Přihlášení
Registrace
Nastavení
Filtrování
Filtrování
Obnova hesla
Obnova hesla
Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956
Po, 9.11.2020
| Originální článek z: Univerzita Pardubice/Věra Přibylová
V laboratořích strávil téměř 60 let svého profesního života. Byla to prostě láska k chemii. Je jedním z prvních absolventů. Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích ukončil v roce 1956.

Univerzita Pardubice/Milan Reinberk: Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers.

Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.

Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?

Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.

Pan profesor – a pohořel?

Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.

Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?

S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.

Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?

Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.

Kde se tenkrát učilo?

Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.

Na koho z vyučujících si vzpomenete?

S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.

Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.

Pořád píšete?

Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).

Chemie vás nikdy nepřestala nudit.

To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.

Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?

V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.

Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?

V šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.

Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.

Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?

To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.

Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.

Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?

Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.

Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.

Vychoval jste si své žáky?

Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.

Měli vaši studenti disciplínu?

Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.

Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?

Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.

V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?

Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.

„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“

Prof. Ing. Karel Komers, CSc. absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.

Univerzita Pardubice
 

Mohlo by Vás zajímat

Analysis of DMTS in Alcoholic Drinks Using SPME Arrow

Aplikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

SPME-GC/MS of Selected Terpenes Using Agilent DVB/CAR-WR/PDMS SPME Fiber

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Profiling Flavors and Fragrances in Complex Matrices Using Linear Retention Indices Without Sample Preparation

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Ostatní
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Základní výzkum je krásná detektivka

Profesorka chemie Jana Roithová už podruhé získala pro svůj výzkum elitní ERC grant. Evropská výzkumná rada její bádání v oblasti hmotnostní spektrometrie podpořila 43 miliony korun.
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

„Pivovarští, to je jedna rodina“
Článek | Osobnosti

Prof. RNDr. Olga Valentová, CSc.

„Rostliny obdivuji.“
Článek | Osobnosti

Spíš než peníze potřebují vědci více volného času, říká emeritní profesor Stanfordu

Na konci února přijel Franco Moretti do Prahy, aby na pozvání Akademie múzických umění a Akademie věd České republiky přednášel o dramatických sítích.
Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956
Po, 9.11.2020
| Originální článek z: Univerzita Pardubice/Věra Přibylová
V laboratořích strávil téměř 60 let svého profesního života. Byla to prostě láska k chemii. Je jedním z prvních absolventů. Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích ukončil v roce 1956.

Univerzita Pardubice/Milan Reinberk: Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers.

Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.

Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?

Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.

Pan profesor – a pohořel?

Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.

Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?

S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.

Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?

Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.

Kde se tenkrát učilo?

Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.

Na koho z vyučujících si vzpomenete?

S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.

Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.

Pořád píšete?

Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).

Chemie vás nikdy nepřestala nudit.

To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.

Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?

V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.

Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?

V šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.

Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.

Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?

To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.

Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.

Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?

Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.

Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.

Vychoval jste si své žáky?

Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.

Měli vaši studenti disciplínu?

Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.

Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?

Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.

V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?

Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.

„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“

Prof. Ing. Karel Komers, CSc. absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.

Univerzita Pardubice
 

Mohlo by Vás zajímat

Analysis of DMTS in Alcoholic Drinks Using SPME Arrow

Aplikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

SPME-GC/MS of Selected Terpenes Using Agilent DVB/CAR-WR/PDMS SPME Fiber

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Profiling Flavors and Fragrances in Complex Matrices Using Linear Retention Indices Without Sample Preparation

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Ostatní
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Základní výzkum je krásná detektivka

Profesorka chemie Jana Roithová už podruhé získala pro svůj výzkum elitní ERC grant. Evropská výzkumná rada její bádání v oblasti hmotnostní spektrometrie podpořila 43 miliony korun.
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

„Pivovarští, to je jedna rodina“
Článek | Osobnosti

Prof. RNDr. Olga Valentová, CSc.

„Rostliny obdivuji.“
Článek | Osobnosti

Spíš než peníze potřebují vědci více volného času, říká emeritní profesor Stanfordu

Na konci února přijel Franco Moretti do Prahy, aby na pozvání Akademie múzických umění a Akademie věd České republiky přednášel o dramatických sítích.
Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956
Po, 9.11.2020
| Originální článek z: Univerzita Pardubice/Věra Přibylová
V laboratořích strávil téměř 60 let svého profesního života. Byla to prostě láska k chemii. Je jedním z prvních absolventů. Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích ukončil v roce 1956.

