prof. Ing. Michal Dohányos, CSc.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2016
Prof. Ing. Michal Dohányos, CSc., se narodil v maďarské Békéscsabě v roce 1937. V roce 1962 vystudoval obor technologie vody na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1994 byl jmenován profesorem pro obor technologie vody tamtéž. Od roku 1966 působí na Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT (dříve katedra technologie vody). Je mezinárodně respektovanou osobností v oblasti anaerobního čištění odpadních vod a zpracování biologických odpadů. Na VŠCHT Praha pracoval také jako proděkan a vedoucí ústavu. Založil a přednášel předměty Anaerobní čistírenské technologie a Kalové hospodářství čistíren odpadních vod, vedl diplomové i doktorské práce. V roce 2012 obdržel Medaili Emila Votočka udělovanou osobnostem, které se svou odbornou nebo veřejnou činností zasloužily o rozvoj chemie. V roce 2006 získal Cenu rektora za mimořádné výsledky ve výzkumu a vývoji. Je členem prestižního Klubu českých hlav a řady významných českých i mezinárodních odborných společností.
Proč jste se rozhodl věnovat svůj život chemii?
Vždycky jsem bral, co mi osud nabízel. Jsem ze čtyř dětí z rolnické rodiny. Mí rodiče byli velice pokrokoví a chtěli z dětí něco mít, takže nás ve studiu velmi podporovali. Po absolvování povinné devítileté školní docházky se dalo dostat dál jen na umístěnku. Ředitel školy dostal umístěnky na různé průmyslové školy i jinam. Protože jsem dojížděl, chodil jsem do školní družiny, kde jsme hráli šachy. Ředitel se na nás přišel podívat, kupodivu si zahrál s námi a na konci řekl: „Ty umíš hrát šachy, tak půjdeš na chemii.“ Z mojí školy byla na chemickou průmyslovku jediná umístěnka, a tu jsem dostal, udělal jsem přijímací zkoušky a vystudoval jsem ji. Potom jsem chtěl na vysokou do Bratislavy na organickou chemii, ale místo toho mi nabídli technologii vody v Praze, výbušniny v Pardubicích nebo textil v Liberci. Vybral jsem si Prahu. Po absolvování VŠCHT jsem měl možnost umístěnky do Jaslovských Bohunic, ale chtěl jsem jít na aspiranturu a po návratu z vojny jsem byl jediný z pěti přihlášených, který na ni nastoupil, protože ostatní nastoupili buď jinam, nebo vůbec. Měl jsem štěstí na kolektiv, všichni byli zaníceni pro věc. I dnes je kolem nás přívětivý a dělný kolektiv, což je skvělé.
Na VŠCHT působíte již přes padesát let. Mohl byste popsat, čím se odborně zabýváte?
Od začátku se věnuji biologickým metodám čištění odpadních vod. Začínali jsme s aerobními metodami, potom s biologickým odstraňováním dusíku a nakonec jsme přešli k anaerobním metodám, kterými se zabývám dodnes. Konkrétně se zaměřuji na bioplyn a anaerobní metody zpracování kalu. Cílem je zlepšit rozložitelnost organických látek a tím zvýšit produkci bioplynu.
Jste profesor, autor řady patentů a řešitel mnoha grantů. Jak jste se ve vědě dostal tak daleko?
Vědeckou dráhu jsem začal nástupem na vědeckou aspiranturu v roce 1962. Měl jsem štěstí na dobrý kolektiv, hodně jsme spolu diskutovali a z mé disertace vznikl referát, který na mezinárodní konferenci v San Franciscu přednesl můj šéf, já jsem tam nemohl. Rok 1970 představoval jistou brzdu, kdy jsem nesměl pracovat jako pedagog, ale stále jsem na VŠCHT působil jako vědecký pracovník. V té době nebyl problém realizovat nápady v laboratoři. S kolegy jsme v roce 1972 podali hned dva patenty na potlačování vláknitých mikroorganismů z aktivovaného kalu v čistírnách odpadních vod, což se rozšířilo do celého světa, i když jsme z toho neměli ani haléř. Hlavním autorem byl docent Chudoba, potom v práci pokračoval profesor Grau a v současnosti výzkum biologických aerobních procesů táhne profesor Wanner.
