Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc.
„Když budu předem vědět, k čemu dospějeme, nemá cenu, abychom to zkoumali.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017

Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc., se narodil v Praze na Štvanici v roce 1952. V roce 1985 vystudoval obor Technologie mléka a tuků na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1986 se stal kandidátem věd tamtéž. V roce 1998 se habilitoval v oboru chemie a analýza potravin rovněž na FPBT VŠCHT Praha. V roce 2011 byl jmenován profesorem. Od roku 1994 působí na Ústavu analýzy potravin a výživy FPBT VŠCHT Praha.

Jak jste se dostal k chemii?

Všichni příbuzní byli zaměření na techniku a dopravu, mě ale bavilo pracovat s živým materiálem. Na chemii mě zajímá přeměňování jedné formy na druhou. Mám pozitivní vztah k potravinám a nápojům, už na gymnáziu jsme s kamarády vyráběli pálenky a ovocná vína. VŠCHT jsem si vybral jako spojení techniky a biochemie. Celý život je totiž víceméně o chemii.

Ve vědě působíte již od roku 1985. Kudy vedla vaše vědecká dráha?

Po absolvování VŠCHT jsem nastoupil do Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a zabýval jsem se biochemickým a biotechnologickým výzkumem. Izolovali jsme enzymové preparáty pro další využití v medicíně a v potravinových doplňcích. Jsem pravověrný potravinář, takže mě sice čistý výzkum bavil, ale chyběla mi potravinářská složka. Proto jsem přešel na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci a odtamtud později do Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu v Praze. Zaujaly mě tzv. cizorodé látky v potravinách, tedy látky pocházející například ze životního prostředí či z přípravků na ochranu rostlin, které potraviny znečišťují. Začalo to být aktuální už jen kvůli vývozu potravin za socialismu. Potom jsem přešel na Český ekologický ústav, kde jsme se zabývali znečišťováním potravních řetězců, a přes toto téma jsem se dostal zpět na svou almu mater.

Čím se zabýváte v současnosti?

Tak třeba mimo jiné zbytky pesticidů v potravinách a zároveň zajištěním a prokazováním kvality ve zkušebních laboratořích. Dohlížím na správnost managementu kvality nejen ve výrobě, ale i při testování výrobků a surovin. Učím také Úvod do potravinářské legislativy, která právě s testováním potravin úzce souvisí.

Co byste označil za svůj největší úspěch?

Nejvíc mě potěší, když mají ohlas výukové materiály, které dávám na web. Někdy se ozvou kolegové, někdy absolventi. U vědy platí, že je nevděčná, protože vycházejí stále nové publikace a nikdo si nepamatuje, kdo kopal ty základy. Když ale na základech něco hezkého vyroste, tak jsem vždycky rád. Pracujeme s kolegyní též jako odborní posuzovatelé pro Český institut pro akreditaci. Je příjemné, když v akreditovaných laboratořích vidíme analytické metody, které jsme vyvinuli nebo alespoň ovlivnili. Nijak se nepatentují a nejsou finančně zajímavé, ale je pro nás satisfakcí vidět jejich využití v praxi.

Jak se díváte na změny ve výzkumném provozu, které se týkají například financování?

Kromě výzkumné činnosti se zbýváme i pedagogikou, kterou ale spolu s výzkumem částečně podporujeme z hospodářské činnosti našeho pracoviště. Ve výzkumu se černou můrou stala administrativa. Zdá se mi někdy, že není tak podstatné, co vyzkoumáme, ale jestli správně vykážeme, co jsme utratili. Grantové prostředky jsou příjemné, ale když sepisujete žádost, musíte přesně a závazně naplánovat, čeho dosáhnete. Když ale budu předem vědět, k čemu kdy přesně dospějeme, nemá přece cenu, abychom to zkoumali, není to ta „legrace“.

Stojí podle vás dnešní mladí lidé ve vědě před jinými překážkami, než jste stál vy?

Určitě ano. Mladí by měli vyběhnout mimo školu a až potom se na ni vracet, ale problém je, že doktorát zabere hodně času, mezitím lidé zakládají rodinu, potřebují hypotéku, což odchod a jejich návrat komplikuje. Za nás, tedy v dobách totalitních, bylo třeba předstírat „politické uvědomění“ a mít schopnost držet ústa a krok, kdežto dnes vědci a vysokoškolští pedagogové čelí spíše ekonomickým problémům. Stipendia jsou malá a nelze na ně získat třeba hypotéku.

Dřív se v potravinářském výzkumu vymýšlely náhražky náhražek, aby se nemuselo draze dovážet, a všechno bylo centrálně řízené. Takže třeba nákup běžné chemikálie ze zahraničí se plánoval rok dopředu a podniky zahraničního obchodu řídily dovoz vědeckých přístrojů. Zároveň se nikam nemohlo. Dnes mohou vyjíždět studenti i pedagogové, umělé bariéry zmizely. Granty z Evropské unie jsou také velmi přínosné, znamenají příliv peněz do vědy a zároveň integraci znalostí – některé věci se na úrovni jednoho státu dnes nedají efektivně řešit. Co se spíš zhoršilo, je byrokratizace vědy, administrativě věnuji někdy až třetinu pracovní doby. Každá grantová agentura má úplně jinou strukturu rozpočtu; i když se všechny řídí stejným zákonem, tak v praxi pak ani nevíte, co kam zaúčtovat. Vede to k dělení vědců na chovné a tažné, kdy tažní zpracovávají administrativu, aby ti chovní mohli bádat.

Máte pocit, že dnešní mladí vědci a vědkyně přistupují k vědecké práci jinak, než když jste s vědou začínal vy?

Mladí jsou pořád stejní, jen dřív měli méně možností k odbornému růstu a získávání kontaktů v zahraničí. Na druhou stranu byl život klidnější, hravější a bylo víc času na vymýšlení nepředpokládaného, a tedy vskutku objevného. Plánovitost svádí k tomu dělat pouze věci, které jsou v rámci projektu naplánované, a nevymýšlet zdánlivé „blbosti“, jakkoli právě ty stojí často na počátku opravdového pokroku. Určitě se teď pracuje více a intenzivněji, ale té vědecké invence kdyby tak přibývalo stejným tempem…

Zmiňoval jste nutnost vyrazit z mateřské instituce. Jakou roli hrají ve vašem životě výjezdy do zahraničí?

Dnes už moc nejezdím, cestovat a nasávat zkušenosti odborné i společenské by měli především mladí vědci a pedagogové, starý pes se v zahraničí novým kouskům už nenaučí. V minulosti jsem vyjížděl nejčastěji na sympozia a konference a také na setkání k evropským projektům. Nejvíc mě ovlivnil můj první studijní pobyt, kdy jsem odjel prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomový výzkum do Texasu naučit se nukleární techniky ve výzkumu pesticidů. Úžasné bylo vybavení laboratoří, ale i kultura laboratorní práce. U nás tehdy platilo, že co chemik, to čuně – něco rozbryndá, šlape v tom, potrhaný plášť samá díra, není mu zatěžko pořezat se a přiotrávit. Tam byla laboratorní kultura postavená na čistotě, bezpečnosti a transparentnosti.

Určitý nedostatek u sebe teď pozoruji v síti zahraničních kontaktů. Jsem v redakční radě časopisu Czech Journal of Food Sciences a zjistil jsem, že znám vlastně málo lidí, které mohu požádat o nevděčnou práci recenzovat nějaký odborný článek, ta se totiž do vědeckých zásluh recenzenta – na rozdíl od autorství toho článku – nepočítá. Budování sítě kontaktů jsem trochu zanedbal, mám sklon bádat si jako krtek a moc se nestarat o společenskou stránku věci, ale je to naprosto nenahraditelné. Je to také hlavní důvod, proč stále existují mezinárodní konference a sympozia, jinak bychom přece mohli všichni komunikovat jen přes internet.

Myslíte, že by se recenzování vědeckých publikací mělo odrážet v hodnocení vědecké práce?

Všichni chtějí publikovat, ale nikdo nechce cizí články číst a recenzovat. Vědecké časopisy ale potřebují, aby články lektoři přečetli, prodiskutovali, zkritizovali. Na hodnocení této práce není žádná metrika, ale být by měla. Vždyť recenzent je vlastně často svým způsobem spoluautorem textu, který nakonec vyjde.

Publikování v prestižních časopisech je jedním z měřítek excelence. Koho si představujete jako excelentního vědce?

Kromě publikací je to člověk, který má bohatou síť kontaktů, často se hodnotí i množství výzkumných projektů. Bohužel to ale zase nemusí ani tak souviset s invencí a odbornou kompetencí jako právě s těmi kontakty. Excelentní vědec by v každém případě tu invenci mít měl, neocenitelná je také dětinská zvědavost a nadšení pro řešení problémů, které ho napadají, přestože ty nápady nemá v tu chvíli financované. Bohužel je dnes spousta výzkumníků, kteří jsou podle metriky skvělí, ale z vědy si udělali řemeslo, hravost jim z ní vymizela, zůstalo jen rutinní rozšiřování stávajících poznatků.

Co byste na hodnocení změnil?

Bylo by dobré víc přihlížet k individuálním schopnostem a rozsahu práce vědců a méně formalizovat. Narážím na to hlavně v případě mezioborové spolupráce, která bývá výborná, ale z hlediska hodnocení publikačních aktivit je to katastrofa. Když se na publikaci sejdu s biologem a statistikem, kteří jsou každý z jiného pracoviště, tak se mému ústavu do hodnocení započítá jen třetina publikace. Takže je formálně lépe nikoho „cizího“ do týmu vlastně nezapojovat. Multidisciplinarita by se tudíž měla podporovat víc fakticky než jen verbálně. O recenzní činnosti jsem se už zmínil a posuzování návrhů vědeckých projektů je něco podobného, jakkoli trochu méně tvůrčího.

Proč je dobré podporovat spolupráci přes hranice oborů?

Chybí mi ten renesanční typ vědců, kteří měli ohromný přehled a nebyli tak úzce specializovaní, jak je dnes zvykem. Za pana děkana profesora Davídka tu byli staří profesoři, kteří se věnovali i umělecké tvorbě, obrazům, muzice a dokázali všechno propojit. Tím strhávali lidi k vědě a ke zvědavosti. Nejhorší vývoj, který si dovedu představit, je všechno zbyrokratizovat a řídit vědu jako podnik.

