Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
doc. Ing. Karel Friess, Ph.D.,
„Díky zahraniční stáži jsem naskočil do vlaku, ve kterém jedu dodnes.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

Doc. Ing. Karel Friess, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Brně. V roce 1997 absolvoval obor fyzikální a analytická chemie na Fakultě chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, doktorát získal v roce 2002. V roce 2014 získal docenturu v oboru fyzikální chemie. Působí na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, kde od roku 2011 vede Laboratoř membránových separačních procesů. Na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT Praha je od února 2015 proděkanem pro vědu a výzkum. Za svou pedagogickou činnost obdržel několik ocenění jako školitel diplomových prací.

Mohl byste na začátek krátce představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Naše skupina se věnuje materiálovému výzkumu, který je zacílen na vývoj nových polymerních materiálů pro membránové separační procesy. Materiály se mohou využívat pro cílené separace plynů a par, například metanu z bioplynu, vodíku ze směsi s oxidem uhličitým, pro odstranění vodních par ze směsi plynů nebo pro dělení dusíku a kyslíku ze vzduchu. Například při dělení vzduchu se získává čistý dusík, který pak může sloužit jako ochranná atmosféra proti nežádoucí oxidaci využitelná pro zabránění hoření nebo pro udržování kvality potravin, nebo se ze vzduchu získává směs s vyšším obsahem kyslíku, která se potom využívá například v nemocnicích v přístrojích na dýchání.

Váš výzkum má přímé využití v praxi…

Samozřejmě, membránové separační procesy mají průmyslové využití. Podle mého názoru se nemá dělat věda jenom do šuplíku bez vazby na potřeby společnosti. My se v naší skupině věnujeme základnímu materiálovému výzkumu, ale v momentě, kdy se nám podaří získat nějaký zajímavý materiál, spojíme se s kolegy, kteří už mají zkušenosti s převáděním do většího měřítka, a vyzkoušíme, zda bude náš objev fungovat, nebo ne. Někdy totiž může experiment hezky fungovat v laboratoři, ale přes veškerou snahu se ho nepodaří převést do většího měřítka, do praxe.

Jak jste se dostal tam, kde dnes ve vědě jste?

Nic není zadarmo, všechno totiž potřebuje svůj vývoj a čas. Každý člověk prochází vývojem, a jak stárne a získává víc a víc zkušeností, má i více nápadů, jak problémy řešit. Já jsem jako student na gymnáziu na přelomu osmdesátých a devadesátých let odebíral časopis Věda, technika a my, kde mě zaujal článek, že membrány budou technologií jednadvacátého století. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že to je výzkumná oblast, která mě hodně zajímá. Druhý impulz přišel díky mému staršímu bratrovi, který v té době studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích, kde se také věnovali využití membrán. A při studiu na VŠCHT jsem pak zjistil, že na Ústavu fyzikální chemie u docenta Šípka se jeho pracovní skupina touto problematikou zabývá. Na konci druhého ročníku jsem se do skupiny připojil, zůstal jsem po absolvování magisterského studia i na doktorské studium a kromě několika stáží v zahraničí jsem tu po celou dobu až dodnes.

Měl jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás ovlivnily v profesní dráze?

V rodině mě ovlivnil můj otec, který jako chemický inženýr-technolog hodně služebně cestoval po světě. Na VŠCHT mě zase výrazně ovlivnil můj školitel docent Milan Šípek, který se problematice membránových separací věnoval už od začátku osmdesátých let a vybudoval laboratoř, kterou jsem po něm převzal a dnes vedu. S tím, že jsem její zaměření ještě rozšířil právě o separace plynů a vývoj nových materiálů. Přínos pana docenta Šípka pro mě byl i v jeho mentorské roli. Mohl jsem s ním rozebírat různé situace, dostával jsem od něj zpětnou vazbu, protože nejhorší je pracovat jako „sám voják v poli“. Je užitečné znát názor někoho jiného dříve, než jde člověk s kůží na trh. Vyhne se situacím, kdy si může nechtěně a zbytečně uříznout ostudu nebo se plácat s nějakou hloupostí a ztrácet tím čas.

Zlomová v mé kariéře byla ale moje druhá postdoktorská stáž na Institutu membránových technologií v Kalábrii v letech 2007 až 2008. Seznámil jsem se tam s kolegy, s nimiž jsme následně podali výzkumný evropský projekt, který vyšel, a tím se naše pracovní skupina dostala ve výzkumu o několik pater výše. Napojili jsme se na špičková pracoviště v Evropě a získali přístup k naprosto unikátním materiálům, díky kterým jsme publikovali velmi dobře citované publikace. Díky této stáži jsem mohl naskočit do vlaku, ve kterém jedu dodnes. Kalábrie je navíc úžasná krajina – hory a moře... Je to moje srdeční záležitost.

To byl váš první delší pobyt v zahraničí?

Ne, poprvé jsem byl v roce 1999 ještě jako doktorand v Německu, na univerzitě v Rostocku na čtyři měsíce. Delší pobyt, cca jeden a půl roku, jsem absolvoval opět v Německu, a to na IPF v Drážďanech. Ale z hlediska přínosu pro moji další vědeckou kariéru byla naprosto stěžejní právě druhá postdoktorská stáž v Kalábrii. Do Drážďan jsem odjeli kvůli manželce, tehdy ještě partnerce, která tam byla na dva roky v rámci svého doktorského studia. Chtěli jsme být spolu. Nevýhoda pro mě byla, že jsem tam bádal v oblasti (NMR pevné fáze), která byla pro mě úplně nová, a musel jsem se doučit ohromnou spoustu nových věcí, které jsem ale již nikdy nevyužil.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?

Jsem rád, že se mi podařilo naši výzkumnou skupinu udržet a rozvinout, sehnat další přístrojové vybavení a hlavně nalákat k sobě lidi, které věda baví a kteří mají šanci náš obor dále posouvat. Co se týče nějakého konkrétního objevu či přínosu, zatím ještě nejsme s prací ve stadiu, kdy bych opravdu mohl říct: „Podívejte se, takhle to vypadalo před pěti lety a tady držím v ruce výsledek, který má naprosto skvělé chování, zapatentujeme to, založíme společnost a vyděláme spoustu peněz.“ Tam to ještě není. Nicméně není mojí primární motivací a cílem vymyslet něco, co mi bude generovat pohádkové zisky. Chtěl bych hlavně přispět k tomu, aby se vědění a znalosti lidské společnosti posouvaly dopředu a byly i k užitku.

Úspěch ve vědě… Co to vůbec znamená?

Těžká otázka, co člověk, to názor. Někdo chce být úspěšný kvůli tomu, aby dostal Nobelovu cenu, to je pro něj měřítko. Někdo dělá vědu proto, že ho baví, a věnuje jí všechen svůj čas i na úkor osobního života. Mě práce ve vědě baví, uživí mě i moji rodinu, ale přitom mě od ní zcela neizoluje. Pro mě je určitě prioritou rodina.

Dnes se hodně hovoří o excelentní vědě, excelentním vědci. Co si pod tím představit?

Když bychom si nalili čistého vína: excelentní vědec musí být někdo, kdo spolupracuje se zahraničím, je tam i uznávaný a má za sebou hmatatelné výsledky, nejenom publikace, ale i objevy. Ale kdo to může být, jak to hodnotit, podle jakých kritérií? Kolik publikací je už dost, aby byl vědec excelentní? Na druhou stranu, den má jen dvacet čtyři hodin. A pokud se někdo věnuje vědě dvanáct, patnáct hodin denně, šidí něco jiného. Buď sebe – a to je můj případ, protože jsem všechny sportovní aktivity už přestal stíhat – anebo šidí své okolí, rodinu či blízké.

Jak jako vedoucí skupiny vedete a podporujete své studenty a začínající vědce a vědkyně?

Především nechci opakovat to, co mě samotnému vadilo, když jsem začínal. To, co jsem viděl a zažil jinde, například v Drážďanech. Jsou skupiny, kde je vedoucí „alfa samec“, který všechno zná a všechno ví, dohlíží, úkoluje, kontroluje, a všichni ostatní jsou jen na pozici včel-dělnic, které bez přemýšlení plní jeho nařízení. To je podle mě špatně, je potřeba dávat ostatním prostor vyjádřit se a vést s nimi diskusi. Snažím se studenty podporovat, ale přitom je nevodit pořád za ručičku, to by také nebylo správné. Spíše než bych svým studentům umetal cestičku, snažím se předcházet tomu, aby měli na své cestě nějaké zbytečné překážky nebo aby zbytečně opakovali chyby.

Proč jste se rozhodl přijmout funkci proděkana?

