Michal Šimíček a Juli Rodriguez Bagó hledají cesty, jak zlevnit a zpřístupnit více lidem nový a velmi nadějný způsob léčby rakoviny – buněčnou terapii. Je šetrnější, ale drahá: náklady na jednoho pacienta šplhají k desítkám milionů korun. Slibné výsledky má i další bádání jejich Blood Cancer Research Group při Lékařské fakultě Ostravské univerzity a ostravské Fakultní nemocnici. Namísto současných postupů, které odráží zejména faktory sdílené většinou pacientů, vyvíjejí léčbu „na míru“. Ta by mimo jiné mohla zabránit lékové rezistenci.

Michal Šimíček se do Ostravy vrátil z Cambridge, aby zde vybudoval vědecké centrum a tým, který posouvá technologii buněčné terapie pro léčbu rakoviny (celý jeho příběh si můžete přečíst například zde). Ve svých čtyřiatřiceti letech má na kontě přes 550 vědeckých citací (číslo, na které se obvykle vědci dostávají na sklonku své kariéry), působení na nejprestižnějších pracovištích v Evropě a také publikace v nejuznávanějších vědeckých časopisech.

Juli Rodriguez Bagó do jeho skupiny přišel před dvěma lety jako nový vedoucí vědeckého týmu pro vývoj buněčné imunoterapie různých druhů rakoviny krve. Působil na University of North Carolina v USA, kde se zasadil o získání tří patentů v oblasti personalizované terapie, vytvořil základ pro spolupráci s U. S. Food and Drugs Administration a zahájil tak diskuzi o prvních klinických studiích u člověka.

Buněčná terapie je nejspíš průlomem v léčbě rakoviny. Oproti chemoterapii má být šetrnější a pro tělo přirozenější. Jak přesně funguje?

Šimíček: Imunitní systém člověka je schopen rakovinné buňky rozeznat a zlikvidovat v samotném zárodku. Nádor má ovšem schopnost se ukrýt nebo různě maskovat. Abychom protinádorovou imunitu obnovili, odebereme pacientovi jeho vlastní bílé krvinky a vybavíme je receptory, které je na rakovinné buňky lépe nasměrují. Do imunitních buněk vneseme nový gen, díky kterému umějí nahmatat strukturu na povrchu nádoru. Takto vylepšené buňky vpravíme zpět do těla pacienta, kde nádor vyhledají a zaútočí na něj. Zatím je tento způsob léčby ve fázi prvních klinických testů, tedy testování přímo na pacientech. Obrovské náklady tohoto složitého procesu a také různorodost nádorů zatím neumožňují širší aplikaci této technologie. Chemoterapie určitě ještě nějaký čas nezmizí.

Poznají pak rakovinnou buňku s jistotou? Nemůže se stát, že se spletou a zaútočí na zdravou tkáň?

Šimíček: Ano, to je nejčastější problém, který řešíme. Rakovinná buňka nemá na svém povrchu něco, co by ji jednoznačně odlišovalo od ostatních. Kdyby takový znak existoval, zlikvidoval by ji už přirozený imunitní systém člověka. Teoreticky bychom měli mít rakovinu od raného dětství. Naštěstí náš imunitní systém je schopen zárodky rakoviny zničit. Jenže postupem času se prerakovinné buňky vyvíjejí a maskují a unikají tak naší imunitě. Nicméně pokud nastane situace, že imunitní buňky zaútočí na zdravou tkáň a pacient by byl v ohrožení života ne kvůli rakovině, ale kvůli samotné léčbě, umíme činnost upravených imunitních buněk kontrolovat.

Jak je přimějete chovat se jinak?

Šimíček: To, co se dnes používá, je relativně drastické. Spolu s receptorem do nich vneseme takzvaný sebevražedný gen. V momentě, kdy imunitní buňky útočí na zdravou tkáň, aplikujeme pacientovi látku, která tento gen aktivuje, a dojde k odumření těchto buněk. Což je škoda, protože jejich produkce je extrémně drahá. Jsme na velmi slibné cestě ve vývoji modulace, kdy – zatím v laboratorních podmínkách – jsme schopni aktivitu imunitních buněk zapnout a vypnout. Věřím, že v blízké budoucnosti bude tento přístup předmětem klinických testů.

Zatím jedna dávka takové léčby vychází asi na 10–15 milionů korun, pacient obvykle potřebuje několik dávek. Existuje možnost, že tato léčba bude pro pacienty finančně dostupnější?

Bagó: Právě to je naším cílem. Extrakce buněk, jejich vybavení receptorem v laboratoři a vpravení do těla pacienta je složitý proces, který je extrémně drahý. Proto vyvíjíme řekněme univerzální léčbu, která by měla být finančně dostupnější. Hledáme cestu, jak tyto buňky získat z krve dárců – v momentě, kdy máte pacienta, sáhnete po „zásobách z police“, což celý proces výrazně zlevní.

Léčba rakoviny je pravděpodobně nejkompetitivnější prostředí ve výzkumu. Panuje tady čistá konkurence, nebo vědecké týmy i spolupracují?

Bagó: Máte pravdu, na jednu stranu tady máme silnou konkurenci a každý chce dosáhnout cíle v co nejkratším čase. Ale zároveň vyhledáváme spolupráci, protože člověk sám toho cíle nikdy nedosáhne. A mezi tím balancujeme. Potřebujeme spolupracovat, ale zároveň nemůžeme být naivní a nadšeně sdílet vše, co máme. Takže sdílíme maximum, co můžeme, abychom dosáhli společného cíle, a to je léčit pacienty.