S jedy na věčné časy

PFAS. Toxické látky, které se pod zkratkou skrývají, kolují v krvi každého z nás. Dokonce i v žilách nenarozených dětí. A důvod? Naše láska k nepřilnavým pánvím, pečicím papírům nebo nepromokavému oblečení.

Devadesátá léta minulého století, Západní Virginie. Farmář Wilbur Tennant z  městečka Parkersburg nevěří vlastním očím. Jeho dříve krotké krávy se najednou chovají jako agresivní monstra, z  tlam jim teče pěna, černají jim zuby, rychle hubnou a jedna po druhé hynou v strašlivých bolestech. 

Zoufalý zemědělec tehdy ještě nemohl vědět, že ho o téměř dvousethlavé stádo postupně připraví stejná látka, kvůli níž se milionům amerických hospodyněk už pěknou řádku let nepřipalují volská oka nebo lívance. Řeč je o  kyselině perfluorooktanové, známé pod zkratkou PFOA (nebo C8), kterou firma DuPont používala při výrobě teflonu, jenž pánvičkám zajistil nepřilnavost. Jaksi však nadšeným spotřebitelům zapomněla zmínit, že tato zázračná „ingredience“ je vysoce toxická. 

A na Tennantových kravách se ukázalo, jak moc. Zvířata totiž pila z potoka, do nějž léta ve velkém unikaly jedovaté kaly ze skládky, kam DuPont vyvážel nebezpečný odpad z nedaleké továrny. Farmář tušil, že činnost firmy se smrtí jeho stáda souvisí, ale nikdo s ním jeho podezření nechtěl řešit. Kdo by se ostatně pouštěl do sporu s  chemickým gigantem, který v regionu zaměstnával tisíce lidí? 

Jenže urputný Tennant se nenechal umlčet, a  tak se zásluhou vytrvalosti jeho právníka Roberta Bilotta Spojené státy po dlouhých letech soudních tahanic dozvěděly, čím se po celé dekády nevědomky tráví. A že PFOA je jen jednou z  více než desetitisícové rodiny per- a  polyfluorovaných sloučenin, zvaných PFAS, jimiž už průmysl stihl zaplavit zeměkouli. 

„Říká se jim taky věčné chemikálie, což dokonale vystihuje jejich podstatu. Obsahují totiž vazbu mezi uhlíkem a fluorem, která je nejsilnější v organické chemii. Díky tomuto lidskému vynálezu jsou neuvěřitelně stabilní a v přírodě se prakticky nerozkládají,“ vysvětluje environmentální chemik Tomáš Cajthaml z Mikrobiologického ústavu AV ČR. 

Z TANKŮ DO KUCHYNĚ 

Potenciál spojení těchto dvou prvků objevil čirou náhodou při pokusech s chladicími plyny chemik Roy Plunkett z laboratoří DuPontu už v roce 1938. Extrémně odolný polymer PTFE (později známý jako teflon), který tehdy vytvořil, se za války náramně hodil v útrobách tanků i při vývoji atomové bomby. 

Po skončení bojů si však rychle našel mírové uplatnění a v podobě nepřilnavého nádobí dobyl americké (a postupem času světové) kuchyně. Samotný polymer byl sice při běžném vaření poměrně bezpečný, ovšem DuPont začal brzy k  vylepšení jeho výroby využívat inkriminovanou sloučeninu PFOA, kterou pro něj „umíchal“ jiný chemický velikán, společnost 3M. Ta paralelně zaplavila trh další látkou na stejné bázi – PFOS (perfluorooktansulfonát), jež měla chránit oblečení před promoknutím a koberce proti skvrnám. 

Spokojení zákazníci vrněli blahem a miliardový byznys s nepřilnavostí a voděodolností šlapal na plné obrátky. I přesto, že obě firmy už od sedmdesátých let měly vzhledem k vlastním testům na zvířatech informace o enormní toxicitě obou vychytávek. Udržet svět v nevědomosti se jim podařilo neuvěřitelná čtyři desetiletí. Tedy alespoň ten laický – vědecká obec větřila, že s  masově používanými materiály je něco v nepořádku, zhruba od začátku nového tisíciletí. 

Zvrat ale nastal až na přelomu let 2011 a 2012. Tehdy nezávislý panel badatelů po sedmi letech čekání konečně zveřejnil výsledky unikátní studie, kterou inicioval zmiňovaný právník Robert Bilott. Týkala se obyvatel Parkersburgu, jehož vodu DuPont kontaminoval sloučeninou PFOA, a šlo o jedno z  nejrozsáhlejších epidemiologických šetření všech dob. 

