PhD studentka Sabina Cerulová: Věda dá strašně moc, ale strašně moc si taky vezme. Musí vás to bavit

Sabina Cerulová původně plánovala veterinu, ale náhoda, pandemie covid-19 a bakalářský projekt ji přivedly k výzkumu na RECETOXu. Dnes jako PhD studentka studuje vzácnou genetickou mutaci, která stojí za závažnými projevy u konkrétní pacientky, a pracuje s animálními modely, mikrobiomem i pokročilými zobrazovacími metodami. Ve vědě ji motivuje pestrost práce, možnost neustále se učit a naděje, že její práce jednou pomůže reálným lidem. 

RECETOX-MUNI: PhD studentka Sabina Cerulová: Věda dá strašně moc, ale strašně moc si taky vezme. Musí vás to bavit

Jak ses dostala ke studiu biochemie a později k výzkumu na RECETOXu? 

Na střední jsem chodila na gympl a dlouho jsem nevěděla, co přesně chci dělat. Až ve čtvrťáku jsem si uvědomila, že mě láká veterina. Jenže střední byla divoká – známky jsem měla dobré, ale moc jsem se neučila a myslela jsem si, že přijímačky budou podobné. Hodně jsem se spletla. Podala jsem si přihlášky na veterinu a na biochemii na PřF, kam jsem se naštěstí dostala a nastoupila jsem tam. Původně jsem plánovala další rok přestoupit na veterinu, ale přišel covid a tam se bralo podle průměru ze střední, většinou jen samé jedničky, takže jsem se nedostala. Ve druháku jsem začala pracovat na své bakalářce a tehdy se něco zlomilo – začalo mi to jít, víc jsem tomu rozuměla, známky se zlepšily a rozhodla jsem se bakaláře dokončit. A pak jsem dostala nabídku na skvělý projekt. 

Ještě než přejdeme k onomu projektu, čemu ses věnovala v bakalářské práci? 

Bakalářku jsem dělala na analýzu mikrobiomu v kořenovém kanálku zubu u pacientů s apikální periodontitidou tady na RECETOXu u paní docentky Petry Bořilové Linhartové. Bylo to hrozně zajímavé – úplně nová práce, nové analýzy. Kvůli covidu bylo méně laboratorních cvičení, ale i tak jsem si to opravdu užila. Po bakaláři jsem dostala nabídku od paní docentky, protože věděla, že mě zajímají zvířata i veterina. V rámci zpracování diplomové práce mi nabídla onen již zmíněný projekt, na kterém spolupracujeme s Ústavem histologie a embryologie, se skupinou docenta Křivánka. Pracuje se tam s animálními modely, hlavně s myšmi, a studuje se vliv genetické mutace u konkrétní pacientky. 

Proč tě zvířata tolik lákala? Neuvažovala jsi třeba o medicíně? 

Ke zvířatům mám blízko odmalička – jezdila jsem na koni, doma jsme měli křečky, činčily, kočky, psy. Všichni se mě ptali, proč nejdu na medicínu, ale asi mám zvířata radši než lidi (smích). Lákala mě představa mít vlastní veterinární ordinaci, být jim blízko.  Biochemie byla takový backup plán, ani jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. A nelituju. Veterina bude asi vždy sen, ale jsem ráda, že jsem zůstala tady. 

Můžeš projekt přiblížit ještě o trochu víc? Pokud tomu rozumím správně, navazuješ vlastně na to samé téma i v rámci své dizertační práce? 

Ano, je to tak. Naše výzkumná skupina spolupracuje s nemocnicí, od které jsme dostali výsledky pacientky, která měla od dětství spoustu patologických nálezů: léze na kostech, zkrácené kořeny v zubech, hypomineralizaci skloviny, bolestivost kloubů, vysoký fosfát v krvi. Udělala se jí kompletní analýza genů, na základě které jsme zjistili velmi vzácnou mutaci právě v genu, který studuji. Ve spolupráci s dalšími institucemi jsme vytvořili myšku se stejnou bodovou mutací, která prošla fenotypizačním screeningem a její projevy byly velmi podobné pacientce. To byl obrovský úspěch. Teď se snažíme model dál popisovat a do budoucna na něm testovat možnosti léčby – diety, úpravu DNA, cokoliv, co by mohlo pomoct nejen jí, ale i dalším pacientům s podobnými projevy. 

Pracuješ tedy jen s jednou mutací, nebo i s dalšími modely? 