Změnil byste něco i na škole?

Podmínky odborného rozvoje máme velmi dobré, chybí nám ale sociální zázemí. Sice už máme respirium a zrekonstruovaný dvůr, ale nemáme velkou aulu, na promoce si od ČVUT za komerční nájem pronajímáme Betlémskou kapli. Prostorově je škola silně poddimenzovaná, což souvisí s již zmiňovanou kulturou laboratorní práce. Řada lidí musí sedět v hlučné chemické laboratoři a psát tam, protože nemají kde jinde sedět. Část vodovodních rozvodů je stále v olovu, protože na univerzity nejsou ve státním rozpočtu peníze a dostáváme minimum, primárně se řeší havárie. Zároveň se od nás očekávají excelentní výstupy. Dalším problémem je, že studentské koleje VŠCHT jsou na Jižním městě, protože se v osmdesátých letech počítalo s výstavbou nového kampusu, která se nakonec neuskutečnila.

Jsou nějaké vlastnosti, které vnímáte jako klíčové specificky pro úspěch ve vědě?

Musíte to mít jako koníčka, musí vás to bavit, protože věda se nedá dělat jako normální zaměstnání. Potřebujete obrovskou trpělivost a také si vybrat, do kterého týmu se chcete přidat. Je lepší být poslední mezi prvními než první mezi posledními, je třeba směřovat tam, kde se něco naučíte.

Proč se věda nedá dělat jako normální práce?

Běžná práce je od–do a je možné ji po odchodu pustit z hlavy. Dnes už to sice úplně neplatí, protože v podnikání také nepracujete od–do, ale na vědu musíte myslet snad pořád. Neznamená to, že máte pracovat dvanáct hodin denně, ale pokud je to třeba, tak neváhat a pracovat týden ve dne v noci a pak si dva týdny dát volnější režim. Problém nastává, pokud je člověk vázán dalšími, třeba rodinnými povinnostmi.

Jste ženatý a máte dospělého syna. Dotklo se nějak rodičovství vaší kariéry?

Určitým způsobem ano. Sice mi nepřibyly povinnosti, ale syn vyrůstal v době přetváření institucí, v abnormálních devadesátých letech, takže se manželka neměla po mateřské kam vrátit a byla chvíli doma. To přineslo ekonomickou zátěž, i když se zase mohla dítěti víc věnovat. Platy ve vědě byly v té době hodně nízké, proto to byl problém. Navíc měla manželka svou práci ráda a chyběl jí kontakt s lidmi. Mně to na druhou stranu umožnilo naplno se věnovat výzkumu. Doteď mi vytváří zázemí, stará se o finance, neperu ani nežehlím, jezdíme spolu na nákup. Jako většina mužů chodím s odpadky, starám se o auto a umím vrtat, řezat, brousit, nábytek přenášet. Největší bonus pro mě ale je, že díky své ženě nemusím chodit na úřady a zabývat se rodinnými financemi.

Stále silnější zastoupení žen mezi absolventy vysokých škol se v České republice neodráží v nárůstu počtu žen mezi vědci. Čím to je?

Nevidím tu žádné bariéry specificky pro vědkyně. Když je vědkyně dostatečně zarputilá a chce, nemá žádný problém uspět. Naopak je jejich účast podporovaná v grantech. Dělení na tažné a chovné jedince se ve výzkumných týmech neprovádí uměle, vychází z toho, k čemu lidé tíhnou. U dívek jsem mírně častěji zaznamenal, že říkají „Chci si udělat své a mít pokoj“, a to i když studují doktorát. Měli jsme tu výbornou vědkyni, momentálně je na mateřské dovolené, ale stále tu má externě úvazek. Je skvělá, ale po osmi a půl hodinách práce jí tužka upadne od ruky a nechce už na to dál myslet. Řada dívek kvůli tomu i odejde, řada šla do komerčních laboratoří, kde sekají analýzy jako Baťa cvičky a jsou spokojené. Když odejde kluk, je to většinou proto, že se chce věnovat byznysu nebo dostat hypotéku, případně ho baví jiný obor. Nebývá to kvůli tomu, že by chtěl dělat pouze rutinu. Mluvím ale ze zkušenosti svého oboru, analytická chemie a potravinářství jsou specifické.

Ženy se nedostávají ani na vedoucí pozice ve vědě, což platí i u jinak feminizované potravinářské fakulty na VŠCHT. Čím si to vysvětlujete?

Dinosaury a hierarchickou setrvačností. Máme tu spoustu vynikajících vědkyň, prostor by pro ně ve fakultních orgánech byl. Ale jde to dost pomalu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby jich bylo ve vedení víc. Nicméně ten trend je už jasně pozitivní a já bych rozhodně dal přednost kvalitě před kvantitou a prosadil do vedení jen ty opravdu nejlepší, i kdyby to mělo trvat trochu déle.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak podíl žen ve vedení zvýšit?

Dinosauři vyhynou. My tu máme vynikající kvestorku a předsedkyní fakultního akademického senátu je doc. Patáková, takže předpokládám, že ženy postupně proniknou do vedení fakulty, jen se tomu musí nechat čas. My budeme mít za vedoucí ústavu také ženu. Jinde to zatím často nejde proto, že někteří pánové vládnou železnou rukou nebo si žádnou vědkyni na ústavu prostě nevychovali. Není dobré, když se tvoří pouze mužské anebo pouze ženské kolektivy, či dokonce klany kolem vedoucích pozic. Ideální je smíšené zastoupení, kde se ženské a mužské přístupy vzájemně doplňují a obohacují. Nejlepší je pestrá strava a i v tomto by měla být pestrost.

Máte ze své praxe dojem, že ženy a muži inklinují k různým tématům nebo že dělají vědu různě?

Pro muže i ženy je pragmaticky nejlepší podívat se, jaká jsou preferovaná témata, a na ta se zaměřit. Nemá smysl vymýšlet velké koncepce, protože preference se mění. Mužský prvek je hravý, dětský. Mužům nevyhovuje rutinní zápřah, kdy předem vědí, co a jak mají vyzkoumat, zatímco žena vymyslí nebo převezme téma a cíl, má tah na branku a nevymýšlí si ptákoviny. Hravost a lenost ale u mužů vede k hledání, jak si usnadnit práci a s čím si pohrát, z čehož může občas vypadnout něco kvalitativně nového a možná i nepředpokládaně užitečného.

Je podle vás smysluplné věnovat se otázce zastoupení žen ve vědě a genderové rovnosti obecně?

Zaplaťpánbůh u nás není tvrdá politika kvót, které by se musely plnit za každou cenu. Habilitacím a profesurám se nechává volný průběh, ale podporujeme ženy v tom, aby se habilitovaly, je to přece dobré pro celý ústav. Věnovat se těmto otázkám je podobné jako věnovat se osobní a duševní hygieně. Mělo by to být přirozené, ne nucené. Něco jako postupná výchova, jak jíst vidličkou.

Dlouhodobě se věnujete výuce. Sledujete nějaké akademické rozdíly mezi studenty a studentkami?

Dívky mívají výrazně lepší prospěch. Učím a zkouším netechnické předměty, jako například management kvality a úvod do potravinářské legislativy. Dívky mají často téměř fotografickou paměť a přicházejí velmi dobře naučené. Problém ale je, že naučenému textu někdy moc nerozumí a neumí své skoro brilantní znalosti aplikovat na konkrétní příklad. Kluk sice blekotá, příliš si nepamatuje, jak to tam bylo napsáno, ale když ho navedete a něco si přece jen prostudoval, tak se ke správné odpovědi dopracuje. Dívky mají lepší projev a obecně mají tendenci k pečlivosti, dokonce si podtrhávají barevnými tužkami a vedou si kompletní záznamy. Kluci jsou v laboratoři někdy trochu čuňata, napíšou si poznámky na lísteček, ten pak ztratí, mají prostě jiné vzorce chování, a proto asi není možné přistupovat ke všem úplně stejně. Už jen proto, že u většiny jedinců jsou ty vlastnosti, poněkud tradičně označované za ženské nebo mužské, namíchány a není žádnou výjimkou, když je nakonec u někoho všechno úplně obráceně.

Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům na začátku pracovní dráhy?

Rozmyslete si, co chcete. Chcete něco vymýšlet, cestovat a mít zaměstnání, ve kterém je každý den úplně jiný a ani ve spánku nebudete mít často pokoj od přemítání nad problémy? Nebo tíhnete k opakovaným činnostem, které svou pečlivostí dovedete k dokonalosti a své myšlenky budete mimo pracovní dobu věnovat jen sobě a svým blízkým? Ve vědě je budoucnost nejistá, nikdy nevíte, zda se věc podaří a jestli to bude k něčemu dobré. Což ne každý dobře snáší. Nehraje roli, jestli jste jedničkářka s dokonalou pamětí, nebo jste občas tak trochu hloupá. Aby člověk ve vědě uspěl, nemusí být zdaleka geniální, což platí i u kluků. Těm bych zase hlavně vzkázal, aby byli vytrvalí a přinejmenším stejně ambiciózní, jako jsou dnešní vědkyně. Možná vás mezi sebe jednou pustí.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

LC/MS, GC/MS Data Analysis Software - Multi-omics Analysis Package

Brožury a specifikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/QQQ, Software, LC/TOF, LC/HRMS, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Proteomika, Metabolomika, Lipidomika

Shimadzu’s Mass Spectrometry Solutions Mass Spectrometry General Product Catalog

Brožury a specifikace
| 2015 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/SQ, GC/QQQ, MALDI, LC/TOF, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ, LC-SQ, LC/IT
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---

Shimadzu Gas Chromatograph Mass Spectrometer GCMS-QP2010 Ultra

Brožury a specifikace
| 2012 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

„Snažím se o to, aby se v mém výzkumu odrážela realita.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jana Dostálová, CSc.

„Věda je týmová práce, kde se mohou lidé s různými schopnostmi vzájemně doplňovat.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Ing. Marek Lanč, Ph.D.