„Zúčastnilo se ho asi sedmdesát tisíc lidí, u nichž výzkumníci prokázali zvýšený výskyt několika druhů rakoviny a mnoha dalších zdravotních problémů,“ přibližuje Tomáš Cajthaml kauzu, kterou v  roce 2019 představil i  hollywoodský snímek Dark Waters. 

Příběh ze Západní Virginie však byl jen špičkou ledovce. Vynalézaví chemici totiž dávno před jeho rozuzlením přišli na to, jak praktická a univerzální vazba uhlíku a fluoru je, a mohutně s ní experimentovali. Pod rukama se jim během let zrodily tisíce obdobně jedovatých variant věčných chemikálií, kterými se tunilo a stále tuní kdeco – od čipů v telefonech přes gauče až po zubní nitě. Přestože skandál z  Parkersburgu udělal z  jejich škodlivosti tak trochu veřejné tajemství. 

A / Magazín: S jedy na věčné časy - Kde najdeme PFAS

VLK V ROUŠE BERÁNČÍM 

Odpuzují vodu, mastnotu a špínu. A právě díky tomu se z PFAS stali miláčci moderní společnosti. Málokdo však věděl, že za fantastické vlastnosti výrobků, které zdánlivě usnadňují život, můžou zrovna oni. 

Vedle nádobí nebo outdoorových doplňků věčné chemikálie vzaly útokem i  potahy nábytku, elektroniku, „waterproof“ kosmetiku nebo potravinové obaly jako krabice na pizzu či kalíšky na kávu. Kdo by přece nechtěl mít stále čistou sedačku a neřešit umaštěné ruce po zakousnutí burgeru z fastfoodu? 

A tak v pokrokových domácnostech popcorn v mikrovlnkách celé dekády vesele pufal v notně jedovatých sáčcích a každá babička jdoucí s dobou přestala vymazávat plechy, protože propadla kouzlu pečicích papírů, na kterých se cukroví prostě nepřichytí. 

„Už jedny z  prvních studií, které po přelomu tisíciletí upozorňovaly na nebezpečnost PFAS, se přitom věnovaly papírovým košíčkům na pečení muffinů nebo pytlíkům s  popcornem. Toxické sloučeniny se z nich vlivem žáru uvolňují přímo do jídla,“ poukazuje Tomáš Cajthaml. Hned ve svých začátcích si zástupci rodiny PFAS získali taky srdce profesionálních hasičů, protože kromě jiného i skvěle dusí oheň. Zejména v USA hasicími pěnami s tímto vylepšením dlouhá léta likvidovali téměř každý větší požár. Věčné chemikálie však bodovaly i mezi běžkaři. Fluorované vosky totiž zajistily, že se jim na skluznice nelepil sníh. Velké dávky nezničitelných škodlivin proto na lyžích nic netušících sportovců cestovaly přímo do panenské přírody horských oblastí po celé planetě. 

K  jejich dalšímu rozšíření pak ironií osudu přispěl i nedávný boj proti jednorázovým plastům, jako jsou třeba brčka, která se v zeleném duchu začala masivně vyrábět z papíru. Bohužel řádně nacucaného perfluorovanými sloučeninami, aby se v drincích hned nerozmočil.

AVČR: prof. RNDr. TOMÁŠ CAJTHAML, Ph.D., DSc.

prof. RNDr. TOMÁŠ CAJTHAML, Ph.D., DSc. 

MIKROBIOLOGICKÝ ÚSTAV AV ČR 

Zabývá se zejména znečištěním životního prostředí lidskou činností, vlivem organických polutantů na ekosystémy a vývojem dekontaminačních metod. Od roku 2006 vede laboratoř environmentální biotechnologie v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Nyní taky působí jako proděkan pro vědu Přírodovědecké fakulty UK, kde mezi lety 2014 a 2024 řídil Ústav pro životní prostředí. Opakovaně se řadí mezi dvě procenta nejcitovanějších vědců světa ve svém oboru.

ČEŠI V SLADKÉ NEVĚDOMOSTI 

Pokud o věčné chemii teď slyšíte poprvé, určitě nejste sami. Informovanost je v  Česku navzdory snahám vědců stále mizivá. Možná i proto, že kontaminace látkami PFAS v tuzemsku není na tak vysoké úrovni jako v USA, Belgii nebo právě Dánsku, kde se roky ve velkém vyráběly. Alespoň v něčem se brzda v podobě železné opony vyplatila… 

„Proti Západu se u nás teflon stejně jako nejrůznější impregnace nebo hasicí pěny rozšířily o desítky let později. Zároveň máme výhodu v tom, že jsme na začátku povodí, takže k nám žádné PFAS nepřiplavaly. Ty, které tady najdeme, jsme do přírody vypustili sami,“ upozorňuje Tomáš Cajthaml. 

