prof. RNDr. Pavel Drašar, DSc.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017
Prof. RNDr. Pavel Drašar, DSc., se narodil v Kostelci nad Orlicí v roce 1948. V roce 1971 vystudoval obor organická chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde o rok později získal titul RNDr. V roce 1977 mu byl udělen titul kandidáta věd na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, kde pracoval až do roku 2002. Od roku 2002 působil jako docent organické chemie na Ústavu chemie přírodních látek na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické, v roce byl 2004 jmenován profesorem organické chemie. V současné době je prezidentem asociace vysokých škol v Evropě, které vyučují chemii.
Co vás přivedlo k chemii?
Už jako malý kluk jsem doma dělal pokusy, až mě za to chtěli trestat, protože když se valí hnědé páry bromu po schodech z třetího patra, asi to nepůsobí dobře. Měl jsem zakázáno vyrábět výbušniny a to jsem až na pár výjimek dodržoval. Na základní škole jsme měli velmi dobrého učitele na chemii. V té době se ještě mohly dělat pokusy. Dobrou chemikářku jsem měl i na střední. Zajímal jsem se i o biologii a napsal jsem maturitní práci o alkaloidech, která mi pravděpodobně pomohla dostat se na univerzitu. Přišel jsem za panem profesorem Staňkem, což byl koryfej alkaloidové chemie, a vyjádřil jsem zájem pracovat u něj. Na to mi řekl: „Pane kolego, alkaloidy jsou již vymrskány.“ Takže z toho sešlo a já se připojil k cukrářům na té samé katedře. Dodnes občas o nějaký cukr zavadím, takže to bylo dobře.
Čím se zabýváte v současnosti?
Obecně se celý profesní život zabývám přírodními látkami, konkrétně sekundárními metabolity, které se v přírodě vyskytují a jsou více nebo méně biologicky aktivní. Po cukrech jsem se zaměřil na nukleosidy, po nich na steroidy a v současnosti se zabývám všemi těmi látkami najednou.
Hledáme látky se zajímavou biologickou účinností a sledujeme jejich osud v buňce či organismu. Máme výbornou spolupráci s biochemiky na VŠCHT i jinde, farmakology v Plzni, fyzikálními chemiky v Římě a obecně po celé zeměkouli a řešíme s nimi věci, které u nás neumíme.
Co vás na přírodních látkách zajímá?
Přírodní látky mne zajímají také jako stavební součásti supramolekul, což jsou obrovské „molekuly“ nebo klastry, které mají nějakou zajímavou a novou fyzikálně-chemickou nebo biologickou vlastnost, třeba naprosto obludnou chiralitu. Chiralita je asymetrie prostorového rozložení molekuly. U supramolekul může u inherentně chirálních látek docházet k tomu, že se díky prostředí začnou skládat jejich komponenty a vytvářet systémy, které jsou ještě „chirálnější“ než ta látka sama o sobě. Když jsme na tento jev narazili, mysleli jsme si, že to je určitě chyba, ale podrobnější analýzou i pomocí molekulárněchemických výpočtů se potvrdilo, že je to přírodní děj. Je to veliké dobrodružství, protože v budoucnu to může vést k novému pohledu na chirální katalýzu či výběr a rozpoznání, což je něco, co dělá celá příroda. Buňky k sobě nepustí nic cizího právě proto, že poznají chemické látky, které mají určité vlastnosti.
Další věc, která mě v současnosti zajímá, jsou biologicky aktivní látky, jako je třeba terpenová molekula, která se vyskytuje v u nás vzácné rostlině jménem timoj trojlaločný. Na terpenovou molekulu lze navázat látku, kterou organismus rozpozná a pustí, případně zavede tam, kam je potřeba, a tato molekula dokáže pak v cílové buňce navodit apoptózu, tedy řízenou sebevraždu. Kolegové v Dánsku už s příbuznou látkou sestavili lék, který cíleně vstupuje do rakovinné tkáně prostaty, kde navozuje apoptózu rakovinných buněk.
Věnujete se tedy i aplikovanému výzkumu?
Aplikovaný výzkum děláme též, a to především z finančních důvodů. Vaříme třeba chemikálie určitých vlastností, protože stále ještě potřebujeme vedlejší korunky.