„Někdy mě samotného překvapuje, kde na to všechno beru čas.“
Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc.
„Když budu předem vědět, k čemu dospějeme, nemá cenu, abychom to zkoumali.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017

Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc., se narodil v Praze na Štvanici v roce 1952. V roce 1985 vystudoval obor Technologie mléka a tuků na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1986 se stal kandidátem věd tamtéž. V roce 1998 se habilitoval v oboru chemie a analýza potravin rovněž na FPBT VŠCHT Praha. V roce 2011 byl jmenován profesorem. Od roku 1994 působí na Ústavu analýzy potravin a výživy FPBT VŠCHT Praha.

Jak jste se dostal k chemii?

Všichni příbuzní byli zaměření na techniku a dopravu, mě ale bavilo pracovat s živým materiálem. Na chemii mě zajímá přeměňování jedné formy na druhou. Mám pozitivní vztah k potravinám a nápojům, už na gymnáziu jsme s kamarády vyráběli pálenky a ovocná vína. VŠCHT jsem si vybral jako spojení techniky a biochemie. Celý život je totiž víceméně o chemii.

Ve vědě působíte již od roku 1985. Kudy vedla vaše vědecká dráha?

Po absolvování VŠCHT jsem nastoupil do Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a zabýval jsem se biochemickým a biotechnologickým výzkumem. Izolovali jsme enzymové preparáty pro další využití v medicíně a v potravinových doplňcích. Jsem pravověrný potravinář, takže mě sice čistý výzkum bavil, ale chyběla mi potravinářská složka. Proto jsem přešel na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci a odtamtud později do Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu v Praze. Zaujaly mě tzv. cizorodé látky v potravinách, tedy látky pocházející například ze životního prostředí či z přípravků na ochranu rostlin, které potraviny znečišťují. Začalo to být aktuální už jen kvůli vývozu potravin za socialismu. Potom jsem přešel na Český ekologický ústav, kde jsme se zabývali znečišťováním potravních řetězců, a přes toto téma jsem se dostal zpět na svou almu mater.

Čím se zabýváte v současnosti?

Tak třeba mimo jiné zbytky pesticidů v potravinách a zároveň zajištěním a prokazováním kvality ve zkušebních laboratořích. Dohlížím na správnost managementu kvality nejen ve výrobě, ale i při testování výrobků a surovin. Učím také Úvod do potravinářské legislativy, která právě s testováním potravin úzce souvisí.

Co byste označil za svůj největší úspěch?

Nejvíc mě potěší, když mají ohlas výukové materiály, které dávám na web. Někdy se ozvou kolegové, někdy absolventi. U vědy platí, že je nevděčná, protože vycházejí stále nové publikace a nikdo si nepamatuje, kdo kopal ty základy. Když ale na základech něco hezkého vyroste, tak jsem vždycky rád. Pracujeme s kolegyní též jako odborní posuzovatelé pro Český institut pro akreditaci. Je příjemné, když v akreditovaných laboratořích vidíme analytické metody, které jsme vyvinuli nebo alespoň ovlivnili. Nijak se nepatentují a nejsou finančně zajímavé, ale je pro nás satisfakcí vidět jejich využití v praxi.

Jak se díváte na změny ve výzkumném provozu, které se týkají například financování?

Kromě výzkumné činnosti se zbýváme i pedagogikou, kterou ale spolu s výzkumem částečně podporujeme z hospodářské činnosti našeho pracoviště. Ve výzkumu se černou můrou stala administrativa. Zdá se mi někdy, že není tak podstatné, co vyzkoumáme, ale jestli správně vykážeme, co jsme utratili. Grantové prostředky jsou příjemné, ale když sepisujete žádost, musíte přesně a závazně naplánovat, čeho dosáhnete. Když ale budu předem vědět, k čemu kdy přesně dospějeme, nemá přece cenu, abychom to zkoumali, není to ta „legrace“.

Stojí podle vás dnešní mladí lidé ve vědě před jinými překážkami, než jste stál vy?

Určitě ano. Mladí by měli vyběhnout mimo školu a až potom se na ni vracet, ale problém je, že doktorát zabere hodně času, mezitím lidé zakládají rodinu, potřebují hypotéku, což odchod a jejich návrat komplikuje. Za nás, tedy v dobách totalitních, bylo třeba předstírat „politické uvědomění“ a mít schopnost držet ústa a krok, kdežto dnes vědci a vysokoškolští pedagogové čelí spíše ekonomickým problémům. Stipendia jsou malá a nelze na ně získat třeba hypotéku.

Dřív se v potravinářském výzkumu vymýšlely náhražky náhražek, aby se nemuselo draze dovážet, a všechno bylo centrálně řízené. Takže třeba nákup běžné chemikálie ze zahraničí se plánoval rok dopředu a podniky zahraničního obchodu řídily dovoz vědeckých přístrojů. Zároveň se nikam nemohlo. Dnes mohou vyjíždět studenti i pedagogové, umělé bariéry zmizely. Granty z Evropské unie jsou také velmi přínosné, znamenají příliv peněz do vědy a zároveň integraci znalostí – některé věci se na úrovni jednoho státu dnes nedají efektivně řešit. Co se spíš zhoršilo, je byrokratizace vědy, administrativě věnuji někdy až třetinu pracovní doby. Každá grantová agentura má úplně jinou strukturu rozpočtu; i když se všechny řídí stejným zákonem, tak v praxi pak ani nevíte, co kam zaúčtovat. Vede to k dělení vědců na chovné a tažné, kdy tažní zpracovávají administrativu, aby ti chovní mohli bádat.

Máte pocit, že dnešní mladí vědci a vědkyně přistupují k vědecké práci jinak, než když jste s vědou začínal vy?

Mladí jsou pořád stejní, jen dřív měli méně možností k odbornému růstu a získávání kontaktů v zahraničí. Na druhou stranu byl život klidnější, hravější a bylo víc času na vymýšlení nepředpokládaného, a tedy vskutku objevného. Plánovitost svádí k tomu dělat pouze věci, které jsou v rámci projektu naplánované, a nevymýšlet zdánlivé „blbosti“, jakkoli právě ty stojí často na počátku opravdového pokroku. Určitě se teď pracuje více a intenzivněji, ale té vědecké invence kdyby tak přibývalo stejným tempem…

Zmiňoval jste nutnost vyrazit z mateřské instituce. Jakou roli hrají ve vašem životě výjezdy do zahraničí?

Dnes už moc nejezdím, cestovat a nasávat zkušenosti odborné i společenské by měli především mladí vědci a pedagogové, starý pes se v zahraničí novým kouskům už nenaučí. V minulosti jsem vyjížděl nejčastěji na sympozia a konference a také na setkání k evropským projektům. Nejvíc mě ovlivnil můj první studijní pobyt, kdy jsem odjel prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomový výzkum do Texasu naučit se nukleární techniky ve výzkumu pesticidů. Úžasné bylo vybavení laboratoří, ale i kultura laboratorní práce. U nás tehdy platilo, že co chemik, to čuně – něco rozbryndá, šlape v tom, potrhaný plášť samá díra, není mu zatěžko pořezat se a přiotrávit. Tam byla laboratorní kultura postavená na čistotě, bezpečnosti a transparentnosti.

Určitý nedostatek u sebe teď pozoruji v síti zahraničních kontaktů. Jsem v redakční radě časopisu Czech Journal of Food Sciences a zjistil jsem, že znám vlastně málo lidí, které mohu požádat o nevděčnou práci recenzovat nějaký odborný článek, ta se totiž do vědeckých zásluh recenzenta – na rozdíl od autorství toho článku – nepočítá. Budování sítě kontaktů jsem trochu zanedbal, mám sklon bádat si jako krtek a moc se nestarat o společenskou stránku věci, ale je to naprosto nenahraditelné. Je to také hlavní důvod, proč stále existují mezinárodní konference a sympozia, jinak bychom přece mohli všichni komunikovat jen přes internet.

Myslíte, že by se recenzování vědeckých publikací mělo odrážet v hodnocení vědecké práce?

Všichni chtějí publikovat, ale nikdo nechce cizí články číst a recenzovat. Vědecké časopisy ale potřebují, aby články lektoři přečetli, prodiskutovali, zkritizovali. Na hodnocení této práce není žádná metrika, ale být by měla. Vždyť recenzent je vlastně často svým způsobem spoluautorem textu, který nakonec vyjde.

Publikování v prestižních časopisech je jedním z měřítek excelence. Koho si představujete jako excelentního vědce?

Kromě publikací je to člověk, který má bohatou síť kontaktů, často se hodnotí i množství výzkumných projektů. Bohužel to ale zase nemusí ani tak souviset s invencí a odbornou kompetencí jako právě s těmi kontakty. Excelentní vědec by v každém případě tu invenci mít měl, neocenitelná je také dětinská zvědavost a nadšení pro řešení problémů, které ho napadají, přestože ty nápady nemá v tu chvíli financované. Bohužel je dnes spousta výzkumníků, kteří jsou podle metriky skvělí, ale z vědy si udělali řemeslo, hravost jim z ní vymizela, zůstalo jen rutinní rozšiřování stávajících poznatků.

Co byste na hodnocení změnil?

Bylo by dobré víc přihlížet k individuálním schopnostem a rozsahu práce vědců a méně formalizovat. Narážím na to hlavně v případě mezioborové spolupráce, která bývá výborná, ale z hlediska hodnocení publikačních aktivit je to katastrofa. Když se na publikaci sejdu s biologem a statistikem, kteří jsou každý z jiného pracoviště, tak se mému ústavu do hodnocení započítá jen třetina publikace. Takže je formálně lépe nikoho „cizího“ do týmu vlastně nezapojovat. Multidisciplinarita by se tudíž měla podporovat víc fakticky než jen verbálně. O recenzní činnosti jsem se už zmínil a posuzování návrhů vědeckých projektů je něco podobného, jakkoli trochu méně tvůrčího.

Proč je dobré podporovat spolupráci přes hranice oborů?

Chybí mi ten renesanční typ vědců, kteří měli ohromný přehled a nebyli tak úzce specializovaní, jak je dnes zvykem. Za pana děkana profesora Davídka tu byli staří profesoři, kteří se věnovali i umělecké tvorbě, obrazům, muzice a dokázali všechno propojit. Tím strhávali lidi k vědě a ke zvědavosti. Nejhorší vývoj, který si dovedu představit, je všechno zbyrokratizovat a řídit vědu jako podnik.