Když mě na přelomu roku 2014 a 2015 nově zvolená děkanka, paní profesorka Urbanová, oslovila s nabídkou na tuto pozici, probíral jsem to samozřejmě i doma s manželkou. Ne že by mě přímo zrazovala, ale správně vytušila, že mi to jenom přidělá další práci, spoustu starostí a nervů. Ale já jsem si řekl, že je to další výzva a posun v kariéře směrem výše. Také mě motivovala zvědavost, zda jsem schopen funkci zvládnout vedle všech svých dalších činností. A člověk zjistí, že to jde, že jde všechno, když se chce. Pomohlo mi to také rozvíjet i jiné dovednosti, například manažerské schopnosti, protože v takové funkci je třeba umět jednat s lidmi, dokázat jasně formulovat myšlenky a argumenty při řešení (zejména krizových) situací.

Podle statistik vidíme, že se neustále zvyšuje počet žen mezi studujícími a absolventy, ale neodráží se to v jejich zastoupení mezi výzkumníky. Je to téma, kterým je třeba se zabývat? A proč tomu tak podle vás je?

Ano, v posledních letech se zvyšuje počet studentek „na úkor“ studentů, ale otázka zní, kolik žen a mužů se pak rozhodne zůstat na postgraduálním studiu a dále ve vědě a jaká je jejich motivace. I když jsou v akademické sféře možnosti získat granty a stipendia, stále jsou platy v průmyslové sféře o něco vyšší. Pro někoho finance nehrají roli, důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997 stipendium jen čtyři tisíce korun měsíčně – bavilo mě to. Takže by bylo zajímavé srovnat, jestli mají nynější studenti i studentky stejnou motivaci, jako jsem měl já před 20 lety pro pokračování na doktorátu. Všichni vědí, jaké jsou dnes podmínky, jak je složité zařídit si vlastní bydlení a jak je důležitý i osobní život, mít rodinu, stálého partnera, děti. A jak řešit případný výpadek v práci kvůli mateřství. I v mém okolí jsou vědkyně, které se snaží po mateřských povinnostech co nejrychleji vrátit do práce, aby jim neujel vlak.

Je podle vás tedy možné zkombinovat vědeckou práci a mateřství?

Věřím, že se to dá. Díky tomu, že mám dvě děti, vidím situaci jinak, než když jsem byl svobodný a bezdětný. Pro matku-vědkyni je určitě minimálně první rok či dva prioritou dítě, avšak i při delší mateřské jsou cesty, jak jí pomoci, aby nezanedbávala péči o dítě a přitom se necítila odříznutá od práce a důležitých informací. Nemusí nutně chodit i s dítětem v kočárku až do laboratoře, ale určitě může být užitečná při nelaboratorních činnostech (korektury publikací, krátkodobá výuka atd.). Například na VŠCHT vznikl dětský koutek Zkumavka, který výzkumnicím na mateřské, které se alespoň jednou nebo dvakrát týdně chtějí podílet na práci v laboratoři nebo musí přednášet, aby si udržely kontinuitu třeba kvůli habilitaci, umožňuje hlídání dítěte po nezbytnou dobu. Není to klasická školka nebo jesle, kam se s dítětem chodí každý den, ale je to podle mě výborný krok, který pomáhá.

Ve vedoucích pozicích, například mezi vedoucími ústavů, je minimální zastoupení žen. Čím to podle vás je?

To je spíš otázka na ženy než na mě, jestli chtějí v těchto funkcích působit, nebo ne. Na VŠCHT jsou ženy ve funkci děkanky nebo vedoucích ústavů. Myslím, že u nás na VŠCHT nikdo ženám nebrání se na vedoucí pozice přihlásit, záleží jen na tom, zda tu ambici mají. Působení ve funkci samozřejmě znamená řešení mnoha situací, které například souvisejí s personálními záležitostmi a mohou být i lidsky nepříjemné, ale které vedoucí řešit musí. Není jednoduché propustit někoho, s kým jste třeba byli dvacet pět let kolegové, atd. Podle mě ale u nás ve škole rozhodně nefunguje tzv. skleněný strop, že by žena nemohla postoupit na vedoucí manažerské pozice. Nikdo nikoho nepreferuje, ani naopak nebrzdí.

V některých oborech je výrazně více žen, v jiných naopak převažují muži. Změnil by se způsob, jak se věda dělá, kdyby zastoupení ve výzkumných týmech bylo z tohoto pohledu vyrovnanější?

To je těžké paušalizovat. Při každé diskusi je zajímavý a vítaný jiný pohled na věc nebo jiný názor. Pomáhá to při hledání řešení problémů. Ze své zkušenosti musím říci, že výborná průprava na diskuse s kolegy a kolegyněmi je dobře fungující manželství, kdy je nutné si utřídit názory, umět vést diskusi při řešení problémů a dojít ke konsenzu.

Jak se k vaší profesi staví rodina?

Podporuje mě, jsou rádi, že mám úspěchy. Je pravda, že když jedu do zahraničí na pracovní cestu, je to doma pro manželku větší zápřah. Ale teď už jsou oba naši kluci větší, starší může vyzvednout mladšího ze školy, což nám život rozhodně usnadňuje. Snažíme se, aby naše děti nestrádaly kvůli tomu, že oba rodiče pracují ve vědě.

Jak se rodičovství dotklo vaší vědecké kariéry?

Vůbec. Jenom méně spím než dřív.

Co rád děláte ve volném čase?

Dříve jsem se pravidelně věnoval různým sportům, se známými jsme chodili dlouhá léta na volejbal, na to už ale bohužel nemám čas. Baví mě fotografování a cestování a práce na chalupě a zahradě.

Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?

Teď jsem si díky spolupráci s univerzitou v Coloradu splnil sen navštívit Spojené státy, měl jsem možnost si prohlédnout národní parky na západě USA. Ještě bych se chtěl podívat do Chile a na Nový Zéland.

Jaké jsou vaše cíle v profesním životě?

Chtěl bych udržet naši skupinu, aby se studenti, až ukončí studium, nerozprchli a chtěli tu zůstat a pokračovat. Přeji si, aby naše laboratoř byla nadále úspěšná a aby se nám práce dařila.

Chystáte se na profesuru?

Ano, chystám. Ale není to můj hlavní cíl, spíše mě do toho „tlačí“ okolí, protože v našem oboru a specializaci jsou v České republice zatím pouze dva profesoři. A pro náš obor je důležité, aby byl k dispozici dostatečný počet profesorů a docentů, protože v habilitačních komisích i mezi oponenty magisterských a disertačních prací musí být lidé na určité odborné úrovni. Teď čekám, až studium dokončí i můj druhý doktorand, ostatní rámcová kritéria pro zahájení řízení už mám splněna.

Existují nějaká „nepsaná“ pravidla, kdy se očekává, že se v kariéře posune člověk k docentuře a profesuře?

V první řadě musí mít člověk dostatek zkušeností. Výzkumník ve třiceti může být začínajícím excelentním vědcem, ale rozhodně nemá tolik zkušeností, aby mohl být už profesorem. To podle mě dobře není. A nejde jen o počty publikací, přednášení a zkoušení, důležitá je i výuka v laboratořích. Tam se teprve ukáže, jak je člověk flexibilní a dobrý pedagog, zda dokáže věci jednoduše a pochopitelně studentům vysvětlit a jak reaguje v „krizových“ situacích. Je to jako akutní medicína – do laboratoře přijdete jako doktor ze záchranky a řešíte problém pacienta ihned, v krizových podmínkách, zatímco přednášení je taková „one-man show“, v uvozovkách salónní medicína, máte na vše dost času. Zkrátka na profesuru musí mít kandidát odpracováno a musí jako pedagog a vědec lidsky dozrát.

Co byste vzkázal začínajícím vědcům a vědkyním nebo mladým lidem, kteří teprve o vědě uvažují?

Pro vědu je potřeba mít kreativní myšlení a zároveň mít schopnost kriticky zhodnocovat. Myslím ale, že neexistuje „gen vědce“. Vzkázal bych jim, že nic není zadarmo, je jistě třeba mít trochu štěstí, trochu talentu, ale zejména je třeba na sobě neustále pracovat. A věřit si.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Agilent Instrument Control Framework (ICF)

Manuály
| 2020 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC, HeadSpace, HPLC, SFC, CE
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

EPA 8270 Re-optimized for Widest Calibration Range on the 5977 Inert Plus GC/MSD

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Životní prostředí

Solution for Environment & Agriculture Analysis

Brožury a specifikace
| 2020 | LECO
Instrumentace
GCxGC, GC/MSD, GC/HRMS, GC/TOF
Výrobce
LECO
Zaměření
Životní prostředí, Potraviny a zemědělství
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

„Prožila jsem s vědou neobyčejný život.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

Ing. Monika Tomaniová, Ph.D.

„V potravinách je budoucnost, každý musí jíst.“
Článek | Osobnosti

Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D.