Kdy jste se začal věnovat anaerobním metodám a proč?
Anaerobní technologie je nejefektivnější způsob získávání energie zejména z odpadních kalů. Získává se pomocí anaerobních mikroorganismů, které složité organické látky rozkládají na nízkomolekulární, ze kterých potom tzv. metanogeny vyrábějí metan. My jsme se v roce 1976 s paní profesorkou Zábranskou začali systematicky zabývat anaerobními technologiemi, když právě probíhala energetická krize a hledaly se alternativní zdroje i na mezinárodním poli. Při Zemědělské akademii věd vznikala v té době biotechnologická skupina organizovaná profesorem Kolomanem Boďou. Začali jsme spolupracovat i s jeho ústavem v Ivance pri Dunaji.
Dařilo se vám před rokem 1989 navazovat i zahraniční spolupráci?
Pan profesor Boďa organizoval konferenci k anaerobním procesům, kam jsme pozvali profesora van den Berga, který přijel a přivezl i sborník z předchozí konference k tématu. Sborník jsme si okamžitě okopírovali, protože byla velká nouze o literaturu. Cestovat jsem příliš nemohl z politických důvodů, ale v roce 1980 a 1985 jsem byl vždy po dvou měsících na Kubě jako školitel kubánských studentů, kteří k nám jezdili na aspiranturu.
Jednou za mnou přišel profesor Grau, který byl vysokým činovníkem v mezinárodní vodařské federaci, s tím, že ho pozvali na konferenci o anaerobním čištění odpadních vod z dřevařského průmyslu do Tampere ve Finsku, ale že jet nemůže, tak mě vyzval, abych se zúčastnil. S kolegyní Zábranskou jsme napsali dva články a já jsem s nimi vyjel v roce 1986. Ta konference byla obrovský zážitek, byl jsem tam jediný z východního bloku, měl jsem možnost se osobně setkat s řadou významných zahraničních odborníků a navázat s nimi kontakty. A kvůli mně tam byla také vyvěšená československá vlajka. O dva roky později jsem dostal osobní pozvání od organizátorů konference, ale jeli jsme tam už i se šéfem.
V roce 1988 byla světová anaerobní konference v Bologni, kam jsme se snažili dostat příspěvek i za tu cenu, že tam nepojedeme, nebo že tam pojede delegát, který může vyjet. Díky profesorovi Mosteckému, tehdejšímu rektorovi, jsem tam byl ale vyslán jako plnohodnotný účastník. Byl to další zlom, protože jsem tam získal nové kontakty a za pár měsíců po návratu mi přišel telegram, ve kterém mi nabízeli půlroční pobyt na ústavu ENEA. Byl jsem tam od ledna 1989 do začátku září. Po mně tam nastoupila kolegyně Zábranská, současný vedoucí profesor Jeníček a řada aspirantů a bylo z toho několik publikací i patent. Bylo to velmi důležité, protože do té doby nás necitovali, i když znali naše publikace, byli jsme „někdo z Východu“. To se změnilo, až když se v roce 1989 otevřely dveře.
Zmínil jste politické důvody. Proč jste nemohl učit a cestovat podobně jako někteří jiní?
V roce 1968 se nám v červnu narodil syn a za chvíli nám za domem rachotily tanky. Když mě politicky prověřovali, zeptali se: „Co jste udělal, když jste zjistil, že vstoupila sovětská vojska?“ Odpověděl jsem: „Vzal jsem tašku a šel jsem shánět sunar.“ Řekli mi, že si z nich dělám legraci, a okamžitě mě vyhodili. Jenže ona to byla pravda.
Co se změnilo po roce 1989?