Jejich koncentrace v tuzemské vodě jsou proto podle něho ve srovnání se zeměmi na dolních tocích velkých řek výrazně nižší. I u nás se však najdou místa, kde tyto nerozložitelné sloučeniny solidně prostoupily krajinu. Mezi české hotspoty patří okolí pražského Letiště Václava Havla a Kopaninského potoka nebo oblasti blízko strojírenských fabrik, které s oblibou používaly například teflonová mazadla. Do povědomí spotřebitelů v Česku se nicméně věčné chemikálie zatím nedostaly téměř vůbec. Když tedy našinec najde na větrovce cedulku s nápisem „PFAS free“, spíš znejistí, že v ní něco chybí, než aby se radoval, že se vyhne škodlivinám. Mimochodem, zrovna na dětské bundy si tým Tomáše Cajthamla spolu se spolkem Arnika posvítil v  oce 2022. Analýze tehdy podrobili deset kousků z českého trhu a výsledek je moc nepotěšil: perfluorované látky detekovali v devíti z nich, v sedmi dokonce sloučeniny zakázané zmiňovanou Stockholmskou úmluvou. Jen jeden vzorek se obešel bez jedovaté chemie. „Vyrobit takové oblečení pochopitelně jde. U většiny zboží se ale nedozvíte, zda za nepropustností stojí PFAS, nebo ne. Kupovat ho nejmenším bych raději nedoporučoval. Průměrné dítě zmokne zřejmě jen několikrát ročně, tak proč ho kvůli tomu balit do toxických svršků, když to není nutné?“ ptá se vědec. Momentálně s  kolegy zkoumá míru a zdroje zamoření věčnými chemikáliemi ve zdánlivě čisté přírodě odlehlého souostroví Špicberky. Zabývají se taky kontaminací sněhu v  Jizerských horách – v  tříletém výzkumu sledují, jak se v tamních běžeckých stopách v čase mění množství látek z fluorovaných vosků na lyže. Zmonitorovat znečištění naší země těmito substancemi se jeho tým snaží i za pomoci analýz vzorků tkání uhynulých vyder nebo měřením škodlivin v okolí skládek. 

DĚDICTVÍ, KTERÉ NÁS PŘEŽIJE 

Píše se rok 2026. Od vyústění aféry v Západní Virginii uběhlo čtrnáct let, od prvních dokladů o nebezpečnosti perfluorovaných sloučenin čtvrt století. Při pohledu na nové regule se zdá, že se konečně začíná blýskat na lepší časy. Doba „bezPFASová“ je však bohužel v nedohlednu. Planetu jsme jimi totiž vykrmili tak vydatně, že už od nich vlastně vyčistit nejde. 

„Kdyby se teď úplně přestaly produkovat, zřejmě bychom na tom za sto let byli tady, uprostřed kontinentu, mnohem líp. Tyto látky by postupně odtekly do oceánů. Jenže z  nich už je nikdo nedostane,“ obává se Tomáš Cajthaml. Běžnému spotřebiteli tedy nezbývá než se věčné chemii snažit alespoň vyhýbat, jak jen to jde – neobklopovat se jí doma, neoblékat se do ní a  na novém zboží hledat označení „PFAS free“. Firmám nicméně zatím nikdo nenařizuje, aby uváděly, zda jejich výrobky tyto substance obsahují. Stejně tak neexistuje žádná jednotná, úředně stanovená značka, která by jejich absenci potvrzovala. 

„Pokud však uslyšíte, že se něco nešpiní, nepromokne nebo nepřipaluje, rozhodně zpozorněte a zjišťujte proč,“ radí výzkumník a  přiznává, že detailní znalosti o  toxickém koktejlu kolem nás (i v nás) a laxní přístup lidstva k této problematice z něho udělaly pořádného cynika. „Někdy si připadám spíš jako patolog životního prostředí. Člověk se z toho ale nesmí zbláznit. Každopádně nepřilnavou pánev u mě doma nenajdete a plechy do trouby se u nás zásadně vymazávají,“ usmívá se badatel.

„Kompletní stopka je jediným správným řešením, jelikož mezi per- a polyfluorovanými sloučeninami zkrátka není žádná bezpečná.“ Tomáš Cajthaml