Od workshopů k systému: proč vysokoškolská výuka potřebuje víc než tipy a triky

Výuka na vysoké škole byla dlouho vnímána jako něco, co „se nějak udělá“. Jenže univerzitní vyučující na ni často nemají pedagogickou průpravu, ani čas ji trénovat – a ti, kdo jim mají pomáhat, zase často sami nemají systémovou oporu. O tom, proč se kvalita výuky nedá stavět na dobré vůli a práci navíc v nočních hodinách, a jak projekt PEKRV mapuje a chystá se propojit „skryté“ experty a expertky na výuku napříč českými univerzitami, hovoří Jiřina Vidláková ze Západočeské univerzity a Ingrid Procházková z Masarykovy univerzity v rozhovoru s Martinem Tomáškem z Ostravské univerzity.

Projekt Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách (PEKRV) si klade za cíl systémově a systematicky pečovat o kvalitu vysokoškolské výuky. Jde o participativní projekt, který identifikuje klíčové expertní skupiny, pojmenovává jejich i institucionální potřeby a pracuje na rozvoji jejich dovedností. Jiřina Vidláková (ZČU), Ingrid Procházková (MUNI) a Martin Tomášek (OU) na svých univerzitách připravují budoucí učitele a učitelky pro základní a střední školy a zároveň pečují o kvalitu vysokoškolské výuky. Vedle lektorské činnosti se podílejí na systémovém zajišťování a rozvoji kvality výuky. V projektu PEKRV se setkávají v pracovní skupině, která má za cíl vytvořit dlouhodobě udržitelnou strategii rozvoje expertních kapacit v zajišťování a rozvoji kvality výuky na vysokých školách.

V čem se podle vás liší vysokoškolská pedagogika od té na jiných stupních vzdělávání? Potýkáme se ve výuce s jinými překážkami?

Jiřina Vidláková: Na základní nebo střední škole jsou učitelé a učitelky více připraveni na to, jak vyučovat, protože prošli konkrétním výcvikem. Na vysoké škole vyučující často připraveni na výuku nejsou. Neznají pedagogické principy, nestudovali je. A buď si je musí sami dohledávat a nastudovávat, nebo zkrátka vyučují tak, jak to sami zažili. To jsme ale v kruhu, protože to často nebývala dobrá praxe, takže vlastně předávají dál to, co není úplně efektivní.

Ingrid Procházková: Učitelé a učitelky na nižších stupních vzdělávání mají tu výhodu, že mají několik let, kdy se můžou profesně, ale i mentálně připravovat na to, že opravdu vejdou do třídy, že budou vyučovat. Mají čas se na to připravit, začít se na to těšit a pochopit, v čem celé učitelské řemeslo spočívá. Vyučující na vysoké škole i třeba projdou nějakým vzděláváním či workshopem, ale to bývá moc krátké, není ani dostatečně intenzivní, nemají tolik času se připravit a přijmout tu myšlenku „teď budu vyučovat“.

Můžou se naučit nějaké techniky, můžou se je naučit skvěle. Ale v tak krátkém čase podle mě řada z nich nemůže dost dobře proniknout do pedagogických principů. Workshopy, ani série workshopů, mnohdy ani vzdělávací program, prostě nenahradí dvouleté nebo pětileté učitelské studium. Je to pro ně mnohem těžší.

Mgr. Ingrid Procházková, Ph.D.

Universitas: Od workshopů k systému: proč vysokoškolská výuka potřebuje víc než tipy a triky

• Vystudovala pedagogiku na Ústavu pedagogických věd FF MU.  
• Stála u zrodu CERPEK. Nyní se věnuje rozvoji kvality výuky na Odboru pro kvalitu Masarykovy univerzity.
• Dále působí jako vysokoškolská učitelka pečující o pedagogicko-didaktické vzdělávání budoucích učitelů a učitelek na FF MU a je členkou vedení Komunity vzdělavatelů budoucích učitelů. 
• Výzkumně se zabývala kvalitou výuky a právě příprava kvalitní výuky patří mezi její oblíbená témata k lektorování. 
• Své pedagogické dovednosti rozvíjela především v neziskové organizaci Hnutí Brontosaurus, kde vedla dětské i mládežnické oddíly a pečovala o pedagogické vzdělávání místních oddílových a táborových vedoucích. 
• Na Universitas si můžete přečíst její článek o tom, jak má vypadat ideální učebna.