Primárně se zaměřuji na jednu konkrétní bodovou mutaci, ale pracovali jsme i s knockout myšmi, kde je ten gen úplně vypnutý. Výsledky byly poměrně variabilní, takže se nakonec věnujeme oběma liniím. Zároveň díky spolupráci máme přístup i k datům z dalších myších modelů s mutacemi v genech úzce spojených s hyperfosfatémií, což nám pomáhá zasadit naše výsledky do širšího kontextu. 

RECETOX-MUNI: PhD studentka Sabina Cerulová: Věda dá strašně moc, ale strašně moc si taky vezme. Musí vás to bavit

Plánujete kromě modelu na zvířatech i výzkum u dalších pacientů? 

Ano. Chceme udělat článek o dalších pacientech, hlavně o těch na dialýze, a podívat se na jejich fosfát a případné genetické modifikace. Fosfát se běžně nevyšetřuje, takže podobné poruchy mohou být skryté. Rádi bychom zjistili, jestli jejich problémy mohou souviset s tímto genem, a udělat tak náš projekt aplikovatelný na větší skupinu pacientů. 

Používáte i zobrazovací metody? S jakým cílem? 

Ano, chtěli jsme něco neinvazivního, protože microCT vyžaduje usmrcení myšky. Ve spolupráci s přístrojovým centrem testujeme MRI, abychom viděli projevy mutace v čase – kosti, měkké tkáně, ledviny. Získali jsme na to grant, zatím roční. Potřebujeme vidět progres a pak můžeme žádat o další finance. 

Co tě nejvíc překvapilo na práci s animálními modely? 

Čas. Všechno hrozně trvá. Myši jsou živé organismy – někdy se narodí a vzájemně se sežerou. Je to nepředvídatelné. A první šok přišel, když jsme čekali mláďata a nic se nedělo. Až pak jsme zjistili, že samci s touto mutací jsou neplodní. Jako milovnice zvířat jsem první myš oplakala. Pak se člověk ale vrátí k tomu, že to dělá pro pomoc pacientům. A hledá cesty, jak myší použít co nejméně. 

Proč nepoužíváte raději in vitro přístupy, tedy testování mimo živý organismus? 

Kvůli rychlosti a komplexnosti. Myši se rychle množí, dožívají se dvou let, mají 99 % genů stejných jako člověk. Na buňkách by to bylo mnohem pomalejší a neviděli bychom celkový obraz chování organismu. 

Co tě na práci baví nejvíc? 

Variabilita. To, že si můžu přizpůsobit den podle toho, na co mám kapacitu. Někdy dělám přípravu pro sekvenace, jindy analýzy, jindy výuku. Baví mě, že se pořád učím a že je to pestré. 

Co je pro tebe na PhD studiu nejtěžší? 

Time management. Jsem v tom slabší a za hodně vděčím své vedoucí, která mě usměrňuje. A taky to, že se nechci ztratit v práci – potřebuji mít osobní život. Dělám to, protože mě to baví, ale nechci se u toho zničit. 

Jak vnímáš práci se studenty? 

Baví mě to, ale je to náročné. Občas splynou studenti se mnou (smích), protože vypadám mladě. A jsou velmi motivovaní, někdy mám pocit, že ví víc než já. Ale hrozně mě to naučilo trpělivosti a sebevědomí. Přednášet mě moc baví. 

RECETOX-MUNI: PhD studentka Sabina Cerulová: Věda dá strašně moc, ale strašně moc si taky vezme. Musí vás to bavit

Na co jsi ve své dosavadní vědecké cestě nejvíc pyšná? 

Na svůj progres. Nikdy jsem se neviděla v akademické sféře. Zpětně děkuju svým bakalářským konzultantkám za trpělivost. Změna přístupu a to, že mě to začalo bavit, mě posunulo nejvíc. Nejde mi o jeden konkrétní výsledek, ale o osobní růst. 

Co tě motivuje pokračovat? 

Vidina toho, že to jednou vyjde. Snažím se myslet pozitivně, i když jsou dny, kdy je to hodně těžké a nic nejde podle plánu. 

Věnuješ se i popularizaci vědy? 

Ano. Děláme toho hodně, hlavně pro děti. Nedávno jsem byla ve svém rodném městě v Karviné. Chodí k nám třeťáci, deváťáci… Je to skvělé, děti jsou nadšené. Popularizace je strašně důležitá – ukazovat, že věda je fajn a potřeba všude. 

A co dál po doktorátu? 

Nevím. Možná další doktorát (smích). Určitě bych ale chtěla zůstat ve vědě. 

Jakou radu bys dala mladým lidem, kteří uvažují o vědecké dráze? 

Musí je to bavit. Věda dá strašně moc, ale strašně moc si taky vezme. Člověk musí být nadšenec a najít si svoje téma.