Kromě VŠCHT jste působil dlouhou dobu i na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Co považujete za zlomové okamžiky ve své profesní dráze?
Významný bod byl, když mě pan profesor Ferles vyhodil od státních zkoušek na kandidátském studiu, protože to bylo poprvé, kdy se mi v chemii něco zadrhlo, to jsem se musel zamyslet. Důležitý pro mě byl i nástup na Akademii věd a potom získání řady kamarádů a spolupracovníků nejen v České republice, ale i v cizině. Dopomohla k tomu taková legrace: byli jsme mladí a viděli jsme, že strejdové pořád někam jezdí na konference a nás s sebou neberou. Tak jsme si řekli: „Uděláme konferenci a na tu nevezmeme strejdy.“ Bylo to v polovině osmdesátých let, strana a vláda si žádala samostatnou aktivitu mládeže, což se nosí dodnes, a postupně se ta konference stala opravdu mezinárodní, dovolili nám i lidi ze Západu a odtud mám řadu kolegů, se kterými spolupracuji dodnes. Před několika lety jsem seděl na schůzi v Bruselu a tam se hovořilo o tom, že konference organizované mladými jsou nejmodernější trend. Přihlásil jsem se a řekl: „Děláme to od osmdesátých let. Osvědčilo se to a můžeme vám to doporučit.“
Působil jste v Rize, v Minsku i ve Spojených státech. Myslíte si, že je nutné vyrazit v rámci vědecké dráhy do zahraničí?
Vnímám to jako podmínku nutnou, nikoli postačující. Vynikající chemik Detlef Schröder říkal na jedné z těch našich konferencí pro mladé, že je nesmírná škoda, když se člověk zahrabe na jednom pracovišti, protože nepozná nic kolem. Věřím, že je nutné vyjet do ciziny a několikrát za život změnit pracoviště.
Co vnímáte jako nejdůležitější pro přínosnou zahraniční spolupráci?
Musíte najít takové kamarády, kteří dokážou zohlednit i to, co by se mohlo pro práci hodit vám. Je spousta „kamarádů“, kteří vaši práci použijí, jenom když vás potřebují pro vlastní bádání. Roky jsme vařili látky a dávali je nejrůznějším spolupracujícím pracovištím, aniž by z toho byly nějaké výsledky. Je to velmi frustrující, protože dnes je uplatnitelná jen práce, která přináší poznatky napříč obory, pokud ne napříč vědami. I když je pro úředníky nesmírně složité ji pak ohodnotit.
Jak tedy vnímáte současný systém hodnocení vědecké práce?
Soustředění na bibliometrické údaje nedává smysl, protože nutně nesouvisí s kvalitou odborné práce. Impakt faktor je číslo vytvořené pro knihovníky, aby dokázali objednat časopis, který někdo čte. Vůbec to nesouvisí s kvalitoupráce, kterou otiskuje, tu by měl zhodnotit šéf. Nehodnotí se užitečnost, i když ani ta se nesmí přeceňovat, jako se to děje v ještě východnější Evropě. Za starých časů byli šéfové, kteří mohli být šéfové celý život, neexistoval „zákon o uklízečkách“, podle kterého můžete být vedoucím tři roky a pak musíte zase do konkurzu, aby se dostalo i na ty „uklízečky“. Lidé jako František Šorm, Jaroslav Heyrovský nebo na VŠCHT Otakar Červinka či Rudolf Lukeš a další by nevybudovali celé školy, kdyby museli za tři roky předat vedení někomu jinému.
Současný systém je zároveň petrifikovaný, protože se řada neschopných šmudlů dostala v jeho rámci na významné pozice, které si nenechají ohrozit, je ukotvený v legislativě, a pokud chce někdo mladý něčeho dosáhnout, nezbývá mu než odejít do ciziny.
Čemu konkrétně podle vás čelí dnešní mladí lidé ve vědě?
Frustraci. Mladý člověk dnes nedosáhne na půjčku, protože dostává nějaké legrační stipendium. Úvahy ministryně školství Valachové o zvýšení alespoň doktorských stipendií jsou chvályhodné, vyhlídky povolání nejsou nulové, ale velmi složité. Systém projektů, kde jsou někdy velmi slušné platy, neumožňuje vždy zaměstnat ty nejvhodnější kandidáty a zároveň nevytváří perspektivu, projekt skončí za tři roky a s ním i úvazek. Rodinná politika, startovací byty pro mladé, to se tu dvacet pět let pořádně neřešilo a teď je to velmi vidět. Je potřeba se postarat o děti nějak systémově, protože jinak těžko mohou oba rodiče chodit do práce – a dnes je pracovní síly málo.
