Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR S PROFESOREM MILANEM POSPÍŠILEM VEDL DOKTOR PETR PAVLÍK (COBY JEHO PŘÍTEL, ABSOLVENT VŠCHT PRAHA I ODBORNÍK NA PROBLEMATIKU GENDEROVÉ ROVNOSTI) V ČERVNU 2017
Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc., se narodil v Klatovech roku 1963. V roce 1985 vystudoval obor chemické a energetické zpracování paliv na Fakultě technologie paliv a vody Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1992 získal titul CSc. v oboru technologie paliv na Fakultě technologie ochrany prostředí tamtéž. V roce 2002 se habilitoval na Ústavu technologie ropy a alternativních paliv VŠCHT Praha. V roce 2015 byl na VŠCHT Praha jmenován profesorem. Od roku 2012 působí tamtéž jako prorektor pro strategie a rozvoj a od roku 2014 jako vedoucí Ústavu technologie ropy a alternativních paliv.
Ing. Petr Pavlík, Ph.D., se narodil v roce 1965 v Klatovech. V roce 1989 vystudoval obor ochrana ovzduší na Fakultě technologie paliv a vody Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1993 získal titul M.S. v oboru biochemie na katedře chemie na Bowling Green State University v americkém Ohiu. V roce 1995 tamtéž získal titul M.A. na katedře komunikačních studií a v roce 1999 svá tamější studia zakončil získáním titulu Ph.D. na katedře komunikačních studií. Od roku 2005 působí na katedře genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a od roku 2016 pracuje na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, od roku 2017 jako náměstek člena vlády. Za největší úspěch své akademické kariéry považuje založení první katedry genderových studií v České republice, na kterém měl tu čest se podílet.
Čemu se v současnosti výzkumně věnujete?
Zabývám se technologií výroby paliv pro motorová vozidla, ale i pro energetické účely. Mohou být na bázi ropy, ale i alternativních zdrojů energie, jako je například biomasa. Kromě technologie se zaměřuji na analýzu paliv, a to zejména ve spojitosti s emisemi ze spalování motorových paliv i s jejich vlivem na životní prostředí.
Proč jste si vybral právě tento obor?
Při přijímacích pohovorech na vysokou školu mne nevzali na obor technologie vody, kam jsem se původně hlásil, a byla mi nabídnuta jako alternativa technologie paliv, ale dnes toho již nelituji. Záhy jsem poznal, že problematika využití energie, jejích zdrojů, je velkou výzvou pro moderní společnost, že má cenu se jí vědecko-výzkumně věnovat. Zázemí pro svoji vědeckou a pedagogickou práci jsem již od dob studií našel na dnešním Ústavu technologie ropy a alternativních paliv.
Výzkum v oblasti paliv a energií mě zajímá především proto, že je aplikovaný a má přímé, viditelné dopady na společnost. Přináší řadu možností styku s průmyslem, s veřejnou správou a ministerstvy, je to velice různorodá práce. Není to výzkum do šuplíku, ze kterého je jen publikace, kterou si nikdo nepřečte.
Je někdo, kdo vaši kariéru zásadně ovlivnil?
Určitě nestor palivářské chemie pan profesor Jiří Mostecký. Byť působil za starého režimu, byl to podnikatel ve vědě a výzkumu par excellence. Pak musím zmínit i jméno pana profesora Gustava Šebora, který je také velmi známou kapacitou v oblasti paliv a energetiky.
V kariéře jste došel až tam, kam se dojít dá. Co vám k tomu pomohlo?
Sám můžete potvrdit, že práce na vysoké škole je otázkou fandovství, ne peněz, to bychom šli asi vydělávat jinam. Zásadní vliv měl i vývoj po roce 1989, kdy se Česká republika otevřela světu a mohli jsme začít jezdit po vysokých školách, výzkumných ústavech i firmách v zahraničí. Je to jedna z velmi osvěžujících výhod akademického života. Když máte rozumné nápady, získáváte naprostou volnost zabývat se tím, čím chcete. Druhou stranou mince je nutnost žádat o granty, což může být kvůli nízké úspěšnosti někdy značně frustrující, ale je to něco za něco.
Co vás posunulo, kromě společenského vývoje?
