Nebezpečí excelentních univerzit

Po celém světě se množí snahy podpořit v jednotlivých zemích několik vybraných univerzit, aby v mezinárodní konkurenci dosáhly co nejlepšího výsledku. Ten se mnohdy měří získanou příčkou v mezinárodních žebřících. Přestože tyto snahy mohou vést k vytčenému cíli, nesou s sebou celou řadu nebezpečí.

Termín „excelence“ je jedním z klíčových pojmů nového akademického „newspeaku“. Státy i jednotlivé instituce podporují excelentní výzkum, excelentní výzkumníky a excelentní instituce ve snaze získat za finanční prostředky z kapes daňových poplatníků ty nejlepší možné vědecké výsledky. Rozdělování prostředků podle takzvaně excelentních výsledků by mělo vést k odstranění klientelismu ve vědě, větším příležitostem pro výzkumníky z různě marginalizovaných skupin a podpoře originálních a inovativních nápadů.

Komu slouží excelentní univerzity?

Excelence se však stala i měřítkem úspěchu pro vysokoškolské instituce. Množí se národní nebo mezinárodní iniciativy, ve kterých se jednotlivé země snaží své přední univerzity dostat na úroveň tradičních „excelentních“ univerzit - obvykle těch ze Severní Ameriky a západní Evropy. Za příklady lze jmenovat čínskou Double First Class Initiative, ruský program 5-100 Programme, který má podpořit 31 nejlepších univerzit v zemi, nebo indický program Institutions of Eminence.

Ovšem i vlády rozvinutých zemí globálního severu usilují o dosažení excelence prostřednictvím centrálních programů. Příkladem je úspěšná německá Excellence Initiative, prostřednictvím které se Německo snaží podpořit přelomový výzkum a nejperspektivnější mladé vědce. O totéž se snaží i Francie. Prominentním příkladem je Velká Británie, jejíž systém hodnocení Research Excellence Framework přerozděluje nejvíc prostředků právě vysokým školám, které jsou podle stanovených kategorií považovány za „excelentní“.

Je třeba si položit základní otázku: zda tyto iniciativy na podporu excelentních univerzit pomáhají systému jako celku (a v důsledku tak vzdělání, rozvoji a ekonomice celé společnosti), či zda podporují pouze oněch několik vybraných pracovišť. Nová analýza portálu Times Higher Education ukazuje, že odpověď na tuto otázku silně ovlivňuje způsob, jakým se excelence posuzuje. A to se obvykle děje prostřednictvím univerzitních žebříčků.

„Pokud se podíváte na země, které udělaly velký posun vpřed, většina z těchto zemí měla nějakou iniciativu na podporu excelence,“ tvrdí Jamil Salmi, který pro potřeby Světové banky analyzoval efektivitu těchto strategií. Jeho analýzy jsou přitom primárně založeny na Šanghajském žebříčku ve vztahu k populaci jednotlivých států.

Naproti tomu Simon Marginson, ředitel Centre for Global Higher Education na University of Oxford, varuje, že přestože je kvantita a kvalita produkovaného výzkumu nejčastějším měřítkem excelence, jsou tu i další faktory, které je třeba zohlednit: množství doktorských studentů, lokální, národní a mezinárodní spolupráce, odchod a příchod studentů na univerzity z jiných zemí, nebo to, jak je výzkum úspěšný ve vztahu ke konkrétním aplikacím na úrovni společnosti, průmyslu nebo vlády.

Podle analýzy Times Higher Education, která využívá data ze svého žebříčku THE World University Rankings, se skutečně některým zemím s národní iniciativou excelence podařilo dosáhnout zlepšení alespoň v některých měřených oblastech. Analýza ale varuje, že výsledky mohou být zkreslené. A to i proto, že některé země se explicitně ve svých iniciativách zaměřují na zlepšení výkonu v mezinárodním měření. Právě například v rámci ruského programu tamější univerzity pohltily jiné výzkumné instituce, čímž zlepšily svůj výzkumný výkon. Přestože moskevská Lomonosova univerzita se ve svém výkonu mírně zlepšuje, je stále jedinou ruskou univerzitou, která se dostala do první dvoustovky světových škol podle THE World University Rankings. Cíl programu 5-100 je tak stále v nedohlednu.

James Wilsdon, ředitel Research on Research Institute na University of Sheffield, upozorňuje, že „zlepšit výkonnost vědeckého systému je zcela legitimním cílem národních vlád. Je klíčové se ptát, jaká kritéria jsou hodnocena a odměňována v rámci tohoto procesu.“

Cena za excelenci

Právě před příliš úzkou definicí excelence a odměňováním podle výsledku v mezinárodních univerzitních žebříčcích varuje řada odborníků. Například nizozemský Rathenau Institute, který se zabývá výzkumem v oblasti vědy a technologií, zveřejnil v roce 2018 zprávu s názvem „Excelence is extra-ordinary“, v níž kritizuje přílišný důraz na financování excelentního výzkumu v rámci nizozemského výzkumného prostředí. Zpráva tvrdí, že původním záměrem podpory excelentního výzkumu bylo otevřít prostor originálnímu, riskantnímu výzkumu, který by mohl přinést neočekávané výsledky. „To se otočilo o 180 stupňů,“ tvrdí Paul Diederen, jeden z autorů zprávy. Finance na excelentní výzkum měly rozbořit starý systém. Nyní podle něj hrozí, že jej začnou dusit.

Podle institutu může být zaměření příliš velkého množství financí na několik konkrétních vědců nebo pracovišť ve výsledku kontraproduktivní. Z rozhovorů s vědci, které autoři zprávy provedli, vyplývá, že v rámci excelentních programů je obtížnější získat finance na radikálně nové nápady. Programy na podporu excelentních výsledků také ubírají nezanedbatelné množství prostředků ze standardních grantových schémat.

Totéž se týká podle Marginsona i excelentních univerzit. Pokud totiž v rámci systému získají onu „excelentní“ pozici, investují velké prostředky do toho si ji udržet. A následně pak mohou ztrácet originální a inovativní potenciál, který chtějí jednotlivé země prostřednictvím finančních investic kultivovat.

Investice do excelentních univerzit však mohou mít ještě další negativní společenský důsledek. Toho si všímají v Německu, kde se prostřednictvím takových programů podařilo univerzity skutečně posunout vpřed. „Velké nebezpečí je, že německý univerzitní systém začne být v souboji o excelenci zásadně rozdělený mezi vítěze a poražené, kteří budou oddělení materiálně i symbolicky,“ varuje Michael Hartmann z Technical University of Darmstadt.

Podle Hartmanna tyto programy rozdělují školy na ty excelentní, které mají množství prostředků, jež mohou investovat do rozvoje svých infrastruktur, ale také na ty, které jsou „excelentní“ v symbolické rovině. Ty pak přitáhnou svou pověstí ty nejlepší nebo nejprivilegovanější studenty a v důsledku tak bude několik excelentních škol vytvářet národní sociální, intelektuální a ekonomickou elitu. To podle něj v dlouhodobém horizontu potenciálně snižuje prostupnost sociálních tříd v zemi a zvyšuje sociální nerovnosti. Najít hranici mezi podporou zdravé konkurence mezi školami a rovnostářským modelem se tak ukazuje jako klíčová výzva, kterou musí národní programy na podporu excelentních univerzit zohlednit.