„Věřím na týmovou spolupráci.“
doc. Ing. Karel Friess, Ph.D.,
„Díky zahraniční stáži jsem naskočil do vlaku, ve kterém jedu dodnes.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

Doc. Ing. Karel Friess, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Brně. V roce 1997 absolvoval obor fyzikální a analytická chemie na Fakultě chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, doktorát získal v roce 2002. V roce 2014 získal docenturu v oboru fyzikální chemie. Působí na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, kde od roku 2011 vede Laboratoř membránových separačních procesů. Na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT Praha je od února 2015 proděkanem pro vědu a výzkum. Za svou pedagogickou činnost obdržel několik ocenění jako školitel diplomových prací.

Mohl byste na začátek krátce představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Naše skupina se věnuje materiálovému výzkumu, který je zacílen na vývoj nových polymerních materiálů pro membránové separační procesy. Materiály se mohou využívat pro cílené separace plynů a par, například metanu z bioplynu, vodíku ze směsi s oxidem uhličitým, pro odstranění vodních par ze směsi plynů nebo pro dělení dusíku a kyslíku ze vzduchu. Například při dělení vzduchu se získává čistý dusík, který pak může sloužit jako ochranná atmosféra proti nežádoucí oxidaci využitelná pro zabránění hoření nebo pro udržování kvality potravin, nebo se ze vzduchu získává směs s vyšším obsahem kyslíku, která se potom využívá například v nemocnicích v přístrojích na dýchání.

Váš výzkum má přímé využití v praxi…

Samozřejmě, membránové separační procesy mají průmyslové využití. Podle mého názoru se nemá dělat věda jenom do šuplíku bez vazby na potřeby společnosti. My se v naší skupině věnujeme základnímu materiálovému výzkumu, ale v momentě, kdy se nám podaří získat nějaký zajímavý materiál, spojíme se s kolegy, kteří už mají zkušenosti s převáděním do většího měřítka, a vyzkoušíme, zda bude náš objev fungovat, nebo ne. Někdy totiž může experiment hezky fungovat v laboratoři, ale přes veškerou snahu se ho nepodaří převést do většího měřítka, do praxe.

Jak jste se dostal tam, kde dnes ve vědě jste?

Nic není zadarmo, všechno totiž potřebuje svůj vývoj a čas. Každý člověk prochází vývojem, a jak stárne a získává víc a víc zkušeností, má i více nápadů, jak problémy řešit. Já jsem jako student na gymnáziu na přelomu osmdesátých a devadesátých let odebíral časopis Věda, technika a my, kde mě zaujal článek, že membrány budou technologií jednadvacátého století. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že to je výzkumná oblast, která mě hodně zajímá. Druhý impulz přišel díky mému staršímu bratrovi, který v té době studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích, kde se také věnovali využití membrán. A při studiu na VŠCHT jsem pak zjistil, že na Ústavu fyzikální chemie u docenta Šípka se jeho pracovní skupina touto problematikou zabývá. Na konci druhého ročníku jsem se do skupiny připojil, zůstal jsem po absolvování magisterského studia i na doktorské studium a kromě několika stáží v zahraničí jsem tu po celou dobu až dodnes.

Měl jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás ovlivnily v profesní dráze?

V rodině mě ovlivnil můj otec, který jako chemický inženýr-technolog hodně služebně cestoval po světě. Na VŠCHT mě zase výrazně ovlivnil můj školitel docent Milan Šípek, který se problematice membránových separací věnoval už od začátku osmdesátých let a vybudoval laboratoř, kterou jsem po něm převzal a dnes vedu. S tím, že jsem její zaměření ještě rozšířil právě o separace plynů a vývoj nových materiálů. Přínos pana docenta Šípka pro mě byl i v jeho mentorské roli. Mohl jsem s ním rozebírat různé situace, dostával jsem od něj zpětnou vazbu, protože nejhorší je pracovat jako „sám voják v poli“. Je užitečné znát názor někoho jiného dříve, než jde člověk s kůží na trh. Vyhne se situacím, kdy si může nechtěně a zbytečně uříznout ostudu nebo se plácat s nějakou hloupostí a ztrácet tím čas.

Zlomová v mé kariéře byla ale moje druhá postdoktorská stáž na Institutu membránových technologií v Kalábrii v letech 2007 až 2008. Seznámil jsem se tam s kolegy, s nimiž jsme následně podali výzkumný evropský projekt, který vyšel, a tím se naše pracovní skupina dostala ve výzkumu o několik pater výše. Napojili jsme se na špičková pracoviště v Evropě a získali přístup k naprosto unikátním materiálům, díky kterým jsme publikovali velmi dobře citované publikace. Díky této stáži jsem mohl naskočit do vlaku, ve kterém jedu dodnes. Kalábrie je navíc úžasná krajina – hory a moře... Je to moje srdeční záležitost.

To byl váš první delší pobyt v zahraničí?

Ne, poprvé jsem byl v roce 1999 ještě jako doktorand v Německu, na univerzitě v Rostocku na čtyři měsíce. Delší pobyt, cca jeden a půl roku, jsem absolvoval opět v Německu, a to na IPF v Drážďanech. Ale z hlediska přínosu pro moji další vědeckou kariéru byla naprosto stěžejní právě druhá postdoktorská stáž v Kalábrii. Do Drážďan jsem odjeli kvůli manželce, tehdy ještě partnerce, která tam byla na dva roky v rámci svého doktorského studia. Chtěli jsme být spolu. Nevýhoda pro mě byla, že jsem tam bádal v oblasti (NMR pevné fáze), která byla pro mě úplně nová, a musel jsem se doučit ohromnou spoustu nových věcí, které jsem ale již nikdy nevyužil.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?

Jsem rád, že se mi podařilo naši výzkumnou skupinu udržet a rozvinout, sehnat další přístrojové vybavení a hlavně nalákat k sobě lidi, které věda baví a kteří mají šanci náš obor dále posouvat. Co se týče nějakého konkrétního objevu či přínosu, zatím ještě nejsme s prací ve stadiu, kdy bych opravdu mohl říct: „Podívejte se, takhle to vypadalo před pěti lety a tady držím v ruce výsledek, který má naprosto skvělé chování, zapatentujeme to, založíme společnost a vyděláme spoustu peněz.“ Tam to ještě není. Nicméně není mojí primární motivací a cílem vymyslet něco, co mi bude generovat pohádkové zisky. Chtěl bych hlavně přispět k tomu, aby se vědění a znalosti lidské společnosti posouvaly dopředu a byly i k užitku.

Úspěch ve vědě… Co to vůbec znamená?

Těžká otázka, co člověk, to názor. Někdo chce být úspěšný kvůli tomu, aby dostal Nobelovu cenu, to je pro něj měřítko. Někdo dělá vědu proto, že ho baví, a věnuje jí všechen svůj čas i na úkor osobního života. Mě práce ve vědě baví, uživí mě i moji rodinu, ale přitom mě od ní zcela neizoluje. Pro mě je určitě prioritou rodina.

Dnes se hodně hovoří o excelentní vědě, excelentním vědci. Co si pod tím představit?

Když bychom si nalili čistého vína: excelentní vědec musí být někdo, kdo spolupracuje se zahraničím, je tam i uznávaný a má za sebou hmatatelné výsledky, nejenom publikace, ale i objevy. Ale kdo to může být, jak to hodnotit, podle jakých kritérií? Kolik publikací je už dost, aby byl vědec excelentní? Na druhou stranu, den má jen dvacet čtyři hodin. A pokud se někdo věnuje vědě dvanáct, patnáct hodin denně, šidí něco jiného. Buď sebe – a to je můj případ, protože jsem všechny sportovní aktivity už přestal stíhat – anebo šidí své okolí, rodinu či blízké.

Jak jako vedoucí skupiny vedete a podporujete své studenty a začínající vědce a vědkyně?

Především nechci opakovat to, co mě samotnému vadilo, když jsem začínal. To, co jsem viděl a zažil jinde, například v Drážďanech. Jsou skupiny, kde je vedoucí „alfa samec“, který všechno zná a všechno ví, dohlíží, úkoluje, kontroluje, a všichni ostatní jsou jen na pozici včel-dělnic, které bez přemýšlení plní jeho nařízení. To je podle mě špatně, je potřeba dávat ostatním prostor vyjádřit se a vést s nimi diskusi. Snažím se studenty podporovat, ale přitom je nevodit pořád za ručičku, to by také nebylo správné. Spíše než bych svým studentům umetal cestičku, snažím se předcházet tomu, aby měli na své cestě nějaké zbytečné překážky nebo aby zbytečně opakovali chyby.

Proč jste se rozhodl přijmout funkci proděkana?