Zásadním mezníkem byla vědecká výchova v rámci aspirantury. Když se člověk etabloval jako kandidát věd, dnes Ph.D., zakotvil i jako rovnoprávný člen pedagogického a výzkumného sboru. Na dnešní Fakultě technologie ochrany přírody je velice příjemné, kolegiální prostředí, takže si i jako mladý asistent můžete vymýšlet vylepšení a modernizaci vyučovaných předmětů, můžete začít komunikovat s praxí a hledat si partnery pro výzkumné aktivity. Dalším významným předělem byla docentura a po ní s určitým časovým odstupem profesura. V rámci vysoké školy jsou pravidla profesního a kariérního růstu poměrně jasně nastavena předem, takže tu kariéra funguje jinak než třeba v komerční průmyslové sféře. Svoboda akademického prostředí mi umožnila se zapojit do rozhodování o chodu ústavu i fakulty, začal jsem se podílet na řízení fakulty jako proděkan pro vědu a výzkum a následně jsem přešel na pozici prorektora pro vědu a výzkum. Poslední přechod byl na místo prorektora pro strategie a rozvoj, který má na starosti i operační programy financované z Evropské unie a zkvalitňování infrastruktury vysoké školy. Novela vysokoškolského zákona navíc přinesla povinnost zajišťovat řízení kvality. Bohužel, většina akademických pracovníků chce dělat hlavně dobrou vědu, málokdo však chce obětovat další část své práce takzvaně na oltář vlasti a zapojit se do řízení vysoké školy. Věřím, že když je člověk docentem či profesorem, je nutné nejen bádat, ale také se společensky angažovat a co nejvíc společnosti nebo alespoň vysoké škole pomáhat.
Jste spokojený s tím, jak se vaše kariéra vyvinula?
Co se týká mé vědecké kariéry, mé představy se naplnily, i když jsem původně tíhl k životnímu prostředí a problematice vody. Poznal jsem, že „palivařina“ a voda mají k sobě velmi blízko, vzájemně se doplňují, a i v té palivařině mohu významně přispět k tomu, aby nedocházelo ke znečišťování vody, aby dopady na životní prostředí byly minimální. Konec konců jsem dosáhl i společenského úspěchu. Mohl jsem například řídit velký projekt KREDO v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, do kterého bylo zapojeno několik set lidí z vysokých škol. Byl to projekt především o přímé a bezprostřední komunikaci. Ukazuje se totiž, že dnešní svět se sice otevírá rychlé komunikaci přes sociální sítě a média, na velké vzdálenosti, ale běžná osobní a přímá komunikace mezi lidmi chybí víc, než by bylo zdrávo, jenže bez ní není spolupráce možná. Stále si myslím, že lepší je jedna věta než deset stránek emailu.
Vaše profesní dráha začala na konci minulého režimu. Jakou roli hrála ve vašem profesním životě spolupráce se zahraničím?
Věnoval jsem se vždy spíše činnostem v rámci České republiky a spolupráci s tuzemským průmyslem. Preferoval jsem proto spíše kratší pobyty a účasti na konferencích. Poprvé jsem vycestoval ještě během studia v rámci programu IAESTE do egyptské továrny na zpracování polymerů, a to na čtyři měsíce. Později jsem byl na stáži u firmy BASF v tehdejší Spolkové republice Německo. Bylo zajímavé poznat špičkovou německou továrnu a mentalitu jejích zaměstnanců. Uvědomil jsem si tam, že Češi umí spoustu věcí vyřešit sami, nečekají, až přijde pomoc a zásah z venku, když se něco rozbije, umí si to opravit sami. Když tam v laboratoři nějaký přístroj přestal fungovat, náprava nebyla věcí pana inženýra, který přístroj obsluhoval, ale čekalo se třeba i týden na mechanika, aby problém vyřešil, a přitom stačilo vyměnit jednu hadičku a přístroj byl během pár minut znovu provozuschopný. Proto si myslím, že jsou čeští vědci a Češi vůbec v zahraničí velmi dobře přijímáni, prostě si umí poradit, nebojí se improvizovat.
Jakou roli ve vašem životě sehrála VŠCHT?
Velmi důležitou. Vysoká škola chemicko-technologická má výhodu v tom, že je to malá škola se silným zaměřením na vědu a výzkum, na spolupráci s praxí a veřejností v rámci aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje. Velice si cením toho racionálního chemického přístupu k řešení řady praktických věcí a problémů, který jsem si ze svého studia na VŠCHT Praha odnesl a který se dá využít všude v životě, jak můžete sám potvrdit, i když už se chemii nevěnujete. Moje vzdělání má na mém současném postavení zásadní podíl.
Dosáhl jste řady úspěchů, spolupracujete s ministerstvy. Co považujete za svůj největší úspěch?