Takže vyučující na vysoké škole procházejí hned na začátku tou nejtěžší zkouškou, tedy praxí…

Ingrid Procházková: Ano. A zatímco hlavním úkolem vyučujících na nižších stupních vzdělávání je vyučovat, a věnují tomu velkou část svého dne, kterou tráví přímo se svými žáky a žákyněmi, my na univerzitách většinou vidíme své studující jednou za týden na dvě hodiny. Hůře se budují vztahy, dobrá atmosféra a tak dále, ale to se dá ještě zvládnout. Co chci ale zdůraznit je, že máme velmi málo prostoru na to trénovat to samotné učitelství. Naše aktivity jsou rozprostřeny mezi výuku, vědu, třetí roli univerzity, administrativu, popularizaci a já nevím co všechno dalšího, na trénink a reflexi výuky máme opravdu málo prostoru.

A můžeme se sice naučit svou výuku reflektovat a třeba i dobře poznáme, co nám funguje a co ne, ale mnohdy vlastně nevíme proč, protože nám chybí ty principiální teoretické základy, na základě kterých bychom to pochopili. A je těžké si na vše přicházet sám.

Výuka nebyla dlouho tím nejpodstatnějším nebo nejhodnotnějším, co se na univerzitách dělo. Zdá se vám, že se tenhle přístup časem mění?

Ingrid Procházková: Mění. Na univerzitě působím jedenáct let, a vyučuju ještě déle, a vidím obrovský posun. Myslím si, že se na kvalitu výuky klade čím dál větší důraz. Že čím dál více lidí na různých úrovních ve struktuře univerzit začíná vnímat, že výuka je minimálně stejně důležitá jako ostatní role univerzit. Rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš říká: Vzdělávání je první rolí univerzity. Což je něco, co jsme dříve v univerzitním prostředí neslyšeli. Ale kvalitní výuka se nezařídí sama a je potřeba o ni pečovat. Mít na školách týmy odborníků a odbornic, které budou pečovat o výuku i o vyučující. Na řadě univerzit už vznikají nebo se rozvíjejí již existující pracoviště, která podporují kvalitu výuky, je to jejich primární náplň práce.

Jiřina Vidláková: Já už jsem přišla do toho, že je na to kladený důraz a moje hlavní role je výuková, ne výzkumná, tedy jsem přišla do prostředí, kde je to podporované a kde moje role je toto pomoci zajistit. Ale bojuji s tím, že jsem považována za  kvalifikovanou pracovnici, která má podporu vyučujících zajistit. A zároveň si sama pro sebe říkám: jsem pro to dostatečně vzdělaná, mám dostatečné kompetence? A dovedu si představit, že by sem přišel někdo, kdo je ještě nade mnou a měl by tu dovednost učit ty, kdo půjdou vyučovat vysokoškolskou pedagogiku. Ale v tuhle chvíli je to tak, že někoho takového prostě nemáme, že systém tam ještě nedošel. Už jsme na úrovni: ano, je důležité zajistit, aby vyučující na vysoké škole byli připravováni na svou budoucí výuku, ale ještě nejsme na úrovni: potřebujeme k tomu opravdu kvalifikované experty a expertky a definovat si, jak vypadají. A to je něco, co teď vlastně vzniká v projektu PEKRV. 

Dnes univerzity nabízejí už docela dost vzdělávacích workshopů a kurzů, proč tedy stávající situace podle vás nestačí? A kdo by se vlastně měl postarat o vzdělávání vysokoškolských vyučujících, mohou to být sami vyučující?

