Doc. Ing. Jan Bartáček, Ph.D.

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2016

Doc. Ing. Jan Bartáček, Ph.D., se narodil v Praze v roce 1979. Magisterské a doktorské studium absolvoval na Ústavu technologie vody a prostředí na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V letech 2006 až 2008 působil v postdoktorské pozici na Univerzitě ve Wageningenu a poté dva roky na UNESCO-IHE Institute for Water Education v Nizozemsku. Od roku 2010 působí na Ústavu technologie vody a prostředí, kde je od roku 2015 docentem. Zabývá se studiem vlivu stopových kovů na anaerobní fermentaci, transportem kovů v anaerobním biofilmu a recyklací cenných látek z odpadních vod.

Mohl byste na úvod představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

V současné době se věnuji recyklaci zdrojů z odpadních vod. Moje hlavní zaměření je recyklace energie, která je obsažená v odpadních vodách. Většina energie, kterou jsme schopni z odpadních vod získávat, je energie chemická, obsažená ve znečištění, které naprostá většina obyvatel západního světa posílá na čistírny odpadních vod. My se snažíme vyvinout takové technologie, které tuto energii převedou do využitelné formy a zároveň vyčistí vodu. Je samozřejmé, že výsledkem čištění je voda, která může odejít do recipientu, tedy do řeky. My se ale snažíme navrhnout takové technologie, které jsou jednak energeticky co nejméně náročné, což je velký rozdíl oproti klasickým technologiím, a jednak ještě dokážou recyklovat energii ve formě bioplynu.

Co vás na tomto tématu zaujalo, proč jste si jej vybral?

Mě obecně zajímají odpadní vody, protože je to extrémně důležitá oblast z pohledu života společnosti jako takové i z hlediska životního prostředí. V odpadních vodách likvidujeme znečištění, které třeba ještě před sto lety způsobovalo tyfové epidemie. Je to oblast, kterou každý z nás dennodenně naprosto nutně potřebuje, zároveň o ní ale naprostá většina lidí nemá vůbec potuchu. Lidé prostě spláchnou záchod a nechtějí se starat, co se děje dál, pokud se nestane nějaká havárie nebo třeba nezačne zapáchat pražská čistírna. Do té doby to nikoho absolutně nezajímá. Právě moment tabuizace a opomíjení mě na tomto tématu fascinuje.

Měl jste ve svém okolí vzory, které ovlivnily vaše rozhodnutí jít studovat na VŠCHT?

Oba moji rodiče studovali na VŠCHT, dokonce na stejné katedře, na které jsem teď já. Otec zde potom určitou dobu i pracoval. Skoro celý profesionální život působil v oboru čistění odpadních vod a ochrany povrchových vod. Dokonce už můj dědeček pracoval jako vodohospodář ve Spolaně Neratovice. Ať člověk chce nebo ne, jeho volby to samozřejmě do značné míry určuje. Nemám rozhodně pocit, že bych byl někdy někam tlačený, ale v rodině to máme. Na chemické průmyslovce v Křemencově ulici (tzv. Křemencárně) jsem studoval jako třetí generace z rodiny. Už na základní škole mě bavila chemie a během střední školy jsem se naprosto jednoznačně, myslím i díky vlivu některých pedagogů, posunul k zájmu o životní prostředí a vodu. A co si pamatuji, už na střední škole jsem měl jasno, že mě zajímá akademická dráha, od začátku to byl můj cíl.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Rozhodně samotná výzkumná práce, i když teď už výzkum dělám spíše formou interakce s doktorandy. Jen malá část mé práce je přímo tvůrčí činnost, jako je psaní článků nebo počítání. Mnohem více času věnuji pravidelným schůzkám s doktorandy. To mě opravdu hodně baví a velmi naplňuje – být v kontaktu s mladými, nadějnými, iniciativními a inteligentními lidmi. Pak mě také baví učit a přednášet.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Jednak je to výzkum, na kterém jsem spolupracoval v Holandsku. Pracovali jsme s magnetickou resonanční mikroskopií a zkoumali transport kovů v živých biofilmech. Byli jsme první, kdo začal využívat tuto techniku pro řešení daného problému. Článek byl uveřejněn v docela dobrém časopise. Navíc na to, jak málo lidí v tomto oboru působí, je i dost citovaný. A pak mi v současné době dělá velkou radost projekt, který jsme dostali z Horizontu 2020, takzvaný Joint Doctorate. Je zaměřený na recyklaci zdrojů z odpadních vod. Spolupracujeme s dalšími čtyřmi univerzitami, které jsou všechny v našem oboru jednoznačně v první lize. Jsem velmi hrdý na to, že jsme se do takové společnosti dostali.

Kdo je podle vás úspěšný nebo vynikající vědec?

Ten, jehož práce má největší dopad. Je pak otázka, jaký dopad sledujete. Mě osobně zajímá dopad alespoň na celoevropské, když už ne přímo světové úrovni. Znamená pro mě to, že ostatní výzkumné týmy reagují na to, co děláte, nejenom že citují, ale používají vaše postupy a snaží se vás předběhnout. Jste pro ně soupeř anebo partner, kterého musí respektovat. Důležitým dopadem je také to, když někdo v našem oboru námi vyvinutou technologii (třeba reaktor nebo celou čistírnu) postaví a začne ji používat v praxi. To je oblast, na kterou se snažím v poslední době více orientovat.