V poslední době mě velice potěšilo, že zkušenosti, které máme v České republice, se podařilo předat do Srbska v rámci projektu financovaného Central European Initiative (CEI). Letos projekt pokračuje díky financování z českého Ministerstva průmyslu a obchodu. V Srbsku se podařilo na základě našich expertiz a doporučení nastavit kvalitní legislativu týkající se kontroly kvality pohonných hmot na vnitřním trhu Srbské republiky. Sice z toho není žádný vědecký článek, ale praktický dosah je zásadní a velmi mě těší, že Srbové považují Čechy za odborníky schopné jim poradit. Podobných projektů v jiných oblastech příliš mnoho není. Do budoucna se zdá, že by se tematika mohla rozšířit i o problematiku recyklace a využití odpadních průmyslových a motorových olejů, která balkánské země docela trápí.
Co považujete za důležité vklady a vlastnosti pro úspěch ve vědě? Co podle vás dělá vynikajícího vědce či vědkyni?
Na prvním místě je to intuice, my říkáme tzv. chemický čuch. Důležitá je i trpělivost při ověřování a validování výsledků výzkumu a v neposlední řadě i dobré komunikační schopnosti, aby bylo možné výsledky bádání obhájit a uvést v praktický život, jinak by řada řešení zůstala bez užitku, jen na papíře.
Vynikající vědec potřebuje píli, musí práci věnovat víc času, než je běžná pracovní doba, víkendy nepočítaje. Musí mít schopnost nezabalit to v okamžiku, kdy se nedaří. Potřebuje i pokoru vůči přírodě, přírodním zákonům, protože člověk není všemocný. Dobrého vědce dělá i ochota obětovat se pro druhé, předat své know-how hlavně mladším kolegům. Dobrý vědec nemůže nikdy fungovat jako sólista, musí mít vedle sebe kolektiv spolupracovníků, kteří si vzájemně důvěřují, kolektiv musí fungovat jako dobře namazaný stroj.
Na kvalitu vědy má vliv i instituce, na které se bádá. Na VŠCHT jste poměrně dlouho – dokázal byste shrnout, jak se za vaši kariéru proměnil univerzitní život na škole?
Proměnil se výrazně, protože se proměnila i společnost. Člověk už se nemusí bát říct, co si myslí, což je základní podmínkou akademické svobody. Líbí se mi, že se na VŠCHT nepolitikaří ani neintrikuje. Je to možná dané tím, že se zaměřujeme na technické obory a používáme ten již zmiňovaný inženýrský, racionální přístup. Politické názory nehrají roli, je jedno, jestli jste muž nebo žena – na potravinářské fakultě je řada kolegyň, které jsou evropská vědecká špička a byly a jsou zapojeny do vedoucích funkcí. Určité negativum současnosti spatřuji ve zrychlování tempa života celé společnosti, které zhoršuje vztahy mezi lidmi. Většinou se od rána do večera pracuje a na společenskou stránku již nezbývá čas. Dřív byl čas se zastavit, někam zajít a popovídat si. Sice jsme k sobě fyzicky blízko v laboratořích, ale na druhou stranu jsme si vzdálenější, vůbec netušíme, čím kolegyně a kolegové žijí mimo vysokou školu, jaké mají radosti i starosti.
Jak vnímáte současné podmínky pro vědeckou práci?
Pyšníme se tím, že jsme poměrně úspěšná výzkumná univerzita. V provozním rozpočtu, který se pohybuje okolo 1,2 miliardy za rok, finanční prostředky ze státního rozpočtu poskytnuté přímo na vzdělávací činnost tvoří pouze zhruba čtvrtinu. Zbytek peněz je navázán na vědu a výzkum, z toho institucionální financování vědy představuje dalších pouze 15–16 %, takže zbývajících 60 % je třeba získat řešením účelových grantů. A to je problém, protože řada vědců schopných dělat kvalitní výzkum musí věnovat velkou část své duševní kapacity přípravě žádostí o granty, bez kterých by jejich výzkumné týmy nepřežily. Velice často se jedná o frustrující práci, protože vzhledem k zájmu, který několikanásobně převyšuje finanční možnosti grantových agentur, je úspěšnost získávání grantů obecně velice nízká. Tíživě toto dopadá především na mladé nadějné vědce a výzkumníky, kteří měli možnost na stážích v zahraničí na renomovaných pracovištích poznat, že objem prostředků tzv. institucionálního financování, spojeného s kvalitou daného pracoviště, činí až 70 %, projekty pak pokrývají zbylých 30 %, zatímco u nás je to přesně naopak. Nejistota, co se bude dít, až skončí grant, dojdou finanční prostředky a nový grant se třeba nepodaří získat, je neúměrně vysoká.