Univerzita Pardubice/Milan Reinberk: Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers.

Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.

Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?

Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.

Pan profesor – a pohořel?

Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.

Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?

S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.

Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?

Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.

Kde se tenkrát učilo?

Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.

Na koho z vyučujících si vzpomenete?

S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.

Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.

Pořád píšete?

Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).

Chemie vás nikdy nepřestala nudit.

To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.

Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?

V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.

Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?

V šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.

Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.

Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?

To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.

Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.

Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?

Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.

Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.

Vychoval jste si své žáky?

Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.

Měli vaši studenti disciplínu?

Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.

Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?

Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.

V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?

Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.

„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“

Prof. Ing. Karel Komers, CSc. absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.

Univerzita Pardubice
 

Mohlo by Vás zajímat

Analysis of DMTS in Alcoholic Drinks Using SPME Arrow

Aplikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

SPME-GC/MS of Selected Terpenes Using Agilent DVB/CAR-WR/PDMS SPME Fiber

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Profiling Flavors and Fragrances in Complex Matrices Using Linear Retention Indices Without Sample Preparation

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Ostatní
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Základní výzkum je krásná detektivka

Profesorka chemie Jana Roithová už podruhé získala pro svůj výzkum elitní ERC grant. Evropská výzkumná rada její bádání v oblasti hmotnostní spektrometrie podpořila 43 miliony korun.
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

„Pivovarští, to je jedna rodina“
Článek | Osobnosti

Prof. RNDr. Olga Valentová, CSc.

„Rostliny obdivuji.“
Článek | Osobnosti

Spíš než peníze potřebují vědci více volného času, říká emeritní profesor Stanfordu

Na konci února přijel Franco Moretti do Prahy, aby na pozvání Akademie múzických umění a Akademie věd České republiky přednášel o dramatických sítích.
Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956
Po, 9.11.2020
| Originální článek z: Univerzita Pardubice/Věra Přibylová
V laboratořích strávil téměř 60 let svého profesního života. Byla to prostě láska k chemii. Je jedním z prvních absolventů. Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích ukončil v roce 1956.

Univerzita Pardubice/Milan Reinberk: Vědu jsme dělali na koleni, říká absolvent z roku 1956

Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers.

Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.

Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?

Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.

Pan profesor – a pohořel?

Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.

Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?

S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.

Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?

Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.

Kde se tenkrát učilo?

Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.

Na koho z vyučujících si vzpomenete?

S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.

Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.

Pořád píšete?

Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).

Chemie vás nikdy nepřestala nudit.

To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.

Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?

V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.

Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?

V šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.

Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.

Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?

To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.

Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.

Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?

Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.

Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.

Vychoval jste si své žáky?

Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.

Měli vaši studenti disciplínu?

Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.

Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?

Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.

V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?

Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.

„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“

Prof. Ing. Karel Komers, CSc. absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.

Univerzita Pardubice
 

Mohlo by Vás zajímat

Analysis of DMTS in Alcoholic Drinks Using SPME Arrow

Aplikace
| 2020 | Shimadzu
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Shimadzu
Zaměření
Potraviny a zemědělství

SPME-GC/MS of Selected Terpenes Using Agilent DVB/CAR-WR/PDMS SPME Fiber

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, SPME, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Potraviny a zemědělství

Profiling Flavors and Fragrances in Complex Matrices Using Linear Retention Indices Without Sample Preparation

Aplikace
| 2019 | Agilent Technologies
Instrumentace
GC/MSD, GC/SQ
Výrobce
Agilent Technologies
Zaměření
Ostatní
 

Podobné články

Článek | Osobnosti

Základní výzkum je krásná detektivka

Profesorka chemie Jana Roithová už podruhé získala pro svůj výzkum elitní ERC grant. Evropská výzkumná rada její bádání v oblasti hmotnostní spektrometrie podpořila 43 miliony korun.
Článek | Osobnosti

Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

„Pivovarští, to je jedna rodina“
Článek | Osobnosti

Prof. RNDr. Olga Valentová, CSc.

„Rostliny obdivuji.“
Článek | Osobnosti

Spíš než peníze potřebují vědci více volného času, říká emeritní profesor Stanfordu

Na konci února přijel Franco Moretti do Prahy, aby na pozvání Akademie múzických umění a Akademie věd České republiky přednášel o dramatických sítích.
Další projekty
Sledujte nás
Další informace
WebinářeO násKontaktujte násPodmínky užití

LabRulez s.r.o. Všechna práva vyhrazena.