Ingrid Procházková: Učit vysokoškolské vyučující, jak mají vyučovat, je úplně jiná disciplína. Nestačí nám, že jsme dobrými vyučujícími našich studujících. Potřebujeme ještě jiné dovednosti, které jsme taky neměli kde získat. Taky je to dost často průzkum bojem a třeba ty první workshopy se nemusí úplně podařit, než zjistíme, jak na to. Protože to je úplně jiná disciplína, náročná a není to pro každého. Vyžaduje to specifickou přípravu a sadu dovedností, kterou lektoři a lektorky vysokoškolských vyučujících potřebují.

Mgr. Jiřina Vidláková, Ph.D.

Universitas: Od workshopů k systému: proč vysokoškolská výuka potřebuje víc než tipy a triky

• Působí na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity a na Masarykově univerzitě. 
• Na Západočeské univerzitě se současně podílí na programech celoživotního a distančního vzdělávání zaměřených na vysokoškolské vyučující. 
• Výzkumně se věnuje efektivní komunikaci, zvládání náročného chování a socioemočnímu učení. 
• Ve výuce se zaměřuje především na předměty pedagogicko-psychologického základu.

Jak si tedy představujete tohoto experta nebo expertku? Člověka, který podporuje vyučující a kvalitu výuky – co by měl umět?

Ingrid Procházková: Je otázka, koho tím vlastně máme na mysli. Když se bavíme o lidech, kteří podporují ostatní v tom, aby mohli dobře vyučovat, tak kdo vlastně všechno to je? Na jakých pozicích ti lidé teď pracují? Co dělají? My jsme se zatím bavili spíše o lektorském týmu, který na univerzitě pořádá vzdělávací akce a aktivity, vydává metodické materiály a přímo podporuje jednotlivé vyučující nebo týmy vyučujících.

Ale já si myslím, že to je jenom jedna z expertních skupin, která pomáhá pečovat o kvalitu výuky. V tuto chvíli vidím další tři skupiny. Zaprvé akreditační experti a expertky. Vytvářejí akreditace a mají možnost ovlivnit kvalitu výuky ve svých studijních programech, nejčastěji tedy garantující studijních programů. Otázkou je, jestli k tomuto úkonu přistupují expertně nebo spíše formálně. Také jsou tady samozřejmě všichni ti, kdo pečují o akreditační procesy. Díky tomu, že pročítají velké množství akreditačních spisů, už dobrý výstup z učení poznají, rozeznají dobrou metodu výuky, dobře popsané státní závěrečné zkoušky a vlastně by mohli do tohoto procesu více zasahovat. Ale otázka je, jestli mají tu pravomoc, jestli si sami troufnou, jestli sami v sobě našli expertízu a mají chuť ji použít – a je jim to umožněno. Takže kolem akreditací se nám skrytě může pohybovat velký poklad, který ale třeba nemá potřebnou sebedůvěru.

A pak tady vidím druhou skupinu: takových procedurálně-koordinačně-systémově pracujících lidí v oblasti kvality výuky. Různí koordinátoři a koordinátorky, kteří procesují různé věci. Například když my si pomyslíme, že by bylo hezké, kdybychom měli nějaký kvalitní dotazníček pro studující, který by mohli vyplňovat a pomáhat nám tak poznávat kvalitu výuky, tak musí existovat lidé, kteří ho vymyslí a zařídí. Aby zapadl tam, kam zapadnout má, aby se propsal do všech procesů, aby reálně vznikl v nějakém systému, aby se ta data, která z něj získáváme, ukazovala lidem, kterým se mají ukazovat, aby ti lidé věděli, co s nimi mají dělat, aby to bylo propojené zpátky do akreditačních spisů. To musí někdo zařizovat. A to jsou taky lidé, kteří musí vědět, jak věci fungují, jak se na co zeptat, co na co použít. 