Jaké schopnosti nebo vlastnosti vám pomohly dosáhnout vašich úspěchů?

V první řadě požehnání, že jsem se dostal do zahraničí. To bylo zásadní. Vždycky jde o souhru okolností a nikdy to není tak, že by se hned první věc, kterou člověk zkusí, povedla. Ale člověk musí mít odvahu a rozhodnout se. Je to stejné, jako když lidé dříve chodili do světa „na zkušenou“. Člověk musí být ochotný částečně za sebou zanechat svůj život tady a jít s kůží na trh, riskovat. A tohle je důležité uvědomit si a vyjet už během magisterského studia, dřív než se tady úplně „zaháčkujete“, pak už je to obtížnější. Druhá důležitá věc pro úspěch je pokora a ochota učit se od druhých lidí, nesmíte mít pocit, že sami víte všechno nejlíp.

Na VŠCHT je hodně zahraničních studujících, mění se tím podle vás zdejší prostředí?

Je pravda, že máme relativně hodně zahraničních studentů, ale zahraničních kolegů-zaměstnanců, když to porovnám například se situací v Holandsku, ale i jinde v zahraničí, máme velmi málo. Je to škoda, podle mě je přítomnost mezinárodních spolupracovníků vždy přínosná. Mám rád otevřené mezinárodní prostředí. A je to pro mě mnohem zajímavější i z toho pohledu, že rád pracuji s mladými, iniciativními a inteligentními lidmi. I když samozřejmě i na VŠCHT mnoho takových lidí studuje, je jich omezený počet. Když máte možnost interagovat s velkým množstvím lidí, je větší pravděpodobnost, že si vyberete opravdu kvalitní spolupracovníky.

Jak hodnotíte současné podmínky pro vědeckou práci? Můžete je porovnat například s tím, jaké to bylo, když jste sám začínal?

Pokud se podívám na naši katedru, rozdíl od dob svého doktorátu vidím v tom, že teď je mnohem větší tlak na publikování. Myslím, že aspoň naši doktorandi psaní článků už berou jako nedílnou součást výzkumné práce. To je ten moment, kdy jde člověk s kůží na trh. Teprve v tu chvíli se ukáže, jestli výzkum, který dělá, za něco stojí, nebo ne. Proměňují se také kritéria hodnocení. Když jsem byl na doktorátu já, tak něco znamenalo třeba vystoupení na konferenci – dnes je to z hlediska hodnocení téměř nezajímavé. Mění se také význam dalších výstupů, například patenty nebo průmyslové aplikace a užitné vzory už nemají takovou váhu v hodnocení jako dříve.

Obecně ve vědeckém prostředí vidím, jak se spousta lidí snaží přizpůsobit změně kritérií a tlaku na to mít co nejvíce publikací. Třeba tak, že publikují v časopisech s minimálním impakt faktorem. Obcházejí náročný recenzní proces v uznávaných časopisech a publikují články, které nebudou mít žádný dopad, protože je nikdo citovat nebude. Ale mají za to tu „čárku“. To mně vadí. Snažit se publikovat článek v časopisu s impakt faktorem 0,2 jenom pro tu „čárku“ mi připadá divné.

Ačkoliv se dlouhodobě zvyšuje zastoupení žen mezi studujícími, jejich zastoupení mezi výzkumníky se nemění. Vnímáte to jako problém?

Nemůžu říct, že bych s tím měl úplně osobní problém, kvůli kterému bych nemohl spát, nicméně ta situace je do očí bijící. Když je například na VŠCHT v některých oborech více studentek než studentů a pak přijdete na vědeckou radu školy, kde sedí jen čtyři ženy, je to obrovský nepoměr. Nedává to smysl a není možné to racionálně zdůvodnit třeba tím, že by muži byli schopnější. Například v Holandsku, konkrétně v mém oboru, bylo zastoupení žen a mužů mnohem vyváženější, a to i na vyšších pozicích. Jednoznačný rozdíl mezi Holandskem a Českem je v tom, jak je organizovaná práce a jaké jsou možnosti propojit osobní a pracovní život, zejména v případě rodičů.

Podle vás by tedy mohlo situaci změnit, kdyby se zlepšily podmínky pro skloubení rodičovství a vědecké práce?

Ano, to je věc, která by se měla řešit. Například já jsem se nikdy nesetkal s tím, že by na VŠCHT někdo nějakým způsobem podceňoval ženy, znemožňoval jim pracovat nebo postoupit na vyšší pozici. Většina mladých vědkyň ale v rozhodujícím bodě kariéry zmizí na několik let na rodičovskou dovolenou. Pokud se jim včas podaří vyjet někam do západní Evropy, uvidí, že je normální fungovat jako vědec a zároveň mít malé dítě. U nás je to velký problém, zbrzdění kariéry i na několik let.

