S děkanem Fakulty sociálně ekonomické Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem jsme si povídali o Fulbrightově stipendiu, které před časem získal a díky kterému vycestoval do Spojených států amerických. Co mu pobyt přinesl? A v čem se život akademika v USA liší od toho v Čechách? Mluvili jsme také o směřování ústecké univerzity nebo problémech českého vysokého školství.

Získal jste Fulbrightovo stipendium, díky kterému jste mohl strávit půl roku na Tufts University v americkém Bostonu. Jak bylo těžké toto stipendium získat?

Na to je složité odpovědět, protože se nikdy nedozvíte, z kolika uchazečů vás vybrali, nevíte, jaká byla konkurence. Nejtěžší na tom celém vlastně je získat doporučující dopis z americké školy, která vás musí pozvat. V zásadě tato administrativa sice je komplikovaná, ale není to nic extrémního. Kromě toho je ještě třeba vypracovat výzkumný projekt. Po odevzdání všech dokumentů vás pozvou na pohovor, ale tam už jste jen vy a nevíte, kolik dalších pozvali. Pak už vám pouze přijde dopis, zda vás vybrali či ne.

Máte nějaké doporučení pro někoho, kdo by se o toto stipendium také rád ucházel?

Řekl bych, že právě ta zmíněná vstupní administrativa je tím, co rozhoduje. Typuji, že zájemců bude dost a podle něčeho se to vybrat musí. Například to, jaká škola vám napíše doporučení, může být rozhodující. Je opravdu dobré získat místo na prestižní univerzitě, zároveň se za vás nějaký akademik na americké straně musí postavit, takže i na něm velmi záleží. Doporučil bych proto investovat hodně času do toho, aby škola a akademik, kteří vás pozvou, byli co nejlepší.

Sám se zabýváte výzkumem v oblasti regionálního rozvoje. Jaké jsou rozdíly v práci vědce u nás a v Americe?

Myslím, že je to hodně podobné, minimálně tedy ve společenských vědách. Rozdíl je ale v tom, že v Americe si stále drží velkou prestiž knižní publikace, zatímco časopisy pro ně zase tak důležité nejsou. U nás je to naopak. Jinak si ale myslím, že realita tam a u nás je v zásadě dost podobná.

Je akademické prostředí v Americe více kompetitivní než v Čechách?

Ano, prostředí v USA je opravdu velmi soutěživé. Dost se tam dá i na popularizaci vlastního vědeckého tématu i samotné osoby výzkumníka, takže se hodně sdílí výsledky výzkumu s veřejností, a právě v této oblasti mezi sebou vědci hodně soutěží. Celkově je tam prostředí sice soutěživé, ale v různých směrech. Právě třeba i ve snaze prosadit se do medií.

Zaznamenal jste nějaké rozdíly ve způsobu financování vědy u nás a v USA?

Odborně na to nedokážu odpovědět, ale obecně jsem měl pocit, že na amerických školách jsou hodně závislí na školném. Místní akademičtí pracovníci jsou financováni zejména právě školou, proto se nemusí až tak soustředit na získávání grantů jako vědci v Čechách. Z toho plyne, že se opravdu hodně věnují pedagogické činnosti. Na univerzitách je pro všechny skutečně nejvýznamnější student. Vyučující chodí včas, jsou připraveni, výuku berou vážně. Pedagogika je pro ně extrémně důležitá.

Co vám osobně pobyt v Bostonu přinesl?

Je to taková škola života. Člověk se tam musí vypořádat s řadou praktických problémů – musíte si zařídit byt, vše si tam zajistit, dát děti do školy.

Instituce, na kterou jste nastupoval, vám nijak nepomohla?

Absolutně ne. To je celé na vás, dokonce jsem vycítil, že kdybych se s tím obrátil na kolegu, který mě měl na starosti, tak by to pro něj bylo nepříjemné jakkoli řešit. Tohle mi dalo hrozně moc, pro nás jako pro rodinu to nebylo snadné.

Vidíte naopak něco, z čeho bychom si mohli vzít z Ameriky příklad?

To se musím znovu vrátit k tomu akcentu na výuku. Je vidět, že je to pro ně skutečně priorita. I opravdu špičkoví profesoři berou výuku velmi vážně. Neříkám, že je u nás výuka nepoctivá, ale někdy mám pocit, že se důraz na kvalitní pedagogiku z našich škol vytrácí.

