosti. Z nových členů – podle pasů – jsou to Irka, Němec, Švéd, Íránka, Kolumbijka, Číňan, na podzim se k nám přidá kolegyně ze Španělska. Ze sedmnácti členů týmu tvoří sedmdesát procent cizinci. Čeští členové týmu mají mezinárodní zkušenost a celá skupina mluví anglicky.

Je to divoký mix národností. Jste si jist, že bude fungovat?

Na podobném systému je založen celý Singapur a funguje jim velmi dobře. Ve skupinách na dobrých mezinárodních univerzitách najdete většinou cizince. Mít mezinárodní tým je jediná možnost, jak vést kompetitivní výzkum na světové úrovni. Musíte sehnat ty nejlepší vědce a patnáct výtečných vědců, kteří jsou na začátku své kariéry, mají potřebné know-how a jsou ochotní změnit pozici, to prostě v České republice nemáme. Pro mě je důležité, aby můj tým byl mezinárodní a jednotliví členové měli zkušenost z různých laboratoří a různých systémů. Zvyšuje to kreativitu. Nepotřebuji patnáct vědců, kteří myslí stejně. Potřebuji lidi, kteří se mohou vzájemnou spoluprací obohacovat. Obecně lidé, kteří jsou schopni a ochotni se přestěhovat za prací, mají mnohem vyšší motivaci tu práci dělat excelentně a naplno.

V čem jsou podle vás jednotlivé zmíněné národnosti specifické? Jak pracuje Američan, jak Čech, jak Singapurec a jak Japonec?

Určité specifikum vždy existuje. Ale nejzajímavější je, že motivovaný Singapurec, Japonec či Čech pracuje stejně tvrdě. Nutno ale podotknout, že najít motivovaného studenta je mnohem snazší v Singapuru než v Čechách.

Na univerzitě v Singapuru jste strávil sedm let jako profesor. Jací jsou singapurští vědci a v čem se tam dělá věda jinak než u nás?

Většina vědců v Singapuru jsou cizinci. V našem oddělení ze zhruba čtyřiceti profesorů byli zpočátku dva Singapurci, po čase čtyři. Singapurské univerzity jsou velmi mezinárodní a prostředí je velice soutěživé. Proto nabírají nejlepší vědce z celého světa – proto mohla být například má univerzita Nanyang Technological University (NTU) jedenáctá nejlepší ve světě. Ta soutěživost v Česku značně chybí, zdejší univerzity se chlubí tím, že jsou na čtyřstém nebo ještě nižším místě, a nikoho to nezaráží.

Před Singapurem jste působil v Japonsku a aplikoval na ERC grant do Švýcarska na prestižním EPFL v Lausanne. V roce 2009 jste prestižní ERC grant získal na výzkum analytických aplikací laboratoře na čipu. A udělal jste něco, co udělá málokdo s nejprestižnějším grantem v Evropě…

... vrátil jsem jej. Ve stejném roce jsem totiž dostal nabídku z NTU v Singapuru a vybral jsem si tuto univerzitu. Na ní jsem si mohl ze start-up grantu najmout mnohem více studentů a postdoků než ve Švýcarsku s ERC grantem, a tak dělat více vědy. Takže získání ERC grantu mi dalo členství ve velmi limitovaném klubu „Vrátil ERC grant“. Někteří kolegové mě tímto uvádějí při seznamování s jinými kolegy, což je zábavné. Důležité je si u ERC grantu uvědomit že je to „jen“ grant a že důležitější, než jaký kdo dostal grant, jsou vědecké výsledky.

Mnoho lidí by ale získání tohoto grantu považovalo za svůj největší vědecký úspěch. Vy evidentně ne. Jaký byl tedy prozatím největší úspěch, jakási meta, které jste při výzkumu nanorobotů dosáhl?

Vyvinuli jsme roboty, kteří se dokáží sami navigovat podle slabého magnetického pole. Roboty, kteří nosí protirakovinné léky. A vyvinuli jsme metody na přípravu kilogramů nanorobotů.

Čeho byste ještě dosáhnout chtěl?

Aby spolu nanoroboti komunikovali, sami se organizovali a pohybovali se v hejnech jako ptáci či mikoroorganismy. Víc nanorobotů toho prostě zvládne víc. To je meta celého oboru.