Změnil byste něco i na škole?

Podmínky odborného rozvoje máme velmi dobré, chybí nám ale sociální zázemí. Sice už máme respirium a zrekonstruovaný dvůr, ale nemáme velkou aulu, na promoce si od ČVUT za komerční nájem pronajímáme Betlémskou kapli. Prostorově je škola silně poddimenzovaná, což souvisí s již zmiňovanou kulturou laboratorní práce. Řada lidí musí sedět v hlučné chemické laboratoři a psát tam, protože nemají kde jinde sedět. Část vodovodních rozvodů je stále v olovu, protože na univerzity nejsou ve státním rozpočtu peníze a dostáváme minimum, primárně se řeší havárie. Zároveň se od nás očekávají excelentní výstupy. Dalším problémem je, že studentské koleje VŠCHT jsou na Jižním městě, protože se v osmdesátých letech počítalo s výstavbou nového kampusu, která se nakonec neuskutečnila.

Jsou nějaké vlastnosti, které vnímáte jako klíčové specificky pro úspěch ve vědě?

Musíte to mít jako koníčka, musí vás to bavit, protože věda se nedá dělat jako normální zaměstnání. Potřebujete obrovskou trpělivost a také si vybrat, do kterého týmu se chcete přidat. Je lepší být poslední mezi prvními než první mezi posledními, je třeba směřovat tam, kde se něco naučíte.

Proč se věda nedá dělat jako normální práce?

Běžná práce je od–do a je možné ji po odchodu pustit z hlavy. Dnes už to sice úplně neplatí, protože v podnikání také nepracujete od–do, ale na vědu musíte myslet snad pořád. Neznamená to, že máte pracovat dvanáct hodin denně, ale pokud je to třeba, tak neváhat a pracovat týden ve dne v noci a pak si dva týdny dát volnější režim. Problém nastává, pokud je člověk vázán dalšími, třeba rodinnými povinnostmi.

Jste ženatý a máte dospělého syna. Dotklo se nějak rodičovství vaší kariéry?

Určitým způsobem ano. Sice mi nepřibyly povinnosti, ale syn vyrůstal v době přetváření institucí, v abnormálních devadesátých letech, takže se manželka neměla po mateřské kam vrátit a byla chvíli doma. To přineslo ekonomickou zátěž, i když se zase mohla dítěti víc věnovat. Platy ve vědě byly v té době hodně nízké, proto to byl problém. Navíc měla manželka svou práci ráda a chyběl jí kontakt s lidmi. Mně to na druhou stranu umožnilo naplno se věnovat výzkumu. Doteď mi vytváří zázemí, stará se o finance, neperu ani nežehlím, jezdíme spolu na nákup. Jako většina mužů chodím s odpadky, starám se o auto a umím vrtat, řezat, brousit, nábytek přenášet. Největší bonus pro mě ale je, že díky své ženě nemusím chodit na úřady a zabývat se rodinnými financemi.

Stále silnější zastoupení žen mezi absolventy vysokých škol se v České republice neodráží v nárůstu počtu žen mezi vědci. Čím to je?

Nevidím tu žádné bariéry specificky pro vědkyně. Když je vědkyně dostatečně zarputilá a chce, nemá žádný problém uspět. Naopak je jejich účast podporovaná v grantech. Dělení na tažné a chovné jedince se ve výzkumných týmech neprovádí uměle, vychází z toho, k čemu lidé tíhnou. U dívek jsem mírně častěji zaznamenal, že říkají „Chci si udělat své a mít pokoj“, a to i když studují doktorát. Měli jsme tu výbornou vědkyni, momentálně je na mateřské dovolené, ale stále tu má externě úvazek. Je skvělá, ale po osmi a půl hodinách práce jí tužka upadne od ruky a nechce už na to dál myslet. Řada dívek kvůli tomu i odejde, řada šla do komerčních laboratoří, kde sekají analýzy jako Baťa cvičky a jsou spokojené. Když odejde kluk, je to většinou proto, že se chce věnovat byznysu nebo dostat hypotéku, případně ho baví jiný obor. Nebývá to kvůli tomu, že by chtěl dělat pouze rutinu. Mluvím ale ze zkušenosti svého oboru, analytická chemie a potravinářství jsou specifické.

Ženy se nedostávají ani na vedoucí pozice ve vědě, což platí i u jinak feminizované potravinářské fakulty na VŠCHT. Čím si to vysvětlujete?

Dinosaury a hierarchickou setrvačností. Máme tu spoustu vynikajících vědkyň, prostor by pro ně ve fakultních orgánech byl. Ale jde to dost pomalu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby jich bylo ve vedení víc. Nicméně ten trend je už jasně pozitivní a já bych rozhodně dal přednost kvalitě před kvantitou a prosadil do vedení jen ty opravdu nejlepší, i kdyby to mělo trvat trochu déle.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak podíl žen ve vedení zvýšit?

Dinosauři vyhynou. My tu máme vynikající kvestorku a předsedkyní fakultního akademického senátu je doc. Patáková, takže předpokládám, že ženy postupně proniknou do vedení fakulty, jen se tomu musí nechat čas. My budeme mít za vedoucí ústavu také ženu. Jinde to zatím často nejde proto, že někteří pánové vládnou železnou rukou nebo si žádnou vědkyni na ústavu prostě nevychovali. Není dobré, když se tvoří pouze mužské anebo pouze ženské kolektivy, či dokonce klany kolem vedoucích pozic. Ideální je smíšené zastoupení, kde se ženské a mužské přístupy vzájemně doplňují a obohacují. Nejlepší je pestrá strava a i v tomto by měla být pestrost.

Máte ze své praxe dojem, že ženy a muži inklinují k různým tématům nebo že dělají vědu různě?

Pro muže i ženy je pragmaticky nejlepší podívat se, jaká jsou preferovaná témata, a na ta se zaměřit. Nemá smysl vymýšlet velké koncepce, protože preference se mění. Mužský prvek je hravý, dětský. Mužům nevyhovuje rutinní zápřah, kdy předem vědí, co a jak mají vyzkoumat, zatímco žena vymyslí nebo převezme téma a cíl, má tah na branku a nevymýšlí si ptákoviny. Hravost a lenost ale u mužů vede k hledání, jak si usnadnit práci a s čím si pohrát, z čehož může občas vypadnout něco kvalitativně nového a možná i nepředpokládaně užitečného.

Je podle vás smysluplné věnovat se otázce zastoupení žen ve vědě a genderové rovnosti obecně?

Zaplaťpánbůh u nás není tvrdá politika kvót, které by se musely plnit za každou cenu. Habilitacím a profesurám se nechává volný průběh, ale podporujeme ženy v tom, aby se habilitovaly, je to přece dobré pro celý ústav. Věnovat se těmto otázkám je podobné jako věnovat se osobní a duševní hygieně. Mělo by to být přirozené, ne nucené. Něco jako postupná výchova, jak jíst vidličkou.

Dlouhodobě se věnujete výuce. Sledujete nějaké akademické rozdíly mezi studenty a studentkami?

Dívky mívají výrazně lepší prospěch. Učím a zkouším netechnické předměty, jako například management kvality a úvod do potravinářské legislativy. Dívky mají často téměř fotografickou paměť a přicházejí velmi dobře naučené. Problém ale je, že naučenému textu někdy moc nerozumí a neumí své skoro brilantní znalosti aplikovat na konkrétní příklad. Kluk sice blekotá, příliš si nepamatuje, jak to tam bylo napsáno, ale když ho navedete a něco si přece jen prostudoval, tak se ke správné odpovědi dopracuje. Dívky mají lepší projev a obecně mají tendenci k pečlivosti, dokonce si podtrhávají barevnými tužkami a vedou si kompletní záznamy. Kluci jsou v laboratoři někdy trochu čuňata, napíšou si poznámky na lísteček, ten pak ztratí, mají prostě jiné vzorce chování, a proto asi není možné přistupovat ke všem úplně stejně. Už jen proto, že u většiny jedinců jsou ty vlastnosti, poněkud tradičně označované za ženské nebo mužské, namíchány a není žádnou výjimkou, když je nakonec u někoho všechno úplně obráceně.

Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům na začátku pracovní dráhy?

Rozmyslete si, co chcete. Chcete něco vymýšlet, cestovat a mít zaměstnání, ve kterém je každý den úplně jiný a ani ve spánku nebudete mít často pokoj od přemítání nad problémy? Nebo tíhnete k opakovaným činnostem, které svou pečlivostí dovedete k dokonalosti a své myšlenky budete mimo pracovní dobu věnovat jen sobě a svým blízkým? Ve vědě je budoucnost nejistá, nikdy nevíte, zda se věc podaří a jestli to bude k něčemu dobré. Což ne každý dobře snáší. Nehraje roli, jestli jste jedničkářka s dokonalou pamětí, nebo jste občas tak trochu hloupá. Aby člověk ve vědě uspěl, nemusí být zdaleka geniální, což platí i u kluků. Těm bych zase hlavně vzkázal, aby byli vytrvalí a přinejmenším stejně ambiciózní, jako jsou dnešní vědkyně. Možná vás mezi sebe jednou pustí.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

LC/MS, GC/MS Data Analysis Software - Multi-omics Analysis Package

Brožury a specifikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/QQQ, Software, LC/TOF, LC/HRMS, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Proteomika, Metabolomika, Lipidomika

Shimadzu’s Mass Spectrometry Solutions Mass Spectrometry General Product Catalog

Brožury a specifikace
| 2015 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/SQ, GC/QQQ, MALDI, LC/TOF, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ, LC-SQ, LC/IT
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---

Shimadzu Gas Chromatograph Mass Spectrometer GCMS-QP2010 Ultra

Brožury a specifikace
| 2012 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

„Snažím se o to, aby se v mém výzkumu odrážela realita.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jana Dostálová, CSc.

„Věda je týmová práce, kde se mohou lidé s různými schopnostmi vzájemně doplňovat.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Ing. Marek Lanč, Ph.D.