Když mě na přelomu roku 2014 a 2015 nově zvolená děkanka, paní profesorka Urbanová, oslovila s nabídkou na tuto pozici, probíral jsem to samozřejmě i doma s manželkou. Ne že by mě přímo zrazovala, ale správně vytušila, že mi to jenom přidělá další práci, spoustu starostí a nervů. Ale já jsem si řekl, že je to další výzva a posun v kariéře směrem výše. Také mě motivovala zvědavost, zda jsem schopen funkci zvládnout vedle všech svých dalších činností. A člověk zjistí, že to jde, že jde všechno, když se chce. Pomohlo mi to také rozvíjet i jiné dovednosti, například manažerské schopnosti, protože v takové funkci je třeba umět jednat s lidmi, dokázat jasně formulovat myšlenky a argumenty při řešení (zejména krizových) situací.

Podle statistik vidíme, že se neustále zvyšuje počet žen mezi studujícími a absolventy, ale neodráží se to v jejich zastoupení mezi výzkumníky. Je to téma, kterým je třeba se zabývat? A proč tomu tak podle vás je?

Ano, v posledních letech se zvyšuje počet studentek „na úkor“ studentů, ale otázka zní, kolik žen a mužů se pak rozhodne zůstat na postgraduálním studiu a dále ve vědě a jaká je jejich motivace. I když jsou v akademické sféře možnosti získat granty a stipendia, stále jsou platy v průmyslové sféře o něco vyšší. Pro někoho finance nehrají roli, důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997 stipendium jen čtyři tisíce korun měsíčně – bavilo mě to. Takže by bylo zajímavé srovnat, jestli mají nynější studenti i studentky stejnou motivaci, jako jsem měl já před 20 lety pro pokračování na doktorátu. Všichni vědí, jaké jsou dnes podmínky, jak je složité zařídit si vlastní bydlení a jak je důležitý i osobní život, mít rodinu, stálého partnera, děti. A jak řešit případný výpadek v práci kvůli mateřství. I v mém okolí jsou vědkyně, které se snaží po mateřských povinnostech co nejrychleji vrátit do práce, aby jim neujel vlak.

Je podle vás tedy možné zkombinovat vědeckou práci a mateřství?

Věřím, že se to dá. Díky tomu, že mám dvě děti, vidím situaci jinak, než když jsem byl svobodný a bezdětný. Pro matku-vědkyni je určitě minimálně první rok či dva prioritou dítě, avšak i při delší mateřské jsou cesty, jak jí pomoci, aby nezanedbávala péči o dítě a přitom se necítila odříznutá od práce a důležitých informací. Nemusí nutně chodit i s dítětem v kočárku až do laboratoře, ale určitě může být užitečná při nelaboratorních činnostech (korektury publikací, krátkodobá výuka atd.). Například na VŠCHT vznikl dětský koutek Zkumavka, který výzkumnicím na mateřské, které se alespoň jednou nebo dvakrát týdně chtějí podílet na práci v laboratoři nebo musí přednášet, aby si udržely kontinuitu třeba kvůli habilitaci, umožňuje hlídání dítěte po nezbytnou dobu. Není to klasická školka nebo jesle, kam se s dítětem chodí každý den, ale je to podle mě výborný krok, který pomáhá.

Ve vedoucích pozicích, například mezi vedoucími ústavů, je minimální zastoupení žen. Čím to podle vás je?

To je spíš otázka na ženy než na mě, jestli chtějí v těchto funkcích působit, nebo ne. Na VŠCHT jsou ženy ve funkci děkanky nebo vedoucích ústavů. Myslím, že u nás na VŠCHT nikdo ženám nebrání se na vedoucí pozice přihlásit, záleží jen na tom, zda tu ambici mají. Působení ve funkci samozřejmě znamená řešení mnoha situací, které například souvisejí s personálními záležitostmi a mohou být i lidsky nepříjemné, ale které vedoucí řešit musí. Není jednoduché propustit někoho, s kým jste třeba byli dvacet pět let kolegové, atd. Podle mě ale u nás ve škole rozhodně nefunguje tzv. skleněný strop, že by žena nemohla postoupit na vedoucí manažerské pozice. Nikdo nikoho nepreferuje, ani naopak nebrzdí.

V některých oborech je výrazně více žen, v jiných naopak převažují muži. Změnil by se způsob, jak se věda dělá, kdyby zastoupení ve výzkumných týmech bylo z tohoto pohledu vyrovnanější?

To je těžké paušalizovat. Při každé diskusi je zajímavý a vítaný jiný pohled na věc nebo jiný názor. Pomáhá to při hledání řešení problémů. Ze své zkušenosti musím říci, že výborná průprava na diskuse s kolegy a kolegyněmi je dobře fungující manželství, kdy je nutné si utřídit názory, umět vést diskusi při řešení problémů a dojít ke konsenzu.

Jak se k vaší profesi staví rodina?

Podporuje mě, jsou rádi, že mám úspěchy. Je pravda, že když jedu do zahraničí na pracovní cestu, je to doma pro manželku větší zápřah. Ale teď už jsou oba naši kluci větší, starší může vyzvednout mladšího ze školy, což nám život rozhodně usnadňuje. Snažíme se, aby naše děti nestrádaly kvůli tomu, že oba rodiče pracují ve vědě.

Jak se rodičovství dotklo vaší vědecké kariéry?

Vůbec. Jenom méně spím než dřív.

Co rád děláte ve volném čase?

Dříve jsem se pravidelně věnoval různým sportům, se známými jsme chodili dlouhá léta na volejbal, na to už ale bohužel nemám čas. Baví mě fotografování a cestování a práce na chalupě a zahradě.

Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?

Teď jsem si díky spolupráci s univerzitou v Coloradu splnil sen navštívit Spojené státy, měl jsem možnost si prohlédnout národní parky na západě USA. Ještě bych se chtěl podívat do Chile a na Nový Zéland.

Jaké jsou vaše cíle v profesním životě?

Chtěl bych udržet naši skupinu, aby se studenti, až ukončí studium, nerozprchli a chtěli tu zůstat a pokračovat. Přeji si, aby naše laboratoř byla nadále úspěšná a aby se nám práce dařila.

Chystáte se na profesuru?

Ano, chystám. Ale není to můj hlavní cíl, spíše mě do toho „tlačí“ okolí, protože v našem oboru a specializaci jsou v České republice zatím pouze dva profesoři. A pro náš obor je důležité, aby byl k dispozici dostatečný počet profesorů a docentů, protože v habilitačních komisích i mezi oponenty magisterských a disertačních prací musí být lidé na určité odborné úrovni. Teď čekám, až studium dokončí i můj druhý doktorand, ostatní rámcová kritéria pro zahájení řízení už mám splněna.

Existují nějaká „nepsaná“ pravidla, kdy se očekává, že se v kariéře posune člověk k docentuře a profesuře?

V první řadě musí mít člověk dostatek zkušeností. Výzkumník ve třiceti může být začínajícím excelentním vědcem, ale rozhodně nemá tolik zkušeností, aby mohl být už profesorem. To podle mě dobře není. A nejde jen o počty publikací, přednášení a zkoušení, důležitá je i výuka v laboratořích. Tam se teprve ukáže, jak je člověk flexibilní a dobrý pedagog, zda dokáže věci jednoduše a pochopitelně studentům vysvětlit a jak reaguje v „krizových“ situacích. Je to jako akutní medicína – do laboratoře přijdete jako doktor ze záchranky a řešíte problém pacienta ihned, v krizových podmínkách, zatímco přednášení je taková „one-man show“, v uvozovkách salónní medicína, máte na vše dost času. Zkrátka na profesuru musí mít kandidát odpracováno a musí jako pedagog a vědec lidsky dozrát.

Co byste vzkázal začínajícím vědcům a vědkyním nebo mladým lidem, kteří teprve o vědě uvažují?

Pro vědu je potřeba mít kreativní myšlení a zároveň mít schopnost kriticky zhodnocovat. Myslím ale, že neexistuje „gen vědce“. Vzkázal bych jim, že nic není zadarmo, je jistě třeba mít trochu štěstí, trochu talentu, ale zejména je třeba na sobě neustále pracovat. A věřit si.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Agilent Instrument Control Framework (ICF)

Manuály
| 2020 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC, HeadSpace, HPLC, SFC, CE
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

EPA 8270 Re-optimized for Widest Calibration Range on the 5977 Inert Plus GC/MSD

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Životní prostředí

Solution for Environment & Agriculture Analysis

Brožury a specifikace
| 2020 | LECO
Instrumentace
GCxGC, GC/MSD, GC/HRMS, GC/TOF
Výrobce
LECO
Zaměření
Životní prostředí, Potraviny a zemědělství
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

„Prožila jsem s vědou neobyčejný život.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

Ing. Monika Tomaniová, Ph.D.

„V potravinách je budoucnost, každý musí jíst.“
Článek | Osobnosti

Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D.