Není tu opečováno ani to, že by tu byl někdo cíleně zaměstnaný, aby třeba rok učil s někým zkušeným a naučil se to od něj. Měl jsem štěstí v tom, že jsem začal učit ještě byv zaměstnán na Akademii věd, a když jeden z kamarádů na VŠCHT odcházel do penze a požádal mě, abych převzal jeho přednášky, rok jsem s ním chodil na jeho přednášky, abych viděl, co a jak přednáší. Kurzy tak měly kontinuitu a hlavu a patu, kterou vytvořil někdo přede mnou. To teď podle mě nefunguje.
Škola pečuje o možnost nějaké obměny „kádrů“ alespoň tím, že lidé v důchodovém věku mohou dostat maximálně polovinu úvazku, aby byly peníze na mladé lidi.
VŠCHT se jako vysoká škola zaměřuje nejen na výzkum, ale i na výuku. Je podle vás pedagogika adekvátně ohodnocená? Dokážete odhadnout, kolik času vám výuka zabere?
Díky tomu, že u nás od pana rektora až po šéfa naší katedry jsou samí rozumní lidé, zohledňuje se (a velmi viditelně), že člověk v práci pracuje, a je jedno, zda v rámci učení, či výzkumu. Vzhledem k tomu, že základní plat profesora této vysoké školy se rovná tomu, co bere někdo, kdo v krámě rovná jogurty do regálu, osobní ohodnocení hraje v průměrném platu zásadní roli.
Pedagogice věnuji většinu času, protože považuji za naši bytostnou povinnost naučit mladé řemeslo a otevřít jim možnost, aby sami něco vytvořili. Jako maršál Kutuzov, který seděl na kopci a vydával pouze rozkazy, které neodporovaly chodu bitvy, sedím v rohu laboratoře a snažím se všeobecně pomáhat (a někdy jen nepřekážet). Nicméně na vysoké škole nelze bádání od učení oddělit.
Zajímá vás pedagogika i po odborné stránce?
Namočil jsem se do mezinárodních akreditací chemických výukových programů i do výzkumu zaměstnatelnosti absolventů vysokých škol. Vím, že zaměstnavatelé chtějí, aby vysokoškolák znal základy svého oboru, byl manuálně zručný, měl počítačovou gramotnost, byl jazykově vybavený, ctil etické normy a byl schopný zpětnou vazbu dávat i přijímat, v některých případech musí také umět vést. Konkrétní věci ho naučí v zaměstnání. Bohužel si celá řada lidí plete vysokou školu se střední, což má neblahé důsledky. Mnoho lidí třeba dbá na to, aby studenti chodili na přednášky. Já jim na začátku semestru říkám: „Já jsem jediný člověk, který by na ty přednášky opravdu měl chodit. Vy si choďte, kam chcete, ale na konci semestru u mě budete muset udělat zkoušku. Přijďte na konzultaci a já vám řeknu, co a jak. My jsme tady od toho, abychom vám pomohli, a ta přednáška je jeden aspekt toho, jak vám pomáháme.“
Přistupujete různě ke kolegům a ke kolegyním nebo ke studentkám a studentům?
Ke každému člověku musíte přistupovat jinak. Pokud jde o dotaz jako takový, musím říci, že ne, nevidím rozdíl mezi ženami a muži, pokud samozřejmě mluvíme o práci a studiu. Někdo však vyžaduje víc mateřské péče, někdo se jí naopak cítí ohrožen. Určitý problém je v našem vlastním vzdělání. Abych mohl učit v mateřské školce, musím mít příslušné vzdělání. Na vysoké škole může učit, kdo „přijde z ulice“. Máme sice odborné vzdělání, ale nevyžaduje se ani pedagogické, ani psychologické, ani jakékoli jiné vzdělání, natož kvalifikace. V celé řadě zemí musíte mít nějakou kvalifikaci, ať už pedagogickou, nebo aspoň psychologickou, a jako registrovaný profesionál ji musíte udržovat. Ještě než jsem dosáhl penzijního věku, tak jsem coby registrovaný profesionál Královské chemické společnosti v Anglii musel periodicky dokládat, jak se vzdělávám. To tady nikoho ani nenapadne. Zavádět tu něco podobného by ale bylo velmi složité, protože v našich zeměpisných šířkách se nenosí, aby někdo s tituly musel skládat zkoušky. Mohlo by ale pomoct, kdyby tu alespoň byla možnost dobrovolně se ke vzdělávání v této oblasti přihlásit a kdyby se to počítalo. Zároveň si řada pracovníků Akademie věd plete to, že budou učit na vysoké škole, s tím, že získají nějaký titul, který ještě nemají ve sbírce.