„Někdy mě samotného překvapuje, kde na to všechno beru čas.“
Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc.
„Když budu předem vědět, k čemu dospějeme, nemá cenu, abychom to zkoumali.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017

Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc., se narodil v Praze na Štvanici v roce 1952. V roce 1985 vystudoval obor Technologie mléka a tuků na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1986 se stal kandidátem věd tamtéž. V roce 1998 se habilitoval v oboru chemie a analýza potravin rovněž na FPBT VŠCHT Praha. V roce 2011 byl jmenován profesorem. Od roku 1994 působí na Ústavu analýzy potravin a výživy FPBT VŠCHT Praha.

Jak jste se dostal k chemii?

Všichni příbuzní byli zaměření na techniku a dopravu, mě ale bavilo pracovat s živým materiálem. Na chemii mě zajímá přeměňování jedné formy na druhou. Mám pozitivní vztah k potravinám a nápojům, už na gymnáziu jsme s kamarády vyráběli pálenky a ovocná vína. VŠCHT jsem si vybral jako spojení techniky a biochemie. Celý život je totiž víceméně o chemii.

Ve vědě působíte již od roku 1985. Kudy vedla vaše vědecká dráha?

Po absolvování VŠCHT jsem nastoupil do Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a zabýval jsem se biochemickým a biotechnologickým výzkumem. Izolovali jsme enzymové preparáty pro další využití v medicíně a v potravinových doplňcích. Jsem pravověrný potravinář, takže mě sice čistý výzkum bavil, ale chyběla mi potravinářská složka. Proto jsem přešel na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci a odtamtud později do Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu v Praze. Zaujaly mě tzv. cizorodé látky v potravinách, tedy látky pocházející například ze životního prostředí či z přípravků na ochranu rostlin, které potraviny znečišťují. Začalo to být aktuální už jen kvůli vývozu potravin za socialismu. Potom jsem přešel na Český ekologický ústav, kde jsme se zabývali znečišťováním potravních řetězců, a přes toto téma jsem se dostal zpět na svou almu mater.

Čím se zabýváte v současnosti?

Tak třeba mimo jiné zbytky pesticidů v potravinách a zároveň zajištěním a prokazováním kvality ve zkušebních laboratořích. Dohlížím na správnost managementu kvality nejen ve výrobě, ale i při testování výrobků a surovin. Učím také Úvod do potravinářské legislativy, která právě s testováním potravin úzce souvisí.

Co byste označil za svůj největší úspěch?

Nejvíc mě potěší, když mají ohlas výukové materiály, které dávám na web. Někdy se ozvou kolegové, někdy absolventi. U vědy platí, že je nevděčná, protože vycházejí stále nové publikace a nikdo si nepamatuje, kdo kopal ty základy. Když ale na základech něco hezkého vyroste, tak jsem vždycky rád. Pracujeme s kolegyní též jako odborní posuzovatelé pro Český institut pro akreditaci. Je příjemné, když v akreditovaných laboratořích vidíme analytické metody, které jsme vyvinuli nebo alespoň ovlivnili. Nijak se nepatentují a nejsou finančně zajímavé, ale je pro nás satisfakcí vidět jejich využití v praxi.

Jak se díváte na změny ve výzkumném provozu, které se týkají například financování?

Kromě výzkumné činnosti se zbýváme i pedagogikou, kterou ale spolu s výzkumem částečně podporujeme z hospodářské činnosti našeho pracoviště. Ve výzkumu se černou můrou stala administrativa. Zdá se mi někdy, že není tak podstatné, co vyzkoumáme, ale jestli správně vykážeme, co jsme utratili. Grantové prostředky jsou příjemné, ale když sepisujete žádost, musíte přesně a závazně naplánovat, čeho dosáhnete. Když ale budu předem vědět, k čemu kdy přesně dospějeme, nemá přece cenu, abychom to zkoumali, není to ta „legrace“.

Stojí podle vás dnešní mladí lidé ve vědě před jinými překážkami, než jste stál vy?

Určitě ano. Mladí by měli vyběhnout mimo školu a až potom se na ni vracet, ale problém je, že doktorát zabere hodně času, mezitím lidé zakládají rodinu, potřebují hypotéku, což odchod a jejich návrat komplikuje. Za nás, tedy v dobách totalitních, bylo třeba předstírat „politické uvědomění“ a mít schopnost držet ústa a krok, kdežto dnes vědci a vysokoškolští pedagogové čelí spíše ekonomickým problémům. Stipendia jsou malá a nelze na ně získat třeba hypotéku.

Dřív se v potravinářském výzkumu vymýšlely náhražky náhražek, aby se nemuselo draze dovážet, a všechno bylo centrálně řízené. Takže třeba nákup běžné chemikálie ze zahraničí se plánoval rok dopředu a podniky zahraničního obchodu řídily dovoz vědeckých přístrojů. Zároveň se nikam nemohlo. Dnes mohou vyjíždět studenti i pedagogové, umělé bariéry zmizely. Granty z Evropské unie jsou také velmi přínosné, znamenají příliv peněz do vědy a zároveň integraci znalostí – některé věci se na úrovni jednoho státu dnes nedají efektivně řešit. Co se spíš zhoršilo, je byrokratizace vědy, administrativě věnuji někdy až třetinu pracovní doby. Každá grantová agentura má úplně jinou strukturu rozpočtu; i když se všechny řídí stejným zákonem, tak v praxi pak ani nevíte, co kam zaúčtovat. Vede to k dělení vědců na chovné a tažné, kdy tažní zpracovávají administrativu, aby ti chovní mohli bádat.

Máte pocit, že dnešní mladí vědci a vědkyně přistupují k vědecké práci jinak, než když jste s vědou začínal vy?

Mladí jsou pořád stejní, jen dřív měli méně možností k odbornému růstu a získávání kontaktů v zahraničí. Na druhou stranu byl život klidnější, hravější a bylo víc času na vymýšlení nepředpokládaného, a tedy vskutku objevného. Plánovitost svádí k tomu dělat pouze věci, které jsou v rámci projektu naplánované, a nevymýšlet zdánlivé „blbosti“, jakkoli právě ty stojí často na počátku opravdového pokroku. Určitě se teď pracuje více a intenzivněji, ale té vědecké invence kdyby tak přibývalo stejným tempem…

Zmiňoval jste nutnost vyrazit z mateřské instituce. Jakou roli hrají ve vašem životě výjezdy do zahraničí?

Dnes už moc nejezdím, cestovat a nasávat zkušenosti odborné i společenské by měli především mladí vědci a pedagogové, starý pes se v zahraničí novým kouskům už nenaučí. V minulosti jsem vyjížděl nejčastěji na sympozia a konference a také na setkání k evropským projektům. Nejvíc mě ovlivnil můj první studijní pobyt, kdy jsem odjel prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomový výzkum do Texasu naučit se nukleární techniky ve výzkumu pesticidů. Úžasné bylo vybavení laboratoří, ale i kultura laboratorní práce. U nás tehdy platilo, že co chemik, to čuně – něco rozbryndá, šlape v tom, potrhaný plášť samá díra, není mu zatěžko pořezat se a přiotrávit. Tam byla laboratorní kultura postavená na čistotě, bezpečnosti a transparentnosti.

Určitý nedostatek u sebe teď pozoruji v síti zahraničních kontaktů. Jsem v redakční radě časopisu Czech Journal of Food Sciences a zjistil jsem, že znám vlastně málo lidí, které mohu požádat o nevděčnou práci recenzovat nějaký odborný článek, ta se totiž do vědeckých zásluh recenzenta – na rozdíl od autorství toho článku – nepočítá. Budování sítě kontaktů jsem trochu zanedbal, mám sklon bádat si jako krtek a moc se nestarat o společenskou stránku věci, ale je to naprosto nenahraditelné. Je to také hlavní důvod, proč stále existují mezinárodní konference a sympozia, jinak bychom přece mohli všichni komunikovat jen přes internet.

Myslíte, že by se recenzování vědeckých publikací mělo odrážet v hodnocení vědecké práce?

Všichni chtějí publikovat, ale nikdo nechce cizí články číst a recenzovat. Vědecké časopisy ale potřebují, aby články lektoři přečetli, prodiskutovali, zkritizovali. Na hodnocení této práce není žádná metrika, ale být by měla. Vždyť recenzent je vlastně často svým způsobem spoluautorem textu, který nakonec vyjde.

Publikování v prestižních časopisech je jedním z měřítek excelence. Koho si představujete jako excelentního vědce?

Kromě publikací je to člověk, který má bohatou síť kontaktů, často se hodnotí i množství výzkumných projektů. Bohužel to ale zase nemusí ani tak souviset s invencí a odbornou kompetencí jako právě s těmi kontakty. Excelentní vědec by v každém případě tu invenci mít měl, neocenitelná je také dětinská zvědavost a nadšení pro řešení problémů, které ho napadají, přestože ty nápady nemá v tu chvíli financované. Bohužel je dnes spousta výzkumníků, kteří jsou podle metriky skvělí, ale z vědy si udělali řemeslo, hravost jim z ní vymizela, zůstalo jen rutinní rozšiřování stávajících poznatků.

Co byste na hodnocení změnil?

Bylo by dobré víc přihlížet k individuálním schopnostem a rozsahu práce vědců a méně formalizovat. Narážím na to hlavně v případě mezioborové spolupráce, která bývá výborná, ale z hlediska hodnocení publikačních aktivit je to katastrofa. Když se na publikaci sejdu s biologem a statistikem, kteří jsou každý z jiného pracoviště, tak se mému ústavu do hodnocení započítá jen třetina publikace. Takže je formálně lépe nikoho „cizího“ do týmu vlastně nezapojovat. Multidisciplinarita by se tudíž měla podporovat víc fakticky než jen verbálně. O recenzní činnosti jsem se už zmínil a posuzování návrhů vědeckých projektů je něco podobného, jakkoli trochu méně tvůrčího.

Proč je dobré podporovat spolupráci přes hranice oborů?

Chybí mi ten renesanční typ vědců, kteří měli ohromný přehled a nebyli tak úzce specializovaní, jak je dnes zvykem. Za pana děkana profesora Davídka tu byli staří profesoři, kteří se věnovali i umělecké tvorbě, obrazům, muzice a dokázali všechno propojit. Tím strhávali lidi k vědě a ke zvědavosti. Nejhorší vývoj, který si dovedu představit, je všechno zbyrokratizovat a řídit vědu jako podnik.

Změnil byste něco i na škole?