„Věřím na týmovou spolupráci.“
doc. Ing. Karel Friess, Ph.D.,
„Díky zahraniční stáži jsem naskočil do vlaku, ve kterém jedu dodnes.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

Doc. Ing. Karel Friess, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Brně. V roce 1997 absolvoval obor fyzikální a analytická chemie na Fakultě chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, doktorát získal v roce 2002. V roce 2014 získal docenturu v oboru fyzikální chemie. Působí na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, kde od roku 2011 vede Laboratoř membránových separačních procesů. Na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT Praha je od února 2015 proděkanem pro vědu a výzkum. Za svou pedagogickou činnost obdržel několik ocenění jako školitel diplomových prací.

Mohl byste na začátek krátce představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Naše skupina se věnuje materiálovému výzkumu, který je zacílen na vývoj nových polymerních materiálů pro membránové separační procesy. Materiály se mohou využívat pro cílené separace plynů a par, například metanu z bioplynu, vodíku ze směsi s oxidem uhličitým, pro odstranění vodních par ze směsi plynů nebo pro dělení dusíku a kyslíku ze vzduchu. Například při dělení vzduchu se získává čistý dusík, který pak může sloužit jako ochranná atmosféra proti nežádoucí oxidaci využitelná pro zabránění hoření nebo pro udržování kvality potravin, nebo se ze vzduchu získává směs s vyšším obsahem kyslíku, která se potom využívá například v nemocnicích v přístrojích na dýchání.

Váš výzkum má přímé využití v praxi…

Samozřejmě, membránové separační procesy mají průmyslové využití. Podle mého názoru se nemá dělat věda jenom do šuplíku bez vazby na potřeby společnosti. My se v naší skupině věnujeme základnímu materiálovému výzkumu, ale v momentě, kdy se nám podaří získat nějaký zajímavý materiál, spojíme se s kolegy, kteří už mají zkušenosti s převáděním do většího měřítka, a vyzkoušíme, zda bude náš objev fungovat, nebo ne. Někdy totiž může experiment hezky fungovat v laboratoři, ale přes veškerou snahu se ho nepodaří převést do většího měřítka, do praxe.

Jak jste se dostal tam, kde dnes ve vědě jste?

Nic není zadarmo, všechno totiž potřebuje svůj vývoj a čas. Každý člověk prochází vývojem, a jak stárne a získává víc a víc zkušeností, má i více nápadů, jak problémy řešit. Já jsem jako student na gymnáziu na přelomu osmdesátých a devadesátých let odebíral časopis Věda, technika a my, kde mě zaujal článek, že membrány budou technologií jednadvacátého století. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že to je výzkumná oblast, která mě hodně zajímá. Druhý impulz přišel díky mému staršímu bratrovi, který v té době studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích, kde se také věnovali využití membrán. A při studiu na VŠCHT jsem pak zjistil, že na Ústavu fyzikální chemie u docenta Šípka se jeho pracovní skupina touto problematikou zabývá. Na konci druhého ročníku jsem se do skupiny připojil, zůstal jsem po absolvování magisterského studia i na doktorské studium a kromě několika stáží v zahraničí jsem tu po celou dobu až dodnes.

Měl jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás ovlivnily v profesní dráze?

V rodině mě ovlivnil můj otec, který jako chemický inženýr-technolog hodně služebně cestoval po světě. Na VŠCHT mě zase výrazně ovlivnil můj školitel docent Milan Šípek, který se problematice membránových separací věnoval už od začátku osmdesátých let a vybudoval laboratoř, kterou jsem po něm převzal a dnes vedu. S tím, že jsem její zaměření ještě rozšířil právě o separace plynů a vývoj nových materiálů. Přínos pana docenta Šípka pro mě byl i v jeho mentorské roli. Mohl jsem s ním rozebírat různé situace, dostával jsem od něj zpětnou vazbu, protože nejhorší je pracovat jako „sám voják v poli“. Je užitečné znát názor někoho jiného dříve, než jde člověk s kůží na trh. Vyhne se situacím, kdy si může nechtěně a zbytečně uříznout ostudu nebo se plácat s nějakou hloupostí a ztrácet tím čas.

Zlomová v mé kariéře byla ale moje druhá postdoktorská stáž na Institutu membránových technologií v Kalábrii v letech 2007 až 2008. Seznámil jsem se tam s kolegy, s nimiž jsme následně podali výzkumný evropský projekt, který vyšel, a tím se naše pracovní skupina dostala ve výzkumu o několik pater výše. Napojili jsme se na špičková pracoviště v Evropě a získali přístup k naprosto unikátním materiálům, díky kterým jsme publikovali velmi dobře citované publikace. Díky této stáži jsem mohl naskočit do vlaku, ve kterém jedu dodnes. Kalábrie je navíc úžasná krajina – hory a moře... Je to moje srdeční záležitost.

To byl váš první delší pobyt v zahraničí?

Ne, poprvé jsem byl v roce 1999 ještě jako doktorand v Německu, na univerzitě v Rostocku na čtyři měsíce. Delší pobyt, cca jeden a půl roku, jsem absolvoval opět v Německu, a to na IPF v Drážďanech. Ale z hlediska přínosu pro moji další vědeckou kariéru byla naprosto stěžejní právě druhá postdoktorská stáž v Kalábrii. Do Drážďan jsem odjeli kvůli manželce, tehdy ještě partnerce, která tam byla na dva roky v rámci svého doktorského studia. Chtěli jsme být spolu. Nevýhoda pro mě byla, že jsem tam bádal v oblasti (NMR pevné fáze), která byla pro mě úplně nová, a musel jsem se doučit ohromnou spoustu nových věcí, které jsem ale již nikdy nevyužil.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?

Jsem rád, že se mi podařilo naši výzkumnou skupinu udržet a rozvinout, sehnat další přístrojové vybavení a hlavně nalákat k sobě lidi, které věda baví a kteří mají šanci náš obor dále posouvat. Co se týče nějakého konkrétního objevu či přínosu, zatím ještě nejsme s prací ve stadiu, kdy bych opravdu mohl říct: „Podívejte se, takhle to vypadalo před pěti lety a tady držím v ruce výsledek, který má naprosto skvělé chování, zapatentujeme to, založíme společnost a vyděláme spoustu peněz.“ Tam to ještě není. Nicméně není mojí primární motivací a cílem vymyslet něco, co mi bude generovat pohádkové zisky. Chtěl bych hlavně přispět k tomu, aby se vědění a znalosti lidské společnosti posouvaly dopředu a byly i k užitku.

Úspěch ve vědě… Co to vůbec znamená?

Těžká otázka, co člověk, to názor. Někdo chce být úspěšný kvůli tomu, aby dostal Nobelovu cenu, to je pro něj měřítko. Někdo dělá vědu proto, že ho baví, a věnuje jí všechen svůj čas i na úkor osobního života. Mě práce ve vědě baví, uživí mě i moji rodinu, ale přitom mě od ní zcela neizoluje. Pro mě je určitě prioritou rodina.

Dnes se hodně hovoří o excelentní vědě, excelentním vědci. Co si pod tím představit?

Když bychom si nalili čistého vína: excelentní vědec musí být někdo, kdo spolupracuje se zahraničím, je tam i uznávaný a má za sebou hmatatelné výsledky, nejenom publikace, ale i objevy. Ale kdo to může být, jak to hodnotit, podle jakých kritérií? Kolik publikací je už dost, aby byl vědec excelentní? Na druhou stranu, den má jen dvacet čtyři hodin. A pokud se někdo věnuje vědě dvanáct, patnáct hodin denně, šidí něco jiného. Buď sebe – a to je můj případ, protože jsem všechny sportovní aktivity už přestal stíhat – anebo šidí své okolí, rodinu či blízké.

Jak jako vedoucí skupiny vedete a podporujete své studenty a začínající vědce a vědkyně?

Především nechci opakovat to, co mě samotnému vadilo, když jsem začínal. To, co jsem viděl a zažil jinde, například v Drážďanech. Jsou skupiny, kde je vedoucí „alfa samec“, který všechno zná a všechno ví, dohlíží, úkoluje, kontroluje, a všichni ostatní jsou jen na pozici včel-dělnic, které bez přemýšlení plní jeho nařízení. To je podle mě špatně, je potřeba dávat ostatním prostor vyjádřit se a vést s nimi diskusi. Snažím se studenty podporovat, ale přitom je nevodit pořád za ručičku, to by také nebylo správné. Spíše než bych svým studentům umetal cestičku, snažím se předcházet tomu, aby měli na své cestě nějaké zbytečné překážky nebo aby zbytečně opakovali chyby.

Proč jste se rozhodl přijmout funkci proděkana?