Zahraniční spolupráce pokračovala a narostla i díky našim patentům a publikacím týkajícím se rozbíjení buněk kalů centrifugami a intenzifikace anaerobní stabilizace kalů. Podnět přišel z Pražských vodovodů a kanalizací, kde jim při použití centrifug kal začal nově páchnout, a to bylo právě tím, že centrifuga část buněk kalu rozbije a pokračuje v něm anaerobní fermentace. To byl impulz pro speciální úpravu zahušťovacích centrifug vedoucí ke zvýšenému rozbíjení buněk mikroorganismů a tím i k výraznému zvýšení produkce bioplynu. Technologie se ujala i v zahraničí a díky patentům jsme měli možnost zúčastnit se řady významných mezinárodních konferencí.
Setkal jste se s nedůvěrou ve vaši odbornost, protože pocházíte z „Východu“?
Byla řada lidí, kteří měli k naší vědě nedůvěru, je ale těžké posoudit, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme z Východu, anebo proto, že nedůvěřovali prezentované práci, neznali nás. Člověk je prostě musí přesvědčit a osobně poznat.
Co považujete za klíčové pro úspěch ve vědě?
Důležité je mít zápal a nenechat se odradit od svého cíle. Stalo se mi, že jsem se jednou odradit nechal, a byla to chyba. Díky požadavku Moravských chemických závodů, které měly v odpadních vodách vysoké koncentrace sloučenin dusíku a organických látek, jsme se začali věnovat dusíku, aby mohli odpadní vody předčistit v závodě, než je pošlou do čistírny. Byli jsme první, kdo se zabýval čištěním vysokých koncentrací dusíku a organických látek zároveň. Při některých experimentech docházelo ke zvláštnímu jevu, jako by se dusičnany a amoniak navzájem vyrušily. Můj šéf mi říkal, abych to raději nikde neříkal, nebo se mi vysmějí. Při svém pobytu v Bologni jsem se setkal s profesorem Rozim, od kterého jsem se dozvěděl, že je to princip, který už někdo popsal a dnes se již tato technologie provozně aplikuje. To pro mě bylo velké ponaučení, takže když jsem znovu narazil na nevoli k anaerobním technologiím, už jsem se odradit nenechal a podařilo se nám v tomto oboru získat uznání doma i v zahraničí.
Jak vnímáte proměnu financování vědy, a zejména přechod na grantovou soutěž?
Řada grantů jistě pomohla i VŠCHT, řada grantů je zaměřená na správnou věc. Důležité je zamyslet se nad tím, proč se někdo o grant uchází. Je to proto, že má dobrý nápad a peníze opravdu potřebuje, anebo proto, že už má deset let starou věc a chce za ni peníze? Pro poskytovatele je dost těžké tohle vždy správně posoudit, i když panuje představa, že jsou na tom v grantové soutěži všichni stejně. Ve skutečnosti ale vidíte, že některým lidem se daří získávat hodně grantů za sebou, jiným se granty nedaří, i když nemají špatné nápady. Získání grantu vyžaduje velké úsilí, a to nejenom po odborné, ale i po administrativní stránce, a je nutno mít i trochu toho štěstí. Štěstí je hloupé, ale přistane jenom na připraveného. Nebo taky nemusí přijít nikdy.
Co soudíte o proměnách v hodnocení vědecké a pedagogické práce?
Systém hodnocení se postupně mění. Hledají se stále kritéria, která by byla spravedlivá, ale těžko se nalézají. Není možné všechno jednoduše srovnávat dohromady, ať už jde o výuku, nebo o výzkum. V našem oboru platí, že když dneska nasadím nějaký experiment, výsledek se dozvím za měsíc, přičemž to musím sledovat každý den. V jiném oboru se podíváte do mikroskopu a máte výsledek hned. Objektivní porovnání je velice složité, sám si je neumím představit. Jako červená nit se vším táhne honba za impakty, jenže přitom se zapomíná na předávání zkušeností a poznatků domácí odborné veřejnosti. Organizujeme konference a publikujeme v domácích časopisech, ale to se nikde neoceňuje. Já za známku úspěšnosti považuji uznání vědecké i průmyslové veřejnosti, dobré postavení v oboru.