Dalším problémem je přemíra byrokracie a vykazování. Do určité míry negativně vnímám i honbu za publikacemi, které přinášejí finanční prostředky. Sice účel světí prostředky, ale směrování instituce by mělo být ovlivňováno především vedením školy a nemělo by být řízeno pouze poměrem finančních prostředků generovaných tzv. kafemlýnkem za publikace, kterých dnes vzniká tolik, že není v lidských silách je vůbec sledovat, natož přečíst. To platí pro chemické disciplíny dvojnásob.
Máte pocit, že mladí lidé čelí jiným překážkám, než když jsme s vědeckou drahou začínali my?
Pro začínající mladé vědce je situace velice obtížná. Když dokončíte doktorát a nastoupíte jako mladý absolvent, nějakou dobu trvá, než se zapojíte do grantů nebo než si založíte vlastní výzkumnou skupinu. Zároveň byste měl zakládat rodinu a starat se o ni, ale k vyšší mzdě se dostanete až někdy po čtyřicítce. Je tedy docela možné, že pozdější zakládání rodin, které není pro společnost optimální, s tím také souvisí. Kvůli nárůstu byrokracie a nutnosti žádat o peníze je běžné pracovat deset až dvanáct hodin denně, což přináší únavu a nedostatek času na život mimo vědu. V humanitních oborech je to možná ještě horší, protože u nás, v chemii, alespoň nějaké peníze jsou.
Jak na VŠCHT funguje systém hodnocení výzkumné a pedagogické práce? Snažíte se nějak kompenzovat nevýhody celkového nastavení systému na národní úrovni?
Systém je nastaven tak, že umožňuje vedení fakult a vedení školy směřovat aktivity lidí tak, aby se dala ovlivňovat politika rozvoje vysoké školy. Podíl pedagogiky a vědy je nastaven jedna ku jedné, protože věda je na VŠCHT nedílnou součástí pedagogiky. Ve vědecké oblasti se hodnotí přínosy ze všech aktivit, které vědecká komunita na škole vykonává, tedy nejen psaní publikací, ale i úspěšnost v grantové soutěži a úspěšnost v získávání komerčních smluv v rámci smluvní hospodářské činnosti s průmyslovou sférou. Mezi hodnocením těchto tří základních činností je nastaven poměr, který v současné době podporuje tvorbu tzv. tvrdých publikací v kvalitních časopisech. Ukazuje se, že takové publikace otevírají dveře pro mezinárodní spolupráci. Za problém považuji obrovskou inflaci článků – místo toho, aby se napsal kvalitní článek jeden, rozdělí se obsah do tří článků, protože to jsou tři čárky. Uvidíme, jestli se v rámci hodnocení vědy a výzkumu v České republice něco do budoucna nezmění k lepšímu, i když jsem spíše skeptický.
Co se týče hodnocení pedagogiky, jedná se o relativně náročný proces, ve kterém největší roli hraje čas, který vyučující skutečně stráví kontaktem se studenty, jedná se o přednášky, cvičení, laboratorní výuku, ale také o čas strávený zkoušením nebo konzultováním bakalářských, diplomových a disertačních prací. Zároveň se snažíme podporovat i studijní obory, které nejsou mezi studenty právě v kurzu, není o ně velký zájem, ale přitom jsou důležité pro společnost.
Dostáváme se k problematice, kterou se po odchodu z chemie zabývám. Statistiky jasně ukazují, že narůstá počet absolventek i technických oborů, ale neprojevuje se to v zastoupení žen ve vědě a výzkumu. Jak se na to díváte?
Je to otázka tradičního nastavení společnosti a jejích hodnot. V tomto ohledu Západ stále ještě doháníme. Pokud má žena na starosti rodinu, tak její role ve společnosti zdaleka nedosahuje standardů severských zemí, kde je dělba péče o rodinu více vyvážená. U nás se automaticky předpokládá, že se žena musí ještě postarat o rodinu, když přijde z práce. Muž je tu brán jako hlavní živitel, i když žena může mít často vyšší příjem. U nás na škole pracují vědkyně, jejichž příjmy překračují úroveň nejúspěšnějších mužů-vědců. Pokud děláte kvalitní vědu a výzkum a k tomu máte ještě na starosti rodinu, nezbývá vám již čas, bohužel, na společenské angažování v řídicích funkcích na vysoké škole. Stále o tom diskutujeme a hledáme způsoby, jak společenskou a manažerskou angažovanost žen na vysoké škole podpořit. Ženy jsou vysoce racionální v tom, že pokud jsou jejich časové kapacity vyčerpány, nechce se jim přibírat další povinnosti s vědomím, že by je z nedostatku času nemohly vykonávat ve stoprocentní kvalitě. Dnes je vlastně velký problém přesvědčit kohokoliv, nejen ženy, aby se zapojil do řídicích funkcí, hlavním strašákem je především přemíra byrokracie.