Když mě na přelomu roku 2014 a 2015 nově zvolená děkanka, paní profesorka Urbanová, oslovila s nabídkou na tuto pozici, probíral jsem to samozřejmě i doma s manželkou. Ne že by mě přímo zrazovala, ale správně vytušila, že mi to jenom přidělá další práci, spoustu starostí a nervů. Ale já jsem si řekl, že je to další výzva a posun v kariéře směrem výše. Také mě motivovala zvědavost, zda jsem schopen funkci zvládnout vedle všech svých dalších činností. A člověk zjistí, že to jde, že jde všechno, když se chce. Pomohlo mi to také rozvíjet i jiné dovednosti, například manažerské schopnosti, protože v takové funkci je třeba umět jednat s lidmi, dokázat jasně formulovat myšlenky a argumenty při řešení (zejména krizových) situací.

Podle statistik vidíme, že se neustále zvyšuje počet žen mezi studujícími a absolventy, ale neodráží se to v jejich zastoupení mezi výzkumníky. Je to téma, kterým je třeba se zabývat? A proč tomu tak podle vás je?

Ano, v posledních letech se zvyšuje počet studentek „na úkor“ studentů, ale otázka zní, kolik žen a mužů se pak rozhodne zůstat na postgraduálním studiu a dále ve vědě a jaká je jejich motivace. I když jsou v akademické sféře možnosti získat granty a stipendia, stále jsou platy v průmyslové sféře o něco vyšší. Pro někoho finance nehrají roli, důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997 stipendium jen čtyři tisíce korun měsíčně – bavilo mě to. Takže by bylo zajímavé srovnat, jestli mají nynější studenti i studentky stejnou motivaci, jako jsem měl já před 20 lety pro pokračování na doktorátu. Všichni vědí, jaké jsou dnes podmínky, jak je složité zařídit si vlastní bydlení a jak je důležitý i osobní život, mít rodinu, stálého partnera, děti. A jak řešit případný výpadek v práci kvůli mateřství. I v mém okolí jsou vědkyně, které se snaží po mateřských povinnostech co nejrychleji vrátit do práce, aby jim neujel vlak.

Je podle vás tedy možné zkombinovat vědeckou práci a mateřství?

Věřím, že se to dá. Díky tomu, že mám dvě děti, vidím situaci jinak, než když jsem byl svobodný a bezdětný. Pro matku-vědkyni je určitě minimálně první rok či dva prioritou dítě, avšak i při delší mateřské jsou cesty, jak jí pomoci, aby nezanedbávala péči o dítě a přitom se necítila odříznutá od práce a důležitých informací. Nemusí nutně chodit i s dítětem v kočárku až do laboratoře, ale určitě může být užitečná při nelaboratorních činnostech (korektury publikací, krátkodobá výuka atd.). Například na VŠCHT vznikl dětský koutek Zkumavka, který výzkumnicím na mateřské, které se alespoň jednou nebo dvakrát týdně chtějí podílet na práci v laboratoři nebo musí přednášet, aby si udržely kontinuitu třeba kvůli habilitaci, umožňuje hlídání dítěte po nezbytnou dobu. Není to klasická školka nebo jesle, kam se s dítětem chodí každý den, ale je to podle mě výborný krok, který pomáhá.

Ve vedoucích pozicích, například mezi vedoucími ústavů, je minimální zastoupení žen. Čím to podle vás je?

To je spíš otázka na ženy než na mě, jestli chtějí v těchto funkcích působit, nebo ne. Na VŠCHT jsou ženy ve funkci děkanky nebo vedoucích ústavů. Myslím, že u nás na VŠCHT nikdo ženám nebrání se na vedoucí pozice přihlásit, záleží jen na tom, zda tu ambici mají. Působení ve funkci samozřejmě znamená řešení mnoha situací, které například souvisejí s personálními záležitostmi a mohou být i lidsky nepříjemné, ale které vedoucí řešit musí. Není jednoduché propustit někoho, s kým jste třeba byli dvacet pět let kolegové, atd. Podle mě ale u nás ve škole rozhodně nefunguje tzv. skleněný strop, že by žena nemohla postoupit na vedoucí manažerské pozice. Nikdo nikoho nepreferuje, ani naopak nebrzdí.

V některých oborech je výrazně více žen, v jiných naopak převažují muži. Změnil by se způsob, jak se věda dělá, kdyby zastoupení ve výzkumných týmech bylo z tohoto pohledu vyrovnanější?

To je těžké paušalizovat. Při každé diskusi je zajímavý a vítaný jiný pohled na věc nebo jiný názor. Pomáhá to při hledání řešení problémů. Ze své zkušenosti musím říci, že výborná průprava na diskuse s kolegy a kolegyněmi je dobře fungující manželství, kdy je nutné si utřídit názory, umět vést diskusi při řešení problémů a dojít ke konsenzu.

Jak se k vaší profesi staví rodina?

Podporuje mě, jsou rádi, že mám úspěchy. Je pravda, že když jedu do zahraničí na pracovní cestu, je to doma pro manželku větší zápřah. Ale teď už jsou oba naši kluci větší, starší může vyzvednout mladšího ze školy, což nám život rozhodně usnadňuje. Snažíme se, aby naše děti nestrádaly kvůli tomu, že oba rodiče pracují ve vědě.

Jak se rodičovství dotklo vaší vědecké kariéry?

Vůbec. Jenom méně spím než dřív.

Co rád děláte ve volném čase?

Dříve jsem se pravidelně věnoval různým sportům, se známými jsme chodili dlouhá léta na volejbal, na to už ale bohužel nemám čas. Baví mě fotografování a cestování a práce na chalupě a zahradě.

Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?

Teď jsem si díky spolupráci s univerzitou v Coloradu splnil sen navštívit Spojené státy, měl jsem možnost si prohlédnout národní parky na západě USA. Ještě bych se chtěl podívat do Chile a na Nový Zéland.

Jaké jsou vaše cíle v profesním životě?

Chtěl bych udržet naši skupinu, aby se studenti, až ukončí studium, nerozprchli a chtěli tu zůstat a pokračovat. Přeji si, aby naše laboratoř byla nadále úspěšná a aby se nám práce dařila.

Chystáte se na profesuru?

Ano, chystám. Ale není to můj hlavní cíl, spíše mě do toho „tlačí“ okolí, protože v našem oboru a specializaci jsou v České republice zatím pouze dva profesoři. A pro náš obor je důležité, aby byl k dispozici dostatečný počet profesorů a docentů, protože v habilitačních komisích i mezi oponenty magisterských a disertačních prací musí být lidé na určité odborné úrovni. Teď čekám, až studium dokončí i můj druhý doktorand, ostatní rámcová kritéria pro zahájení řízení už mám splněna.

Existují nějaká „nepsaná“ pravidla, kdy se očekává, že se v kariéře posune člověk k docentuře a profesuře?

V první řadě musí mít člověk dostatek zkušeností. Výzkumník ve třiceti může být začínajícím excelentním vědcem, ale rozhodně nemá tolik zkušeností, aby mohl být už profesorem. To podle mě dobře není. A nejde jen o počty publikací, přednášení a zkoušení, důležitá je i výuka v laboratořích. Tam se teprve ukáže, jak je člověk flexibilní a dobrý pedagog, zda dokáže věci jednoduše a pochopitelně studentům vysvětlit a jak reaguje v „krizových“ situacích. Je to jako akutní medicína – do laboratoře přijdete jako doktor ze záchranky a řešíte problém pacienta ihned, v krizových podmínkách, zatímco přednášení je taková „one-man show“, v uvozovkách salónní medicína, máte na vše dost času. Zkrátka na profesuru musí mít kandidát odpracováno a musí jako pedagog a vědec lidsky dozrát.

Co byste vzkázal začínajícím vědcům a vědkyním nebo mladým lidem, kteří teprve o vědě uvažují?

Pro vědu je potřeba mít kreativní myšlení a zároveň mít schopnost kriticky zhodnocovat. Myslím ale, že neexistuje „gen vědce“. Vzkázal bych jim, že nic není zadarmo, je jistě třeba mít trochu štěstí, trochu talentu, ale zejména je třeba na sobě neustále pracovat. A věřit si.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Agilent Instrument Control Framework (ICF)

Manuály
| 2020 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC, HeadSpace, HPLC, SFC, CE
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

EPA 8270 Re-optimized for Widest Calibration Range on the 5977 Inert Plus GC/MSD

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Životní prostředí

Solution for Environment & Agriculture Analysis

Brožury a specifikace
| 2020 | LECO
Instrumentace
GCxGC, GC/MSD, GC/HRMS, GC/TOF
Výrobce
LECO
Zaměření
Životní prostředí, Potraviny a zemědělství
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

„Prožila jsem s vědou neobyčejný život.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

Ing. Monika Tomaniová, Ph.D.

„V potravinách je budoucnost, každý musí jíst.“
Článek | Osobnosti

Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D.