Co by pro to mohly udělat instituce, zaměstnavatelé?

Myslím, že v první řadě to je záležitost vlády. VŠCHT udělala hodně tím, že zde vznikl dětský koutek Zkumavka. To byl velký krok správným směrem. Také jsou tu možnosti flexibilní práce, částečných úvazků, práce z domova… Mimochodem v Holandsku v akademické sféře skoro všichni, i muži, když mají malé děti, pracují jen čtyři dny v týdnu.

Jak se daří kombinovat pracovní a soukromý život vám?

V současné době lépe než dříve, ale ještě to není úplně ideální. Jedna z věcí, kterou nezvládám, jak bych chtěl, je větší zapojení do péče o děti. Máme tři děti, které mají docela velké množství kroužků. U nás je to manželka, která je, jak se říká, „matka-taxikář“, celé odpoledne vyzvedává a převáží děti. Já přijdu z práce večer, nebo případně zvládnu vyzvednout jedno dítě.

A dotklo se tedy rodičovství nějak vaší kariéry?

Minimálně. Ale dotklo se kariéry mojí manželky, samozřejmě, a to z různých objektivních i subjektivních příčin.

Zmínil jste, že je na VŠCHT velice málo žen ve vedoucích či rozhodovacích pozicích, například ve vědecké radě. Čím si to vysvětlujete?

V první řadě jsou tu objektivní příčiny, přerušení kariéry kvůli dětem. Ženy se do stadia kariéry, kdy je normální vstupovat do funkcí, nestihnou dostat, nebo se dostávají později. Pak myslím, že fungují i nevědomé předsudky. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by tady někdo projevoval napřímo takové postoje, jako „ženská se nemá co drát do vedoucí pozice“, ale podvědomě to možná trochu funguje.

Jak vnímáte aktivity projektu TRIGGER, který probíhá na VŠCHT a který je zaměřen na podporu genderové rovnosti?

Je důležité minimálně na problém ukázat a mluvit o něm. Například ukázat výstupy z výzkumů, statistiky zastoupení žen a mužů v jednotlivých stadiích profesní kariéry a podobně. Myslím, že pro velkou část mužů, když to budu brát tak, že v tuto chvíli muži do značné míry vládnou VŠCHT, to není velké téma, neřeší to. Určitě by pomohla veřejná podpora ze strany vedení, například že by rektor ukázal, že mu záleží na tom, aby bylo větší zastoupení žen, a že má zájem strategicky usilovat o to, aby se situace změnila. Taková psychologická podpora by pomohla.

Co byste poradil začínajícím vědcům, nebo těm, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?

Ať odjedou na zahraniční stáž, pokud možno minimálně na půl roku, a ať se pokusí najít co nejlepší instituci, ideálně v západní Evropě nebo v Americe. Ať si dobře rozmyslí, co chtějí dělat, a najdou si špičkového vedoucího. Aby viděli, jak se normálně dělá věda, a nabyté zkušenosti přenesli zpět do Česka.

A co byste poradil začínajícím vědkyním?

Vědkyním? Aby odjely na zahraniční stáž! Co nejdříve, ideálně nejpozději na doktorátu, aspoň na několik měsíců. Já mám obecně zkušenost, že studenti, které jsem někam poslal na stáž, že se vždycky vrátili jako úplně jiní lidé, v jiném osobnostním nastavení. A vědkyním bych poradil, aby se snažily vyjet i proto, že v zahraničí uvidí, že je možné dělat špičkovou vědeckou kariéru a zároveň mít plnohodnotný rodinný život. Protože tady u nás máte pocit, že jediná možnost je odejít na tři roky na rodičovskou dovolenou.

Čemu se rád věnujete ve volném čase?

Lezu po skalách, hraju volejbal a hraju na kytaru. Na lezení mám málo času, ale v poslední době se nám už někdy podaří, že vyrazíme celá rodina.

Jaké máte plány, sny, čeho byste chtěl dosáhnout?

Nemám jasnou metu, ale v profesním životě je mým cílem dobře dělat výzkum, který děláme. Myslím, že je správně nasměrovaný. Chtěl bych, aby ten výzkum měl dopad, abychom dokázali publikovat, propagovat výstupy a třeba je i přenést do praxe. Je pro mě důležité podílet se na rozvoji vědecké skupiny, které jsem součástí, a to se v tuto chvíli podle mě daří dobře. Přál bych si také vytvořit skupinu, která bude fungovat srovnatelně s nejlepšími skupinami v oboru ve vyspělém světě, abychom se stali úplně rovnocenným hráčem. A já myslím, že ten krok už pomalu srovnáváme.

Plánujete vyjet znovu někam do zahraničí?

Rád bych, ale teď nemám konkrétní plán. Chtěl bych si ve výhledu několika let vzít sabatikl. Před dvěma lety jsme byli celá rodina na čtyři měsíce v Chile a bylo to moc hezké. Tak něco takového si představuji. Problém je, že rok od roku je člověk stále více „zaháčkovaný“ do různých projektů a aktivit. Ale rád bych, je to i důležitá rodinná zkušenost.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.