Jak vnímáte kvalitu přípravy na základních a středních školách?
U nás jsou povinná praktika, protože to je řemeslo, bez kterého se chemie dělat nedá. To, že se na základních a středních školách z bezpečnostních a alibistických důvodů prakticky zrušily pokusy, je strašný problém. Zeptám se studentů, jakou barvu má modrá skalice, myslí si, že je to chyták, tak řeknou, že nevědí. Nemají pojem o každodennosti chemie, nevědí, co je k čemu užitečné a co je škodlivé. Přijdou na vysokou školu a nevědí, jaký je vzorec kyseliny sírové, neumějí trojčlenku, stěží umí jeden cizí jazyk. Představa, že polovina Evropy bude mít vysokoškolské vzdělání, je v rozporu s demografickými možnostmi populace.
Mezi studujícími nejen na VŠCHT začínají převládat ženy. Týká se to i vašeho oboru? Projevuje se nárůst počtu studentek na dalších úrovních?
Za mých časů chemii většinou studovali kluci, ale dnes tu máme většinu děvčat, a možná právě proto, že jich máme hodně, se mezi nimi najdou naprosté špičky, které vyhrávají soutěže i mezinárodní klání. Posun na dalších úrovních jde pomalu, máme tu dědictví minulých společenských formací.
Tíhnou ve vašem zaměření ženy a muži k různým tématům?
Dámy mají blíž k biooborům, jako je biochemie, zatímco muži mají blíž k technologickým oborům. Stavějí metrákové reaktory, které by útlá dívčina sama nepostavila, ale není to pravidlo. Pokud si vezmete paní Drábovou, tak ta by ten reaktor určitě sama postavila, a když bude potřebovat, tak ho převrátí naruby. Jde spíš o podstatu člověka. Podle mě je téměř psychologicky nezbytné, aby týmy nebyly pohlavně homogenní, i když ne kvůli výkonu – stejně dobrou práci odvede šikovný kluk jako šikovná holka. Jde spíš o atmosféru.
Na VŠCHT se ani na vaší fakultě se silným zastoupením žen nedaří prosadit ženy na vedoucí pozice. Mělo by se to nějak řešit?
Bezesporu jsou tady dámy, které jsou mimořádně nadané, pracovité a velmi schopné. Žena ve vědě má dvě možnosti: buď půjde dělat kariéru, anebo se na začátku osobního života postará o rodinu a kariéru začne dělat potom. Tím získává hendikep třeba pěti let oproti mužům, kteří tu celou dobu pracovali okolo deseti hodin denně. Navíc ani po návratu tomu nemůže věnovat deset hodin, protože se musí postarat o děti.
S řešením je to složité, ale líbí se mi, že tu funguje dětský koutek Zkumavka. U žádného rozumného šéfa není problém odejít jeden den ve tři a druhý v osm. Na druhou stranu je tohle práce, kterou si nemůžete vždycky časově naplánovat. Za mých mladých časů jsme měli v práci spacáky a mechovou gumu. Na chvíli jsme se prospali, ale mohli jsme celou noc kontrolovat experiment, který by se jinak mohl vyhodit. Kdo to chce ohlídat zákonem, je hlupák.
Funguje u vás něco jako kariérní řád?
Moudrý šéf mladé lidi tlačí do toho, aby si docenturu udělali co nejdřív. Bohužel celá řada šéfů nestojí o to, aby jim někdo mladší šlapal na paty, je to nesystémové. Řada lidí má také sklon usnout na vavřínech, a to by pak měl jejich šéf být schopný nějak řešit. Křivka pracoviště by měla směřovat pořád trochu nahoru.