„Věřím na týmovou spolupráci.“
doc. Ing. Karel Friess, Ph.D.,
„Díky zahraniční stáži jsem naskočil do vlaku, ve kterém jedu dodnes.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

Doc. Ing. Karel Friess, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Brně. V roce 1997 absolvoval obor fyzikální a analytická chemie na Fakultě chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, doktorát získal v roce 2002. V roce 2014 získal docenturu v oboru fyzikální chemie. Působí na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, kde od roku 2011 vede Laboratoř membránových separačních procesů. Na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT Praha je od února 2015 proděkanem pro vědu a výzkum. Za svou pedagogickou činnost obdržel několik ocenění jako školitel diplomových prací.

Mohl byste na začátek krátce představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?

Naše skupina se věnuje materiálovému výzkumu, který je zacílen na vývoj nových polymerních materiálů pro membránové separační procesy. Materiály se mohou využívat pro cílené separace plynů a par, například metanu z bioplynu, vodíku ze směsi s oxidem uhličitým, pro odstranění vodních par ze směsi plynů nebo pro dělení dusíku a kyslíku ze vzduchu. Například při dělení vzduchu se získává čistý dusík, který pak může sloužit jako ochranná atmosféra proti nežádoucí oxidaci využitelná pro zabránění hoření nebo pro udržování kvality potravin, nebo se ze vzduchu získává směs s vyšším obsahem kyslíku, která se potom využívá například v nemocnicích v přístrojích na dýchání.

Váš výzkum má přímé využití v praxi…

Samozřejmě, membránové separační procesy mají průmyslové využití. Podle mého názoru se nemá dělat věda jenom do šuplíku bez vazby na potřeby společnosti. My se v naší skupině věnujeme základnímu materiálovému výzkumu, ale v momentě, kdy se nám podaří získat nějaký zajímavý materiál, spojíme se s kolegy, kteří už mají zkušenosti s převáděním do většího měřítka, a vyzkoušíme, zda bude náš objev fungovat, nebo ne. Někdy totiž může experiment hezky fungovat v laboratoři, ale přes veškerou snahu se ho nepodaří převést do většího měřítka, do praxe.

Jak jste se dostal tam, kde dnes ve vědě jste?

Nic není zadarmo, všechno totiž potřebuje svůj vývoj a čas. Každý člověk prochází vývojem, a jak stárne a získává víc a víc zkušeností, má i více nápadů, jak problémy řešit. Já jsem jako student na gymnáziu na přelomu osmdesátých a devadesátých let odebíral časopis Věda, technika a my, kde mě zaujal článek, že membrány budou technologií jednadvacátého století. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že to je výzkumná oblast, která mě hodně zajímá. Druhý impulz přišel díky mému staršímu bratrovi, který v té době studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích, kde se také věnovali využití membrán. A při studiu na VŠCHT jsem pak zjistil, že na Ústavu fyzikální chemie u docenta Šípka se jeho pracovní skupina touto problematikou zabývá. Na konci druhého ročníku jsem se do skupiny připojil, zůstal jsem po absolvování magisterského studia i na doktorské studium a kromě několika stáží v zahraničí jsem tu po celou dobu až dodnes.

Měl jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás ovlivnily v profesní dráze?

V rodině mě ovlivnil můj otec, který jako chemický inženýr-technolog hodně služebně cestoval po světě. Na VŠCHT mě zase výrazně ovlivnil můj školitel docent Milan Šípek, který se problematice membránových separací věnoval už od začátku osmdesátých let a vybudoval laboratoř, kterou jsem po něm převzal a dnes vedu. S tím, že jsem její zaměření ještě rozšířil právě o separace plynů a vývoj nových materiálů. Přínos pana docenta Šípka pro mě byl i v jeho mentorské roli. Mohl jsem s ním rozebírat různé situace, dostával jsem od něj zpětnou vazbu, protože nejhorší je pracovat jako „sám voják v poli“. Je užitečné znát názor někoho jiného dříve, než jde člověk s kůží na trh. Vyhne se situacím, kdy si může nechtěně a zbytečně uříznout ostudu nebo se plácat s nějakou hloupostí a ztrácet tím čas.

Zlomová v mé kariéře byla ale moje druhá postdoktorská stáž na Institutu membránových technologií v Kalábrii v letech 2007 až 2008. Seznámil jsem se tam s kolegy, s nimiž jsme následně podali výzkumný evropský projekt, který vyšel, a tím se naše pracovní skupina dostala ve výzkumu o několik pater výše. Napojili jsme se na špičková pracoviště v Evropě a získali přístup k naprosto unikátním materiálům, díky kterým jsme publikovali velmi dobře citované publikace. Díky této stáži jsem mohl naskočit do vlaku, ve kterém jedu dodnes. Kalábrie je navíc úžasná krajina – hory a moře... Je to moje srdeční záležitost.

To byl váš první delší pobyt v zahraničí?

Ne, poprvé jsem byl v roce 1999 ještě jako doktorand v Německu, na univerzitě v Rostocku na čtyři měsíce. Delší pobyt, cca jeden a půl roku, jsem absolvoval opět v Německu, a to na IPF v Drážďanech. Ale z hlediska přínosu pro moji další vědeckou kariéru byla naprosto stěžejní právě druhá postdoktorská stáž v Kalábrii. Do Drážďan jsem odjeli kvůli manželce, tehdy ještě partnerce, která tam byla na dva roky v rámci svého doktorského studia. Chtěli jsme být spolu. Nevýhoda pro mě byla, že jsem tam bádal v oblasti (NMR pevné fáze), která byla pro mě úplně nová, a musel jsem se doučit ohromnou spoustu nových věcí, které jsem ale již nikdy nevyužil.

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?

Jsem rád, že se mi podařilo naši výzkumnou skupinu udržet a rozvinout, sehnat další přístrojové vybavení a hlavně nalákat k sobě lidi, které věda baví a kteří mají šanci náš obor dále posouvat. Co se týče nějakého konkrétního objevu či přínosu, zatím ještě nejsme s prací ve stadiu, kdy bych opravdu mohl říct: „Podívejte se, takhle to vypadalo před pěti lety a tady držím v ruce výsledek, který má naprosto skvělé chování, zapatentujeme to, založíme společnost a vyděláme spoustu peněz.“ Tam to ještě není. Nicméně není mojí primární motivací a cílem vymyslet něco, co mi bude generovat pohádkové zisky. Chtěl bych hlavně přispět k tomu, aby se vědění a znalosti lidské společnosti posouvaly dopředu a byly i k užitku.

Úspěch ve vědě… Co to vůbec znamená?

Těžká otázka, co člověk, to názor. Někdo chce být úspěšný kvůli tomu, aby dostal Nobelovu cenu, to je pro něj měřítko. Někdo dělá vědu proto, že ho baví, a věnuje jí všechen svůj čas i na úkor osobního života. Mě práce ve vědě baví, uživí mě i moji rodinu, ale přitom mě od ní zcela neizoluje. Pro mě je určitě prioritou rodina.

Dnes se hodně hovoří o excelentní vědě, excelentním vědci. Co si pod tím představit?

Když bychom si nalili čistého vína: excelentní vědec musí být někdo, kdo spolupracuje se zahraničím, je tam i uznávaný a má za sebou hmatatelné výsledky, nejenom publikace, ale i objevy. Ale kdo to může být, jak to hodnotit, podle jakých kritérií? Kolik publikací je už dost, aby byl vědec excelentní? Na druhou stranu, den má jen dvacet čtyři hodin. A pokud se někdo věnuje vědě dvanáct, patnáct hodin denně, šidí něco jiného. Buď sebe – a to je můj případ, protože jsem všechny sportovní aktivity už přestal stíhat – anebo šidí své okolí, rodinu či blízké.

Jak jako vedoucí skupiny vedete a podporujete své studenty a začínající vědce a vědkyně?

Především nechci opakovat to, co mě samotnému vadilo, když jsem začínal. To, co jsem viděl a zažil jinde, například v Drážďanech. Jsou skupiny, kde je vedoucí „alfa samec“, který všechno zná a všechno ví, dohlíží, úkoluje, kontroluje, a všichni ostatní jsou jen na pozici včel-dělnic, které bez přemýšlení plní jeho nařízení. To je podle mě špatně, je potřeba dávat ostatním prostor vyjádřit se a vést s nimi diskusi. Snažím se studenty podporovat, ale přitom je nevodit pořád za ručičku, to by také nebylo správné. Spíše než bych svým studentům umetal cestičku, snažím se předcházet tomu, aby měli na své cestě nějaké zbytečné překážky nebo aby zbytečně opakovali chyby.

Proč jste se rozhodl přijmout funkci proděkana?