Podmínky odborného rozvoje máme velmi dobré, chybí nám ale sociální zázemí. Sice už máme respirium a zrekonstruovaný dvůr, ale nemáme velkou aulu, na promoce si od ČVUT za komerční nájem pronajímáme Betlémskou kapli. Prostorově je škola silně poddimenzovaná, což souvisí s již zmiňovanou kulturou laboratorní práce. Řada lidí musí sedět v hlučné chemické laboratoři a psát tam, protože nemají kde jinde sedět. Část vodovodních rozvodů je stále v olovu, protože na univerzity nejsou ve státním rozpočtu peníze a dostáváme minimum, primárně se řeší havárie. Zároveň se od nás očekávají excelentní výstupy. Dalším problémem je, že studentské koleje VŠCHT jsou na Jižním městě, protože se v osmdesátých letech počítalo s výstavbou nového kampusu, která se nakonec neuskutečnila.

Jsou nějaké vlastnosti, které vnímáte jako klíčové specificky pro úspěch ve vědě?

Musíte to mít jako koníčka, musí vás to bavit, protože věda se nedá dělat jako normální zaměstnání. Potřebujete obrovskou trpělivost a také si vybrat, do kterého týmu se chcete přidat. Je lepší být poslední mezi prvními než první mezi posledními, je třeba směřovat tam, kde se něco naučíte.

Proč se věda nedá dělat jako normální práce?

Běžná práce je od–do a je možné ji po odchodu pustit z hlavy. Dnes už to sice úplně neplatí, protože v podnikání také nepracujete od–do, ale na vědu musíte myslet snad pořád. Neznamená to, že máte pracovat dvanáct hodin denně, ale pokud je to třeba, tak neváhat a pracovat týden ve dne v noci a pak si dva týdny dát volnější režim. Problém nastává, pokud je člověk vázán dalšími, třeba rodinnými povinnostmi.

Jste ženatý a máte dospělého syna. Dotklo se nějak rodičovství vaší kariéry?

Určitým způsobem ano. Sice mi nepřibyly povinnosti, ale syn vyrůstal v době přetváření institucí, v abnormálních devadesátých letech, takže se manželka neměla po mateřské kam vrátit a byla chvíli doma. To přineslo ekonomickou zátěž, i když se zase mohla dítěti víc věnovat. Platy ve vědě byly v té době hodně nízké, proto to byl problém. Navíc měla manželka svou práci ráda a chyběl jí kontakt s lidmi. Mně to na druhou stranu umožnilo naplno se věnovat výzkumu. Doteď mi vytváří zázemí, stará se o finance, neperu ani nežehlím, jezdíme spolu na nákup. Jako většina mužů chodím s odpadky, starám se o auto a umím vrtat, řezat, brousit, nábytek přenášet. Největší bonus pro mě ale je, že díky své ženě nemusím chodit na úřady a zabývat se rodinnými financemi.

Stále silnější zastoupení žen mezi absolventy vysokých škol se v České republice neodráží v nárůstu počtu žen mezi vědci. Čím to je?

Nevidím tu žádné bariéry specificky pro vědkyně. Když je vědkyně dostatečně zarputilá a chce, nemá žádný problém uspět. Naopak je jejich účast podporovaná v grantech. Dělení na tažné a chovné jedince se ve výzkumných týmech neprovádí uměle, vychází z toho, k čemu lidé tíhnou. U dívek jsem mírně častěji zaznamenal, že říkají „Chci si udělat své a mít pokoj“, a to i když studují doktorát. Měli jsme tu výbornou vědkyni, momentálně je na mateřské dovolené, ale stále tu má externě úvazek. Je skvělá, ale po osmi a půl hodinách práce jí tužka upadne od ruky a nechce už na to dál myslet. Řada dívek kvůli tomu i odejde, řada šla do komerčních laboratoří, kde sekají analýzy jako Baťa cvičky a jsou spokojené. Když odejde kluk, je to většinou proto, že se chce věnovat byznysu nebo dostat hypotéku, případně ho baví jiný obor. Nebývá to kvůli tomu, že by chtěl dělat pouze rutinu. Mluvím ale ze zkušenosti svého oboru, analytická chemie a potravinářství jsou specifické.

Ženy se nedostávají ani na vedoucí pozice ve vědě, což platí i u jinak feminizované potravinářské fakulty na VŠCHT. Čím si to vysvětlujete?

Dinosaury a hierarchickou setrvačností. Máme tu spoustu vynikajících vědkyň, prostor by pro ně ve fakultních orgánech byl. Ale jde to dost pomalu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby jich bylo ve vedení víc. Nicméně ten trend je už jasně pozitivní a já bych rozhodně dal přednost kvalitě před kvantitou a prosadil do vedení jen ty opravdu nejlepší, i kdyby to mělo trvat trochu déle.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak podíl žen ve vedení zvýšit?

Dinosauři vyhynou. My tu máme vynikající kvestorku a předsedkyní fakultního akademického senátu je doc. Patáková, takže předpokládám, že ženy postupně proniknou do vedení fakulty, jen se tomu musí nechat čas. My budeme mít za vedoucí ústavu také ženu. Jinde to zatím často nejde proto, že někteří pánové vládnou železnou rukou nebo si žádnou vědkyni na ústavu prostě nevychovali. Není dobré, když se tvoří pouze mužské anebo pouze ženské kolektivy, či dokonce klany kolem vedoucích pozic. Ideální je smíšené zastoupení, kde se ženské a mužské přístupy vzájemně doplňují a obohacují. Nejlepší je pestrá strava a i v tomto by měla být pestrost.

Máte ze své praxe dojem, že ženy a muži inklinují k různým tématům nebo že dělají vědu různě?

Pro muže i ženy je pragmaticky nejlepší podívat se, jaká jsou preferovaná témata, a na ta se zaměřit. Nemá smysl vymýšlet velké koncepce, protože preference se mění. Mužský prvek je hravý, dětský. Mužům nevyhovuje rutinní zápřah, kdy předem vědí, co a jak mají vyzkoumat, zatímco žena vymyslí nebo převezme téma a cíl, má tah na branku a nevymýšlí si ptákoviny. Hravost a lenost ale u mužů vede k hledání, jak si usnadnit práci a s čím si pohrát, z čehož může občas vypadnout něco kvalitativně nového a možná i nepředpokládaně užitečného.

Je podle vás smysluplné věnovat se otázce zastoupení žen ve vědě a genderové rovnosti obecně?

Zaplaťpánbůh u nás není tvrdá politika kvót, které by se musely plnit za každou cenu. Habilitacím a profesurám se nechává volný průběh, ale podporujeme ženy v tom, aby se habilitovaly, je to přece dobré pro celý ústav. Věnovat se těmto otázkám je podobné jako věnovat se osobní a duševní hygieně. Mělo by to být přirozené, ne nucené. Něco jako postupná výchova, jak jíst vidličkou.

Dlouhodobě se věnujete výuce. Sledujete nějaké akademické rozdíly mezi studenty a studentkami?

Dívky mívají výrazně lepší prospěch. Učím a zkouším netechnické předměty, jako například management kvality a úvod do potravinářské legislativy. Dívky mají často téměř fotografickou paměť a přicházejí velmi dobře naučené. Problém ale je, že naučenému textu někdy moc nerozumí a neumí své skoro brilantní znalosti aplikovat na konkrétní příklad. Kluk sice blekotá, příliš si nepamatuje, jak to tam bylo napsáno, ale když ho navedete a něco si přece jen prostudoval, tak se ke správné odpovědi dopracuje. Dívky mají lepší projev a obecně mají tendenci k pečlivosti, dokonce si podtrhávají barevnými tužkami a vedou si kompletní záznamy. Kluci jsou v laboratoři někdy trochu čuňata, napíšou si poznámky na lísteček, ten pak ztratí, mají prostě jiné vzorce chování, a proto asi není možné přistupovat ke všem úplně stejně. Už jen proto, že u většiny jedinců jsou ty vlastnosti, poněkud tradičně označované za ženské nebo mužské, namíchány a není žádnou výjimkou, když je nakonec u někoho všechno úplně obráceně.

Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům na začátku pracovní dráhy?

Rozmyslete si, co chcete. Chcete něco vymýšlet, cestovat a mít zaměstnání, ve kterém je každý den úplně jiný a ani ve spánku nebudete mít často pokoj od přemítání nad problémy? Nebo tíhnete k opakovaným činnostem, které svou pečlivostí dovedete k dokonalosti a své myšlenky budete mimo pracovní dobu věnovat jen sobě a svým blízkým? Ve vědě je budoucnost nejistá, nikdy nevíte, zda se věc podaří a jestli to bude k něčemu dobré. Což ne každý dobře snáší. Nehraje roli, jestli jste jedničkářka s dokonalou pamětí, nebo jste občas tak trochu hloupá. Aby člověk ve vědě uspěl, nemusí být zdaleka geniální, což platí i u kluků. Těm bych zase hlavně vzkázal, aby byli vytrvalí a přinejmenším stejně ambiciózní, jako jsou dnešní vědkyně. Možná vás mezi sebe jednou pustí.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

LC/MS, GC/MS Data Analysis Software - Multi-omics Analysis Package

Brožury a specifikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/QQQ, Software, LC/TOF, LC/HRMS, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Proteomika, Metabolomika, Lipidomika

Shimadzu’s Mass Spectrometry Solutions Mass Spectrometry General Product Catalog

Brožury a specifikace
| 2015 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/SQ, GC/QQQ, MALDI, LC/TOF, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ, LC-SQ, LC/IT
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---

Shimadzu Gas Chromatograph Mass Spectrometer GCMS-QP2010 Ultra

Brožury a specifikace
| 2012 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

„Snažím se o to, aby se v mém výzkumu odrážela realita.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jana Dostálová, CSc.

„Věda je týmová práce, kde se mohou lidé s různými schopnostmi vzájemně doplňovat.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Ing. Marek Lanč, Ph.D.

„Někdy mě samotného překvapuje, kde na to všechno beru čas.“
Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc.
„Když budu předem vědět, k čemu dospějeme, nemá cenu, abychom to zkoumali.“

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti

ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017

Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc., se narodil v Praze na Štvanici v roce 1952. V roce 1985 vystudoval obor Technologie mléka a tuků na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1986 se stal kandidátem věd tamtéž. V roce 1998 se habilitoval v oboru chemie a analýza potravin rovněž na FPBT VŠCHT Praha. V roce 2011 byl jmenován profesorem. Od roku 1994 působí na Ústavu analýzy potravin a výživy FPBT VŠCHT Praha.