Bavíme se o profesním postupu. Jste členem řady mezinárodních organizací, kde jste dosáhl i na předsednické posty, zároveň jste dostal řadu ocenění. Co považujete za svůj největší úspěch?
Když jsme byli mladí, chodili jsme učit ještě mladší studenty, kteří se připravovali na chemickou olympiádu. Vždycky jsem říkal: „Až vám bude osmnáct a budete moct pracovat v laborce, tak přijďte a my budeme hrozně rádi.“ Dávno jsem tam přestal jezdit a najednou někdo klepe na dveře, hubený človíček s brejličkami, a říká: „Dobrý den, pane doktore, vy jste říkal před několika lety, že máme přijít, až nám bude osmnáct. Tak mně je osmnáct.“ Ten člověk je dnes profesorem na Columbia University. Z toho mám ohromný pocit zadostiučinění, protože si myslím, že jsme tu od toho, abychom přispívali k něčemu, co není úplně pitomé.
Co považujete pro úspěch ve vědě za přínosné?
Potřebujete malou dávku štěstí, určitou dávku houževnatosti a velikou dávku pokory. Hlavně s pokorou se dnes lidé neradi vyrovnávají, jenže je potřeba vůči odborné práci – baňky si občas dělají, co chtějí (a lidé též). Jak říkával můj kolega: „V chemické laboratoři hmota vzniká a zaniká podle vlastního uvážení.“ Pokud to pochopíte, radujete se z každé maličkosti, která se podaří. Potřebujete ale i ambice, jinak to nikam nedotáhnete.
Jak se vám podařilo skloubit osobní život s vaší vědeckou drahou? Máte dvě děti – byl jste zapojený do jejich výchovy?
Jezdili jsme s dětmi hodně na čundry, tam jsme se museli všichni naučit, jak se podělit o nutnou práci. Nebyl jsem v péči o děti ani vždy dochvilný, ale naštěstí synové byli vynalézaví. Když jsem opět přišel pozdě do školky a už tam byly jen moje děti, učitelka najednou nebyla nakvašená jako obvykle, naopak byla jako mílius. Když jsem se syna zeptal, jak to, odpověděl: „Ona se ptala, co jsi. Já jsem řekl, že policajt.“ V současnosti doma dělám „nejhrubší práce“, manželka už je v důchodu a pracuje na sto procent jako babička šesti vnoučat. Je často vytíženější než já, takže třeba dnes mám za úkol uvařit. Byla by naprostá hloupost žít jako knížepán a nepodílet se na životě, protože by se člověk najednou ocitl ve sterilním stavu. I když i takové kolegy znám…
Jste rád, že jste si vybral vědu?
Myslím, že bych se dokázal živit i poctivě, protože jsme k tomu byli vychovaní třeba i v rámci dílen. Na střední škole jsme chodili do fabriky a dodnes si dokážu leccos spravit, i džíny si dokážu ušít, kdyby ty koupené nebyly o tolik „lacinější“.
Co máte v plánu do budoucna?
Budu rád, když mě tu nechají pracovat s mladými lidmi, pokud jim budu moci být užitečný, protože mi to pomáhá. Viděl jsem několik kolegů, které poslali v penzijním věku domů a kteří velmi krátce na to umřeli, protože neměli nic jiného. Já naštěstí mám řadu jiných zájmů, ale rád bych tu ještě zůstal, protože mě to tu baví. Podle mě je nutné pochopit, že by všude měly fungovat alespoň tři generace vedle sebe, aby se vzájemně inspirovaly. Jedněm jinak chybí elán, druhým zkušenosti.
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří o vědecké dráze uvažují?
Ze začátku učit se, učit se, učit se, protože bez trošky v hlavě ani manuální řemeslo nefunguje. A potom je dobré najít někoho, na jehož dveře můžou zaklepat a u koho by rádi něco dělali. Jak říkal o své skupině bývalý předseda Akademie věd, pan profesor Rudolf Zahradník: „My jsme systém s otevřenou slupkou.“ Což znamená, že k nám lze vstoupit zrovna jako do atomu, protože slupka elektronů kolem něj není úplně uzavřená. Pokud si takového mentora najdou, tak vykvetou.