Když mě na přelomu roku 2014 a 2015 nově zvolená děkanka, paní profesorka Urbanová, oslovila s nabídkou na tuto pozici, probíral jsem to samozřejmě i doma s manželkou. Ne že by mě přímo zrazovala, ale správně vytušila, že mi to jenom přidělá další práci, spoustu starostí a nervů. Ale já jsem si řekl, že je to další výzva a posun v kariéře směrem výše. Také mě motivovala zvědavost, zda jsem schopen funkci zvládnout vedle všech svých dalších činností. A člověk zjistí, že to jde, že jde všechno, když se chce. Pomohlo mi to také rozvíjet i jiné dovednosti, například manažerské schopnosti, protože v takové funkci je třeba umět jednat s lidmi, dokázat jasně formulovat myšlenky a argumenty při řešení (zejména krizových) situací.

Podle statistik vidíme, že se neustále zvyšuje počet žen mezi studujícími a absolventy, ale neodráží se to v jejich zastoupení mezi výzkumníky. Je to téma, kterým je třeba se zabývat? A proč tomu tak podle vás je?

Ano, v posledních letech se zvyšuje počet studentek „na úkor“ studentů, ale otázka zní, kolik žen a mužů se pak rozhodne zůstat na postgraduálním studiu a dále ve vědě a jaká je jejich motivace. I když jsou v akademické sféře možnosti získat granty a stipendia, stále jsou platy v průmyslové sféře o něco vyšší. Pro někoho finance nehrají roli, důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997 stipendium jen čtyři tisíce korun měsíčně – bavilo mě to. Takže by bylo zajímavé srovnat, jestli mají nynější studenti i studentky stejnou motivaci, jako jsem měl já před 20 lety pro pokračování na doktorátu. Všichni vědí, jaké jsou dnes podmínky, jak je složité zařídit si vlastní bydlení a jak je důležitý i osobní život, mít rodinu, stálého partnera, děti. A jak řešit případný výpadek v práci kvůli mateřství. I v mém okolí jsou vědkyně, které se snaží po mateřských povinnostech co nejrychleji vrátit do práce, aby jim neujel vlak.

Je podle vás tedy možné zkombinovat vědeckou práci a mateřství?

Věřím, že se to dá. Díky tomu, že mám dvě děti, vidím situaci jinak, než když jsem byl svobodný a bezdětný. Pro matku-vědkyni je určitě minimálně první rok či dva prioritou dítě, avšak i při delší mateřské jsou cesty, jak jí pomoci, aby nezanedbávala péči o dítě a přitom se necítila odříznutá od práce a důležitých informací. Nemusí nutně chodit i s dítětem v kočárku až do laboratoře, ale určitě může být užitečná při nelaboratorních činnostech (korektury publikací, krátkodobá výuka atd.). Například na VŠCHT vznikl dětský koutek Zkumavka, který výzkumnicím na mateřské, které se alespoň jednou nebo dvakrát týdně chtějí podílet na práci v laboratoři nebo musí přednášet, aby si udržely kontinuitu třeba kvůli habilitaci, umožňuje hlídání dítěte po nezbytnou dobu. Není to klasická školka nebo jesle, kam se s dítětem chodí každý den, ale je to podle mě výborný krok, který pomáhá.

Ve vedoucích pozicích, například mezi vedoucími ústavů, je minimální zastoupení žen. Čím to podle vás je?

To je spíš otázka na ženy než na mě, jestli chtějí v těchto funkcích působit, nebo ne. Na VŠCHT jsou ženy ve funkci děkanky nebo vedoucích ústavů. Myslím, že u nás na VŠCHT nikdo ženám nebrání se na vedoucí pozice přihlásit, záleží jen na tom, zda tu ambici mají. Působení ve funkci samozřejmě znamená řešení mnoha situací, které například souvisejí s personálními záležitostmi a mohou být i lidsky nepříjemné, ale které vedoucí řešit musí. Není jednoduché propustit někoho, s kým jste třeba byli dvacet pět let kolegové, atd. Podle mě ale u nás ve škole rozhodně nefunguje tzv. skleněný strop, že by žena nemohla postoupit na vedoucí manažerské pozice. Nikdo nikoho nepreferuje, ani naopak nebrzdí.

V některých oborech je výrazně více žen, v jiných naopak převažují muži. Změnil by se způsob, jak se věda dělá, kdyby zastoupení ve výzkumných týmech bylo z tohoto pohledu vyrovnanější?

To je těžké paušalizovat. Při každé diskusi je zajímavý a vítaný jiný pohled na věc nebo jiný názor. Pomáhá to při hledání řešení problémů. Ze své zkušenosti musím říci, že výborná průprava na diskuse s kolegy a kolegyněmi je dobře fungující manželství, kdy je nutné si utřídit názory, umět vést diskusi při řešení problémů a dojít ke konsenzu.

Jak se k vaší profesi staví rodina?

Podporuje mě, jsou rádi, že mám úspěchy. Je pravda, že když jedu do zahraničí na pracovní cestu, je to doma pro manželku větší zápřah. Ale teď už jsou oba naši kluci větší, starší může vyzvednout mladšího ze školy, což nám život rozhodně usnadňuje. Snažíme se, aby naše děti nestrádaly kvůli tomu, že oba rodiče pracují ve vědě.

Jak se rodičovství dotklo vaší vědecké kariéry?

Vůbec. Jenom méně spím než dřív.

Co rád děláte ve volném čase?

Dříve jsem se pravidelně věnoval různým sportům, se známými jsme chodili dlouhá léta na volejbal, na to už ale bohužel nemám čas. Baví mě fotografování a cestování a práce na chalupě a zahradě.

Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?

Teď jsem si díky spolupráci s univerzitou v Coloradu splnil sen navštívit Spojené státy, měl jsem možnost si prohlédnout národní parky na západě USA. Ještě bych se chtěl podívat do Chile a na Nový Zéland.

Jaké jsou vaše cíle v profesním životě?

Chtěl bych udržet naši skupinu, aby se studenti, až ukončí studium, nerozprchli a chtěli tu zůstat a pokračovat. Přeji si, aby naše laboratoř byla nadále úspěšná a aby se nám práce dařila.

Chystáte se na profesuru?

Ano, chystám. Ale není to můj hlavní cíl, spíše mě do toho „tlačí“ okolí, protože v našem oboru a specializaci jsou v České republice zatím pouze dva profesoři. A pro náš obor je důležité, aby byl k dispozici dostatečný počet profesorů a docentů, protože v habilitačních komisích i mezi oponenty magisterských a disertačních prací musí být lidé na určité odborné úrovni. Teď čekám, až studium dokončí i můj druhý doktorand, ostatní rámcová kritéria pro zahájení řízení už mám splněna.

Existují nějaká „nepsaná“ pravidla, kdy se očekává, že se v kariéře posune člověk k docentuře a profesuře?

V první řadě musí mít člověk dostatek zkušeností. Výzkumník ve třiceti může být začínajícím excelentním vědcem, ale rozhodně nemá tolik zkušeností, aby mohl být už profesorem. To podle mě dobře není. A nejde jen o počty publikací, přednášení a zkoušení, důležitá je i výuka v laboratořích. Tam se teprve ukáže, jak je člověk flexibilní a dobrý pedagog, zda dokáže věci jednoduše a pochopitelně studentům vysvětlit a jak reaguje v „krizových“ situacích. Je to jako akutní medicína – do laboratoře přijdete jako doktor ze záchranky a řešíte problém pacienta ihned, v krizových podmínkách, zatímco přednášení je taková „one-man show“, v uvozovkách salónní medicína, máte na vše dost času. Zkrátka na profesuru musí mít kandidát odpracováno a musí jako pedagog a vědec lidsky dozrát.

Co byste vzkázal začínajícím vědcům a vědkyním nebo mladým lidem, kteří teprve o vědě uvažují?

Pro vědu je potřeba mít kreativní myšlení a zároveň mít schopnost kriticky zhodnocovat. Myslím ale, že neexistuje „gen vědce“. Vzkázal bych jim, že nic není zadarmo, je jistě třeba mít trochu štěstí, trochu talentu, ale zejména je třeba na sobě neustále pracovat. A věřit si.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

Agilent Instrument Control Framework (ICF)

Manuály
| 2020 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC, HeadSpace, HPLC, SFC, CE
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
---

EPA 8270 Re-optimized for Widest Calibration Range on the 5977 Inert Plus GC/MSD

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Životní prostředí

Solution for Environment & Agriculture Analysis

Brožury a specifikace
| 2020 | LECO
Instrumentace
GCxGC, GC/MSD, GC/HRMS, GC/TOF
Výrobce
LECO
Zaměření
Životní prostředí, Potraviny a zemědělství
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

„Prožila jsem s vědou neobyčejný život.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

„Dnes už se mohu věnovat tomu, co mě ve vědě baví.“
Článek | Osobnosti

Ing. Monika Tomaniová, Ph.D.

„V potravinách je budoucnost, každý musí jíst.“
Článek | Osobnosti

Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D.

„Věřím na týmovou spolupráci.“
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.