Jak jste se dostal k chemii?

Všichni příbuzní byli zaměření na techniku a dopravu, mě ale bavilo pracovat s živým materiálem. Na chemii mě zajímá přeměňování jedné formy na druhou. Mám pozitivní vztah k potravinám a nápojům, už na gymnáziu jsme s kamarády vyráběli pálenky a ovocná vína. VŠCHT jsem si vybral jako spojení techniky a biochemie. Celý život je totiž víceméně o chemii.

Ve vědě působíte již od roku 1985. Kudy vedla vaše vědecká dráha?

Po absolvování VŠCHT jsem nastoupil do Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a zabýval jsem se biochemickým a biotechnologickým výzkumem. Izolovali jsme enzymové preparáty pro další využití v medicíně a v potravinových doplňcích. Jsem pravověrný potravinář, takže mě sice čistý výzkum bavil, ale chyběla mi potravinářská složka. Proto jsem přešel na Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci a odtamtud později do Výzkumného ústavu potravinářského průmyslu v Praze. Zaujaly mě tzv. cizorodé látky v potravinách, tedy látky pocházející například ze životního prostředí či z přípravků na ochranu rostlin, které potraviny znečišťují. Začalo to být aktuální už jen kvůli vývozu potravin za socialismu. Potom jsem přešel na Český ekologický ústav, kde jsme se zabývali znečišťováním potravních řetězců, a přes toto téma jsem se dostal zpět na svou almu mater.

Čím se zabýváte v současnosti?

Tak třeba mimo jiné zbytky pesticidů v potravinách a zároveň zajištěním a prokazováním kvality ve zkušebních laboratořích. Dohlížím na správnost managementu kvality nejen ve výrobě, ale i při testování výrobků a surovin. Učím také Úvod do potravinářské legislativy, která právě s testováním potravin úzce souvisí.

Co byste označil za svůj největší úspěch?

Nejvíc mě potěší, když mají ohlas výukové materiály, které dávám na web. Někdy se ozvou kolegové, někdy absolventi. U vědy platí, že je nevděčná, protože vycházejí stále nové publikace a nikdo si nepamatuje, kdo kopal ty základy. Když ale na základech něco hezkého vyroste, tak jsem vždycky rád. Pracujeme s kolegyní též jako odborní posuzovatelé pro Český institut pro akreditaci. Je příjemné, když v akreditovaných laboratořích vidíme analytické metody, které jsme vyvinuli nebo alespoň ovlivnili. Nijak se nepatentují a nejsou finančně zajímavé, ale je pro nás satisfakcí vidět jejich využití v praxi.

Jak se díváte na změny ve výzkumném provozu, které se týkají například financování?

Kromě výzkumné činnosti se zbýváme i pedagogikou, kterou ale spolu s výzkumem částečně podporujeme z hospodářské činnosti našeho pracoviště. Ve výzkumu se černou můrou stala administrativa. Zdá se mi někdy, že není tak podstatné, co vyzkoumáme, ale jestli správně vykážeme, co jsme utratili. Grantové prostředky jsou příjemné, ale když sepisujete žádost, musíte přesně a závazně naplánovat, čeho dosáhnete. Když ale budu předem vědět, k čemu kdy přesně dospějeme, nemá přece cenu, abychom to zkoumali, není to ta „legrace“.

Stojí podle vás dnešní mladí lidé ve vědě před jinými překážkami, než jste stál vy?

Určitě ano. Mladí by měli vyběhnout mimo školu a až potom se na ni vracet, ale problém je, že doktorát zabere hodně času, mezitím lidé zakládají rodinu, potřebují hypotéku, což odchod a jejich návrat komplikuje. Za nás, tedy v dobách totalitních, bylo třeba předstírat „politické uvědomění“ a mít schopnost držet ústa a krok, kdežto dnes vědci a vysokoškolští pedagogové čelí spíše ekonomickým problémům. Stipendia jsou malá a nelze na ně získat třeba hypotéku.

Dřív se v potravinářském výzkumu vymýšlely náhražky náhražek, aby se nemuselo draze dovážet, a všechno bylo centrálně řízené. Takže třeba nákup běžné chemikálie ze zahraničí se plánoval rok dopředu a podniky zahraničního obchodu řídily dovoz vědeckých přístrojů. Zároveň se nikam nemohlo. Dnes mohou vyjíždět studenti i pedagogové, umělé bariéry zmizely. Granty z Evropské unie jsou také velmi přínosné, znamenají příliv peněz do vědy a zároveň integraci znalostí – některé věci se na úrovni jednoho státu dnes nedají efektivně řešit. Co se spíš zhoršilo, je byrokratizace vědy, administrativě věnuji někdy až třetinu pracovní doby. Každá grantová agentura má úplně jinou strukturu rozpočtu; i když se všechny řídí stejným zákonem, tak v praxi pak ani nevíte, co kam zaúčtovat. Vede to k dělení vědců na chovné a tažné, kdy tažní zpracovávají administrativu, aby ti chovní mohli bádat.

Máte pocit, že dnešní mladí vědci a vědkyně přistupují k vědecké práci jinak, než když jste s vědou začínal vy?

Mladí jsou pořád stejní, jen dřív měli méně možností k odbornému růstu a získávání kontaktů v zahraničí. Na druhou stranu byl život klidnější, hravější a bylo víc času na vymýšlení nepředpokládaného, a tedy vskutku objevného. Plánovitost svádí k tomu dělat pouze věci, které jsou v rámci projektu naplánované, a nevymýšlet zdánlivé „blbosti“, jakkoli právě ty stojí často na počátku opravdového pokroku. Určitě se teď pracuje více a intenzivněji, ale té vědecké invence kdyby tak přibývalo stejným tempem…

Zmiňoval jste nutnost vyrazit z mateřské instituce. Jakou roli hrají ve vašem životě výjezdy do zahraničí?

Dnes už moc nejezdím, cestovat a nasávat zkušenosti odborné i společenské by měli především mladí vědci a pedagogové, starý pes se v zahraničí novým kouskům už nenaučí. V minulosti jsem vyjížděl nejčastěji na sympozia a konference a také na setkání k evropským projektům. Nejvíc mě ovlivnil můj první studijní pobyt, kdy jsem odjel prostřednictvím Mezinárodní agentury pro atomový výzkum do Texasu naučit se nukleární techniky ve výzkumu pesticidů. Úžasné bylo vybavení laboratoří, ale i kultura laboratorní práce. U nás tehdy platilo, že co chemik, to čuně – něco rozbryndá, šlape v tom, potrhaný plášť samá díra, není mu zatěžko pořezat se a přiotrávit. Tam byla laboratorní kultura postavená na čistotě, bezpečnosti a transparentnosti.

Určitý nedostatek u sebe teď pozoruji v síti zahraničních kontaktů. Jsem v redakční radě časopisu Czech Journal of Food Sciences a zjistil jsem, že znám vlastně málo lidí, které mohu požádat o nevděčnou práci recenzovat nějaký odborný článek, ta se totiž do vědeckých zásluh recenzenta – na rozdíl od autorství toho článku – nepočítá. Budování sítě kontaktů jsem trochu zanedbal, mám sklon bádat si jako krtek a moc se nestarat o společenskou stránku věci, ale je to naprosto nenahraditelné. Je to také hlavní důvod, proč stále existují mezinárodní konference a sympozia, jinak bychom přece mohli všichni komunikovat jen přes internet.

Myslíte, že by se recenzování vědeckých publikací mělo odrážet v hodnocení vědecké práce?

Všichni chtějí publikovat, ale nikdo nechce cizí články číst a recenzovat. Vědecké časopisy ale potřebují, aby články lektoři přečetli, prodiskutovali, zkritizovali. Na hodnocení této práce není žádná metrika, ale být by měla. Vždyť recenzent je vlastně často svým způsobem spoluautorem textu, který nakonec vyjde.

Publikování v prestižních časopisech je jedním z měřítek excelence. Koho si představujete jako excelentního vědce?

Kromě publikací je to člověk, který má bohatou síť kontaktů, často se hodnotí i množství výzkumných projektů. Bohužel to ale zase nemusí ani tak souviset s invencí a odbornou kompetencí jako právě s těmi kontakty. Excelentní vědec by v každém případě tu invenci mít měl, neocenitelná je také dětinská zvědavost a nadšení pro řešení problémů, které ho napadají, přestože ty nápady nemá v tu chvíli financované. Bohužel je dnes spousta výzkumníků, kteří jsou podle metriky skvělí, ale z vědy si udělali řemeslo, hravost jim z ní vymizela, zůstalo jen rutinní rozšiřování stávajících poznatků.

Co byste na hodnocení změnil?

Bylo by dobré víc přihlížet k individuálním schopnostem a rozsahu práce vědců a méně formalizovat. Narážím na to hlavně v případě mezioborové spolupráce, která bývá výborná, ale z hlediska hodnocení publikačních aktivit je to katastrofa. Když se na publikaci sejdu s biologem a statistikem, kteří jsou každý z jiného pracoviště, tak se mému ústavu do hodnocení započítá jen třetina publikace. Takže je formálně lépe nikoho „cizího“ do týmu vlastně nezapojovat. Multidisciplinarita by se tudíž měla podporovat víc fakticky než jen verbálně. O recenzní činnosti jsem se už zmínil a posuzování návrhů vědeckých projektů je něco podobného, jakkoli trochu méně tvůrčího.

Proč je dobré podporovat spolupráci přes hranice oborů?

Chybí mi ten renesanční typ vědců, kteří měli ohromný přehled a nebyli tak úzce specializovaní, jak je dnes zvykem. Za pana děkana profesora Davídka tu byli staří profesoři, kteří se věnovali i umělecké tvorbě, obrazům, muzice a dokázali všechno propojit. Tím strhávali lidi k vědě a ke zvědavosti. Nejhorší vývoj, který si dovedu představit, je všechno zbyrokratizovat a řídit vědu jako podnik.

Změnil byste něco i na škole?