Jak se nedostatek žen v řídicích funkcích snaží škola řešit?
Snažíme se maximálně vyjít vstříc vědkyním-maminkám, proto máme na VŠCHT dětský koutek, který se osvědčil a je dnes nedílnou součástí školy. Maminkám to dává šanci zajít na školu i v rámci jejich mateřských povinností a nepřijít o kontakt s laboratoří. Ukazuje se, že mladé vědkyně, které mají malé děti, mívají zajímavé nápady. Je to možná tím, že jim i při plnění mateřských a rodičovských povinností, když vypadnou z byrokracie a stresu, který je v práci dennodenně obklopoval, v relativním klidu domova občas zbude čas na přemýšlení o chemii. Pokud se jedná o dobrý nápad, získají podporu pro jeho rozpracování.
Další formou podpory, na kterou teď ale nejsou k dispozici potřebné finanční prostředky, by byly startovací byty v blízkosti školy. Momentálně máme asi osm garsoniér pro mladé akademické pracovníky na překlenutí prvních tří let, ale chtěli bychom víc.
Ve vedoucích funkcích působíte relativně dlouho. Došlo k posunu ve vnímání žen na řídicích pozicích, které může být poznamenané stereotypy negativně vykreslujícími jejich ambice či samotnou schopnost vést a racionálně rozhodovat?
Myslím, že došlo k posunu. Ženy jsou ze své povahy více konstruktivní a při vyjednávání často nemají tak horké hlavy jako muži, kteří v řadě případů jednají emotivně. Ženy dokážou situaci uklidnit. Na naší Fakultě chemicko-inženýrské máme paní děkanku – paní profesorku Marii Urbanovou – a díky její přítomnosti se ten jinak silně mužský kolektiv chová jinak. Kultivuje ho. Další velice silnou osobností VŠCHT Praha je paní kvestorka, Ing. Ivana Chválná. Její racionální a transparentní přístup k finančnímu řízení vysoké školy je všemi muži respektován a uznáván.
Když odhlédneme od vedení a zaměříme se na vědeckou práci, vnímáte nějaké rozdíly v tom, jak ženy a muži dělají vědu?
V technické chemii je jejich role podobná. Ženy jsou ale daleko trpělivější a dokážou problémy rozpracovat do detailů a vyřešit. Řada mužů od problému raději uteče, když se nedaří, zatímco ženy jdou krůček po krůčku a jsou cílevědomější. Často také díky kontinuální práci dotáhnout projekt k úspěšnému konci dřív než muži, kteří mají tendenci odbíhat, ponořit se do řešení něčeho jiného, co je momentálně zajímavější. Navíc si myslím, že ženy mají lepší schopnost naslouchat druhým, což se v chemii velmi hodí. Chemie je kolektivní věda, takže je potřeba jak mužský element, který přináší impulzy a nápady, tak i ten ženský, který dokáže věci dotáhnout do konce, v tom ženy vynikají. Když jsou v týmu muži i ženy, tým je schopný produkovat inovativní nápady a zároveň je práce díky ženám i efektivnější, protože ženy dokáží rychleji vidět, jestli je to prakticky realizovatelné či nikoliv. Pomáhá i to, že ženy umí, počítačovou řečí, tzv. multitasking a dokážou současně poskládat více věcí z více dimenzí, zatímco muži jsou schopni, tak říkajíc pod DOSem, zprocesovat pouze jednu činnost.
Co byste vzkázal mladým vědkyním a vědcům na začátku kariéry?
Důležitá je volba dobrého kolektivu. Pokud je to soubor individualit, bude mít mladá maminka problém se uplatnit. Proto je důležité najít tým, který dobře komunikuje a spolupracuje. Mladým vědcům doporučuji to samé. Mám s tím zkušenosti z dob, kdy byly děti malé a manželka chodila do práce – v dobrém kolektivu se úkoly rozdělí a je možné na chvíli se věnovat i něčemu jinému, než jenom měření a hlídání experimentu. Je dobré umírňovat dnes rozbujelý individualismus, protože sdílené know-how znamená zástupnost, která je ve výsledku dobrá pro všechny.