A pak je zde ještě třetí skupina, a to jsou tvůrci a tvůrkyně vzdělávací politiky. To nemusí být nutně jenom prorektorský a proděkanský tým, ale i řada dalších lidí, kteří se můžou podílet na tvorbě strategického záměru univerzity a jeho implementaci. Někdo musí přece na té univerzitě být, kdo řekne, jdeme tam, jdeme tam tudy a jdeme tam touto rychlostí a jdeme tam protože. Ne? A to taky musí být člověk, který pozná, že ten směr, který vytyčil, je směr dobrý.

Tedy nejsou to podle mě jenom lektoři a lektorky nebo metodici a metodičky, ale jsou to všichni tady ti, kteří nějakým způsobem, ať už více nebo méně nenápadně,  podporují kvalitu výuky.

Jak se mohou tyhle skupiny potkávat v rámci univerzity i mezi nimi? Aby našly společný jazyk, aby ta energie šla synergicky a nikoliv proti sobě, což je ve velkých organismech, jako je univerzita nebo i fakulta, obtížné?

Ingrid Procházková: Nevíme, ale tak nějak všichni asi cítíme, že někdo by tu snahu těchto lidí asi koordinovat měl. Že je dobré, aby se to propojovalo a mělo to synergii. Já si nemyslím, že ti lidi by šli proti sobě, spíše o sobě nevědí a spíš zbytečně se dějí tytéž věci několikrát vedle sebe a nezávisle na sobě. Přitom by stačilo, kdyby vznikly jednou, ale oni o sobě nevědí.

Jiřina Vidláková: Mně přijde jako krásná představa, že by se tohle dělo, krásná vize. Já sama často nevím, co dělají jiné univerzity a kdybych to věděla, tak by se mi to hodilo. Inspirovala bych se. Každá univerzita tvoří svoje přístupy, svůj vzdělávací program, metodické věci, skripta a tak dále a vlastně se to zbytečně duplikuje. 

Tím, že by snad podobné aktivity mohly být společně koordinované, se vlastně už dostáváme více k projektu PEKRV neboli Podpora expertních kapacit pro rozvoj výuky na vysokých školách samotnému...?

Ingrid Procházková: Projekt je široký, jsou do něj zapojeny téměř všechny české univerzity a vysoké školy. Jedna z aktivit je příprava vzdělávacích programů a kurzů pro lektory a lektorky vysokoškolské pedagogiky, které si univerzity nabízejí navzájem. Dalším výstupem bude vznik sdílené platformy, na níž bychom si my z univerzit, kteří se kvalitě výuky věnujeme, sdíleli dobrou praxi a to, na čem už kdo pracuje, k čemu došel... Pak se nabízí i mezinárodní spolupráce a tak dále.

Úkolem naší pracovní skupiny je vytvořit strategii rozvoje expertních kapacit pro zajišťování a rozvoj kvality vysokoškolské výuky. V této pracovní skupině je asi 17 lidí z různých českých univerzit a vysokých škol. Nyní připravujeme průzkum na všech univerzitách, abychom zjistili, jak jsou na tom, jestli si myslí, že nějaké experty a expertky mají, ať už formálně či neformálně. Kolik jich mají, co ti lidi dělají, jaké jsou jejich potřeby, kam se chtějí vyvíjet. To, co zjistíme, bude velmi různé. Některé univerzity začaly již před lety, některé začínají teď. Potřebujeme postihnout celou šíři, abychom potom v naší pracovní skupině mohli navrhnout strategii rozvoje těchto expertů a expertek a všech jejich agend – příčetně a blízko reality, abychom vše nestavěli na našich vizích, které já mám velmi vzletné, ale ještě jsme od nich daleko.

Naším prvním úkolem je prozkoumat terén, co se kde děje a co je potřeba, a navrhnout si, co dál, co můžeme dělat společně, co může dělat každá univerzita, co může dělat česká vzdělávací politika. Začali jsme na podzim loňského roku. Pozvolna jsme se začali setkávat a říkat si, co budeme dělat, a končit bychom měli na konci roku 2027.

...