Pohybujete se dlouho jak ve svém oboru, tak na VŠCHT, máte za sebou bohatou pedagogickou práci. Všiml jste se změn v tom, jak se mladí vědci a vědkyně dnes vztahují k vědecké práci?
Když jsme byli mladí, nemohli jsme si vybírat. „Tady to máš a pracuj.“ Mládež má dnes daleko rozsáhlejší zájmy a otevřené možnosti, mají přístup k zahraniční literatuře, mohou pracovat na špičkových zařízeních a mohou jezdit do zahraničí. V současnosti máme na ústavu okolo deseti až patnácti zahraničních studujících v magisterském i doktorandském studiu.
Stejné zůstalo to, že se málo lidí hlásí na techniku, takže je bereme bez přijímacích zkoušek a řada studujících to pak chápe jako příležitost užít si u nás mládí. Nicméně vynikajících studujících je v každém ročníku několik, to se myslím drží na stejné úrovni.
Mladí ve vědě mají příležitosti, ale čelí i novým překážkám. Je to problém i na VŠCHT?
Jednou z nich jsou určitě finance, je to možná největší překážka vůbec a je těžké tu mladé talentované lidi udržet. Zůstává tu více dívek, kluci častěji odcházejí do firem. Zůstávají ale hlavně na doktorát, protože zůstat i dál je velmi těžké. Na ústavu nemáme postdoktorandská místa, takže musejí do zahraničí nebo jinam.
V České republice je ve vědě dlouhodobě nižší zastoupení žen, než by odpovídalo zahraničnímu vývoji i jejich zastoupení mezi absolventy. Jak je to ve vašem oboru?
Od začátku, co jsem na ústavu, spolupracuji se ženami. Pomocného vědeckého pracovníka jsem dělal u dvou kolegyň, které už bohužel obě zemřely, a já jsem tak nejstarší na katedře, učila mě paní profesorka Hamáčková a teď mám už třicet let výbornou spolupráci s paní profesorkou Zábranskou. Je na nich vidět, že je možné překonat břímě péče o domácnost a vědě se věnovat, ale je samozřejmě problém, pokud nemají dobré zázemí. Pak je starost o domácnost a děti velkou překážkou.
I na mě má vliv to, že moje manželka toleruje, že zase sedím u počítače, když přijdu domů. Sám mám díky ní velmi dobré zázemí a těžko by se mi bez toho pracovalo. Když jsem dostal možnost jet na Kubu, řekla mi: „Jeď, jinak se tam nedostaneš“, i když jsme měli asi tříměsíční dceru, o kterou se tu další tři měsíce starala sama. Jsem pro spolupráci jak v rodině, tak v zaměstnání.
Situace ve vedení vědy i v rámci VŠCHT není z hlediska postavení žen příliš příznivá. Myslíte si, že je to problém, který by se měl nějak řešit?
Pokud se to projevuje negativně, tak se to samozřejmě řešit musí. Určitou roli může hrát i velká rivalita na vedoucích pozicích. Myslím si také, že hodně záleží na dobrém, podpůrném kolektivu.
Zdá se, že o ten není u vás na ústavu nouze. Když se ohlédnete zpět, je něco, co byste udělal jinak?
Jsem spokojený, že jsem si vybral vědeckou dráhu. Vždycky jsem to bral tak, že se musím vyrovnat s tím, co mám. Osud mě sem zavál a myslím, že jsme dosáhli toho, čeho jsme maximálně dosáhnout mohli.
Co byste poradil mladým vědkyním a vědcům, kteří stojí na začátku vědecké dráhy nebo ji teprve zvažují?
Musí být zvídaví, musí se chtít dozvídat neustále nejnovější informace a mít schopnost s nimi pracovat, třídit je, posuzovat a poté si dokázat vybrat směr výzkumu, který je perspektivní. Důležité je mít trpělivost a píli, věda vyžaduje hodně práce a odříkání. Pokud si vytyčí cíl, je nutné vytrvat a nenechat se odradit problémy, které se objeví.
