Dobře zabydlené vědecké laboratoře skrývají jistou poetiku, kouzlo, tajemství a atmosféru latentních objevů. Všude spousta drátů, větších a menších přístrojů (těch právě používaných i těch dočasně odložených), nářadí spěšně odhozené, zanechané po ruce či zapomenuté. A tím vším organizovaným chaosem prochází zadumaní a soustředění badatelé, kteří sledují displeje, ladí přístroje, usrkávají kávu nebo čaj, občas se posadí a něco zapíší do sešitu ...

Ano, laboratorní deník je objekt, kterému chci věnovat tento příspěvek, jelikož si musím oddechnout od tepání do nepravostí vědeckého života.

Již na počátku svého pronikání do tajů laboratoří (dávno tomu), mi můj školitel doporučil, abych si pořídil zvláštní sešit a do něj zapisoval detaily svých experimentů. Tuto radu jsem vyslyšel a nikdy jsem toho nelitoval. Dnes je těch sešitů pěkný sloupec a já při jejich listování mohu cestovat v čase, jako kdybych četl deníček. Časem jsem totiž začal zapisovat stále více detailů, často i takové, které výsledky mohly stěží ovlivnit. Stejně jako deníky jsou tyto laboratorní sešity vedeny chronologicky, ale se spoustou odkazů na popis experimentu na straně xy a přípravu vzorků na straně yz. Když dnes předávám radu o vedení si sešitu dalším generacím, stále více cítím, že působím jako mimozemšťan. „Vždyť si můžeme pár poznámek napsat přímo do laptopu nebo mobilu a zbytek si zapamatujeme, ne?“ A já se jen usmívám a vzpomínám, kde je konec prvních počítačů připojených k experimentům a na čem bych si asi mohl přehrát ty flopydisky s cennými daty.

Vzdát hold laboratorním sešitům mě napadlo už před dlouhou dobou, ale pak se objevily vzpomínky prof. Zahradníka nazvané Laboratorní deník (1), a tak mě chuť přešla (ale kniha rozhodně stojí za kritické přečtení). Laboratorní záznamy totiž nejsou jen pojistkou proti děravé paměti, ale sehrály významné role v historii vědy, techniky a ochrany duševního vlastnictví (v přednáškách nobelistů (2) či knihách o historii vědy lze nalézt mnohé reprodukce zásadních míst z laboratorních deníků). Například jistý Gordon Gould (1920-2005), fyzik a vynálezce, jehož jméno dnes již téměř nikomu nic neřekne, byl doktorandem na Columbia university pod vedením P. Kusche. V roce 1957 jej velmi zaujala idea optického maseru – tedy ve stejné době, kdy na tom pracoval Charles H. Townes na stejném pracovišti (náhoda?). Gould vymyslel zkratku laser a zaznamenal do svého laboratorního sešitu některé ideje o realizaci laseru a jeho aplikacích. Tento sešit si nechal notářsky datovat (!) a roku 1959 podal patent. Přes počáteční neúspěchy získal po dlouhém boji řadu patentů koncem 70. let a v 80. letech - velmi na nich vydělal, protože tehdy již byl laserový průmysl značně rozvinutý. Zde tedy sešit sehrál zásadní roli při prokázání priority (3).