Jaká je z vašeho pohledu ochota českých vědců vycestovat do zahraničí?

Obecně si myslím, že by mohla být větší. Domnívám se, že zájemců o zahraniční pobyty u nás stále moc není.

Napadá vás příčina?

Nechtějí vykročit do nekomfortní zóny. Svou roli hraje jazyková bariéra, zároveň vás někteří mohou vnímat jako někoho, kdo se tam tak trochu přimotal z dálné východní Evropy. Je to nepříjemný pocit, který člověk musí vydržet, a to stojí jisté sebezapření.

Působíte jako děkan na Fakultě sociálně-ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Poslední dobou se v oblasti vysokého školství hodně mluví o internacionalizaci. Řešíte v rámci univerzity toto téma?

Rozhodně je to něco, co řešíme. Myslím si, že spíše řešíme internacionalizaci našich studentů, případně zaměstnanců. Snažíme se tedy dostat naše lidi ven, aby získali zahraniční zkušenost. Samozřejmě ale chceme i naše prostředí obohatit o element zahraničních pracovníků či studentů, protože to vdechne úplně jinou atmosféru té instituci.

Jak si zatím v tomto stojíte na vaší fakultě?

Máme několik slovenských kolegů, pokud ale pominu je, tak tu cizinci de facto nejsou. Máme nějaké zahraniční studenty v rámci doktorského programu, to jsou ale jen jednotky. Když se ještě vrátím k té Americe – z hlediska internacionalizace je to obrovský rozdíl. Po návratu domů jsem si řekl, že to je to hlavní, s čím bychom měli něco dělat.

Jak vy osobně vidíte roli UJEP a jaká je její vize do budoucna?

UJEP je regionální univerzita, což možná může znít lehce pejorativně, ale já si myslím, že tam je naše primární role. Obrovsky přispíváme ke vzdělanosti v Ústeckém kraji a pro spoustu mladých lidí v kraji je UJEP institucí, která je dokáže v životě posunout někam dál. Myslím si, že v dobrém slova smyslu jsme regionální univerzitou. V rámci státu je to pak samozřejmě těžší, protože škol je tu hodně. V některých oborech jsme viditelní a v některých to je trochu slabší. Naším smyslem je ale hlavně rozvíjet vzdělanost v regionu.

Co vidíte jako hlavní slabinu české vědy? Často se mluví třeba o akademickém inbreedingu nebo o nedostatku zahraničních vědců u nás, jak už jsme zmínili.

Inbreeding je veliký problém českého prostředí, osobně jsem rád, že jsem magistra dělal jinde, doktorát jinde a docenturu zrovna tak. Pokaždé jsem tím získal novou zkušenost, poznal nové lidi, musel se poprat s jiným prostředím. Na to jsem opravdu pyšný. Myslím si, že situace, kdy lidi nevytáhnou paty z dané školy a mají z ní veškerou kvalifikaci i profesní dráhu, je opravdu špatně. Jsem zastáncem mobility mezi institucemi, která je u nás pořád strašně malá. Na jiné pracoviště se chodí až v momentě, kdy na tom stávajícím máte nějaký problém. Že by někdo dobrovolně přestoupil, tak o tom moc nevím. Mnohým lidem, kteří jsou desítky let usazeni na jedné instituci, chybí do určité míry nadhled.

Jak je podle vás nastaveno financování vysokého školství v Čechách?

Celkově si myslím, že finance ve vysokoškolském sektoru jsou. Jsem dalek tomu říct, že je to tu nějaké špatné. Problémem vysokého školství je spíš neustálá snaha o změnu. Tím pak vznikají nejasnosti ohledně toho, kam vlastně směřovat, čemu se dlouhodobě věnovat, protože se vše pořád mění. A to často velmi rychle a pragmaticky, dle potřeb významných hráčů v prostředí.

Jaroslav Koutský

Působí na Katedře regionálního rozvoje a veřejné správy Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2013 je děkanem Fakulty sociálně ekonomické. Magisterská studia absolvoval na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, doktorské studium na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2017 získat titul docent na Vysokém učení technickém v Brně. Dlouhodobě se odborně věnuje otázkám transformace tradičně průmyslových území, a to zejména ve vztahu k proměnám jejich ekonomických struktur a trhů práce.