Podmínky odborného rozvoje máme velmi dobré, chybí nám ale sociální zázemí. Sice už máme respirium a zrekonstruovaný dvůr, ale nemáme velkou aulu, na promoce si od ČVUT za komerční nájem pronajímáme Betlémskou kapli. Prostorově je škola silně poddimenzovaná, což souvisí s již zmiňovanou kulturou laboratorní práce. Řada lidí musí sedět v hlučné chemické laboratoři a psát tam, protože nemají kde jinde sedět. Část vodovodních rozvodů je stále v olovu, protože na univerzity nejsou ve státním rozpočtu peníze a dostáváme minimum, primárně se řeší havárie. Zároveň se od nás očekávají excelentní výstupy. Dalším problémem je, že studentské koleje VŠCHT jsou na Jižním městě, protože se v osmdesátých letech počítalo s výstavbou nového kampusu, která se nakonec neuskutečnila.

Jsou nějaké vlastnosti, které vnímáte jako klíčové specificky pro úspěch ve vědě?

Musíte to mít jako koníčka, musí vás to bavit, protože věda se nedá dělat jako normální zaměstnání. Potřebujete obrovskou trpělivost a také si vybrat, do kterého týmu se chcete přidat. Je lepší být poslední mezi prvními než první mezi posledními, je třeba směřovat tam, kde se něco naučíte.

Proč se věda nedá dělat jako normální práce?

Běžná práce je od–do a je možné ji po odchodu pustit z hlavy. Dnes už to sice úplně neplatí, protože v podnikání také nepracujete od–do, ale na vědu musíte myslet snad pořád. Neznamená to, že máte pracovat dvanáct hodin denně, ale pokud je to třeba, tak neváhat a pracovat týden ve dne v noci a pak si dva týdny dát volnější režim. Problém nastává, pokud je člověk vázán dalšími, třeba rodinnými povinnostmi.

Jste ženatý a máte dospělého syna. Dotklo se nějak rodičovství vaší kariéry?

Určitým způsobem ano. Sice mi nepřibyly povinnosti, ale syn vyrůstal v době přetváření institucí, v abnormálních devadesátých letech, takže se manželka neměla po mateřské kam vrátit a byla chvíli doma. To přineslo ekonomickou zátěž, i když se zase mohla dítěti víc věnovat. Platy ve vědě byly v té době hodně nízké, proto to byl problém. Navíc měla manželka svou práci ráda a chyběl jí kontakt s lidmi. Mně to na druhou stranu umožnilo naplno se věnovat výzkumu. Doteď mi vytváří zázemí, stará se o finance, neperu ani nežehlím, jezdíme spolu na nákup. Jako většina mužů chodím s odpadky, starám se o auto a umím vrtat, řezat, brousit, nábytek přenášet. Největší bonus pro mě ale je, že díky své ženě nemusím chodit na úřady a zabývat se rodinnými financemi.

Stále silnější zastoupení žen mezi absolventy vysokých škol se v České republice neodráží v nárůstu počtu žen mezi vědci. Čím to je?

Nevidím tu žádné bariéry specificky pro vědkyně. Když je vědkyně dostatečně zarputilá a chce, nemá žádný problém uspět. Naopak je jejich účast podporovaná v grantech. Dělení na tažné a chovné jedince se ve výzkumných týmech neprovádí uměle, vychází z toho, k čemu lidé tíhnou. U dívek jsem mírně častěji zaznamenal, že říkají „Chci si udělat své a mít pokoj“, a to i když studují doktorát. Měli jsme tu výbornou vědkyni, momentálně je na mateřské dovolené, ale stále tu má externě úvazek. Je skvělá, ale po osmi a půl hodinách práce jí tužka upadne od ruky a nechce už na to dál myslet. Řada dívek kvůli tomu i odejde, řada šla do komerčních laboratoří, kde sekají analýzy jako Baťa cvičky a jsou spokojené. Když odejde kluk, je to většinou proto, že se chce věnovat byznysu nebo dostat hypotéku, případně ho baví jiný obor. Nebývá to kvůli tomu, že by chtěl dělat pouze rutinu. Mluvím ale ze zkušenosti svého oboru, analytická chemie a potravinářství jsou specifické.

Ženy se nedostávají ani na vedoucí pozice ve vědě, což platí i u jinak feminizované potravinářské fakulty na VŠCHT. Čím si to vysvětlujete?

Dinosaury a hierarchickou setrvačností. Máme tu spoustu vynikajících vědkyň, prostor by pro ně ve fakultních orgánech byl. Ale jde to dost pomalu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby jich bylo ve vedení víc. Nicméně ten trend je už jasně pozitivní a já bych rozhodně dal přednost kvalitě před kvantitou a prosadil do vedení jen ty opravdu nejlepší, i kdyby to mělo trvat trochu déle.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak podíl žen ve vedení zvýšit?

Dinosauři vyhynou. My tu máme vynikající kvestorku a předsedkyní fakultního akademického senátu je doc. Patáková, takže předpokládám, že ženy postupně proniknou do vedení fakulty, jen se tomu musí nechat čas. My budeme mít za vedoucí ústavu také ženu. Jinde to zatím často nejde proto, že někteří pánové vládnou železnou rukou nebo si žádnou vědkyni na ústavu prostě nevychovali. Není dobré, když se tvoří pouze mužské anebo pouze ženské kolektivy, či dokonce klany kolem vedoucích pozic. Ideální je smíšené zastoupení, kde se ženské a mužské přístupy vzájemně doplňují a obohacují. Nejlepší je pestrá strava a i v tomto by měla být pestrost.

Máte ze své praxe dojem, že ženy a muži inklinují k různým tématům nebo že dělají vědu různě?

Pro muže i ženy je pragmaticky nejlepší podívat se, jaká jsou preferovaná témata, a na ta se zaměřit. Nemá smysl vymýšlet velké koncepce, protože preference se mění. Mužský prvek je hravý, dětský. Mužům nevyhovuje rutinní zápřah, kdy předem vědí, co a jak mají vyzkoumat, zatímco žena vymyslí nebo převezme téma a cíl, má tah na branku a nevymýšlí si ptákoviny. Hravost a lenost ale u mužů vede k hledání, jak si usnadnit práci a s čím si pohrát, z čehož může občas vypadnout něco kvalitativně nového a možná i nepředpokládaně užitečného.

Je podle vás smysluplné věnovat se otázce zastoupení žen ve vědě a genderové rovnosti obecně?

Zaplaťpánbůh u nás není tvrdá politika kvót, které by se musely plnit za každou cenu. Habilitacím a profesurám se nechává volný průběh, ale podporujeme ženy v tom, aby se habilitovaly, je to přece dobré pro celý ústav. Věnovat se těmto otázkám je podobné jako věnovat se osobní a duševní hygieně. Mělo by to být přirozené, ne nucené. Něco jako postupná výchova, jak jíst vidličkou.

Dlouhodobě se věnujete výuce. Sledujete nějaké akademické rozdíly mezi studenty a studentkami?

Dívky mívají výrazně lepší prospěch. Učím a zkouším netechnické předměty, jako například management kvality a úvod do potravinářské legislativy. Dívky mají často téměř fotografickou paměť a přicházejí velmi dobře naučené. Problém ale je, že naučenému textu někdy moc nerozumí a neumí své skoro brilantní znalosti aplikovat na konkrétní příklad. Kluk sice blekotá, příliš si nepamatuje, jak to tam bylo napsáno, ale když ho navedete a něco si přece jen prostudoval, tak se ke správné odpovědi dopracuje. Dívky mají lepší projev a obecně mají tendenci k pečlivosti, dokonce si podtrhávají barevnými tužkami a vedou si kompletní záznamy. Kluci jsou v laboratoři někdy trochu čuňata, napíšou si poznámky na lísteček, ten pak ztratí, mají prostě jiné vzorce chování, a proto asi není možné přistupovat ke všem úplně stejně. Už jen proto, že u většiny jedinců jsou ty vlastnosti, poněkud tradičně označované za ženské nebo mužské, namíchány a není žádnou výjimkou, když je nakonec u někoho všechno úplně obráceně.

Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům na začátku pracovní dráhy?

Rozmyslete si, co chcete. Chcete něco vymýšlet, cestovat a mít zaměstnání, ve kterém je každý den úplně jiný a ani ve spánku nebudete mít často pokoj od přemítání nad problémy? Nebo tíhnete k opakovaným činnostem, které svou pečlivostí dovedete k dokonalosti a své myšlenky budete mimo pracovní dobu věnovat jen sobě a svým blízkým? Ve vědě je budoucnost nejistá, nikdy nevíte, zda se věc podaří a jestli to bude k něčemu dobré. Což ne každý dobře snáší. Nehraje roli, jestli jste jedničkářka s dokonalou pamětí, nebo jste občas tak trochu hloupá. Aby člověk ve vědě uspěl, nemusí být zdaleka geniální, což platí i u kluků. Těm bych zase hlavně vzkázal, aby byli vytrvalí a přinejmenším stejně ambiciózní, jako jsou dnešní vědkyně. Možná vás mezi sebe jednou pustí.

Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu VŠCHT Praha nebo Sociologického ústavu AV ČR.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
 

Mohlo by Vás zajímat

LC/MS, GC/MS Data Analysis Software - Multi-omics Analysis Package

Brožury a specifikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/QQQ, Software, LC/TOF, LC/HRMS, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Proteomika, Metabolomika, Lipidomika

Shimadzu’s Mass Spectrometry Solutions Mass Spectrometry General Product Catalog

Brožury a specifikace
| 2015 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/MS/MS, GC/SQ, GC/QQQ, MALDI, LC/TOF, LC/MS, LC/MS/MS, LC/QQQ, LC-SQ, LC/IT
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---

Shimadzu Gas Chromatograph Mass Spectrometer GCMS-QP2010 Ultra

Brožury a specifikace
| 2012 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
---
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

„Snažím se o to, aby se v mém výzkumu odrážela realita.“
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Jana Dostálová, CSc.

„Věda je týmová práce, kde se mohou lidé s různými schopnostmi vzájemně doplňovat.“
Článek | Osobnosti

Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

„Vědci jsou také jenom lidi.“
Článek | Osobnosti

Ing. Marek Lanč, Ph.D.

„Někdy mě samotného překvapuje, kde na to všechno beru čas.“
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.