Prof. Petr Slavíček, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2016
Prof. Petr Slavíček, Ph.D., se narodil v Olomouci v roce 1976. V roce 2003 získal doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v oboru molekulární fyzika. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické a v roce 2015 byl tamtéž jmenován profesorem. Od roku 2006 působí na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT, kde vede Laboratoř teoretické fotodynamiky. K významným výsledkům této laboratoře patří identifikace nového typu přenosu energie mezi molekulami. Tato práce byla výsledkem dlouholeté spolupráce s experimentálními kolegy z Berlína. V roce 2017 byl zvolen členem Učené společnosti České republiky.
Mohl byste na úvod nastínit, čím se výzkumně zabýváte?
Pohybuji se na rozhraní vědy o počítačích, fyziky a chemie. Pomocí počítačů řešíme kvantověmechanické rovnice pro atomy, molekuly a materiály. Základní rovnice kvantové mechaniky, rovnice Schrödingerova, má v sobě obsažen celý svět chemie. My se konkrétně zaměřujeme na chemii světla. Co se děje s molekulami, když na ně posvítíme? Světlo, nebo přesněji elektromagnetické záření o nejrůznější energii, k chemii nerozlučně patří. Pomocí světla molekuly „osaháváme“. To je předmětem spektroskopie, bez ní bychom o molekulách nevěděli skoro nic. Na druhou stranu jsme pomocí světla schopni molekuly transformovat. A to je předmětem fotochemie. My se zabýváme obojím. Pozorujeme molekulové tanečky, které nastanou poté, co molekula pohltí foton.
Jak jste se dostal k chemii, a konkrétně k tomuto tématu?
K chemii jsem se dostal způsobem zcela nevýjimečným. Přitahovala mne svými vnějšími projevy, jako věda, která bouchá a smrdí. Chemie mi asi změnila běh života. Na základní škole jsem byl žákem průměrným, samé dvojky, okořeněné nějakou tou trojkou. Na studium to moc nevypadalo – v osmdesátých letech bylo studium hodně výběrové, po čemž řada lidí z důvodů mně neznámých dodnes teskní. Když ale má chemikářka vycítila zájem, začala mě podporovat a já začal být vnímán jako „studijní typ“. Ovlivnil mě také otec, který pracoval v nemocnici jako chemik v klinické laboratoři. Teoretickou chemii jsem si nakonec vybral díky školiteli Pavlu Jungwirthovi. Pavel pracoval na Heyrovského Ústavu fyzikální chemie, byl mladý a sálala z něj energie. Ke světlu jsem se dostal při práci pro Todda Martíneze na University of Illinois v Urbana-Champaign v USA. Tehdy to byl profesor s čerstvou definitivou, dnes je plně etablován na Stanfordu. Mám pocit, že v obou případech jsem správně vsadil na „růstový potenciál“ školitelů. Mimochodem, vybrat si správného školitele je základní kompetence začínajícího badatele.
Volbu školitele tedy považujete za klíčovou?
K tomu jedna bajka o zajíci, který píše diplomovou práci. Sedí před norou zajíc a něco sepisuje. Přijde k němu liška a říká: „Hele, zajíci, co to děláš?“ A on vykládá: „Píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou lišky.“ A liška říká: „No tak počkej, to je nesmysl, vždyť je to přesně naopak.“ „No jo, já mám ale empirickou evidenci, pojď se mnou.“ Jdou do nory a za chvilku se zajíc vrátí a pokračuje v psaní. Přijde medvěd a říká: „Prosím tě, zajíci, co to tady smolíš?“ A on: „No píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou medvědy.“ Medvěd: „Jak by zajíc mohl sežrat medvěda?“ „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Přijde do nory a zase se za chvilku vrátí a tak se to opakuje. Otázkou je, co je v noře. V jednom rohu je hromádka liščích kostí, v druhém rohu hromádka medvědích kostí a ve třetím rohu mohutně říhá lev. Jaké ponaučení z této bajky plyne? Není důležité, kdo jste, není důležité, jaké je téma vaší diplomové práce. Opravdu ale záleží na školiteli. Já bych k tomu dodal, že školitele si vybírá každý sám.
Chtěl jste vždycky dělat vědu, nebo se vaše představy o tom, co budete dělat, vyvíjely?
Nejsem moc plánovitý, kariéru jsem dalece promyšlenou nikdy neměl. Jednoduše jsem dělal chemii, která mě bavila, potom se ukázalo, že by mě vzali na doktorát, tak jsem šel, po doktorátu jsem odešel pracovat do zahraničí, a když se má práce blížila ke konci, přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem i učitelské tendence, prázdniny jsem trávil na odborném chemicko-biologickém soustředění na Běstvině a chvíli jsem také učil na gymnáziu. Začal jsem zjišťovat, kam bych mohl nastoupit. Moje tehdejší lehkovážnost mě až překvapuje, dnes už přece jenom více plánuji. Asi na mne doléhá odpovědnost za lidi kolem mě.
Hrály ve vašem dosavadním profesním životě důležitou roli zahraniční zkušenosti?
Především můj postdoktorský pobyt v USA pro mě byl život formující zkušeností. Americký systém vědy se všemi jeho neduhy je mi hlavním referenčním rámcem, v něm jsem byl vychován. Proto třeba soutěživost vnímám v zásadě kladně, i když má své temnější stránky, jako je například vědecká nadprodukce a stres. V současnosti vyjíždím na kratší pobyty třeba jako hostující profesor. Potřebuji vidět, jak se pracuje jinde, porovnávám naše přístupy, to je ohromně důležité. Pokud učitel a vědec prožije na jednom pracovišti celý svůj odborný život, od prvních bakalářských krůčků po stolek emeritního profesora, příliš neotřelé nápady se od něj asi nedají očekávat. Inbreeding je vleklá choroba českých univerzit, která se navzdory vší evidenci o její škodlivosti neléčí.
Jak vypadají vaše plány do budoucna?
Vaše otázka má více rovin. V oblasti vědy jsme se před několika lety zaměřili na transformace molekul vysokoenergetickým zářením. Rentgenová fotochemie je do značné míry pole neorané, celkem se nám daří a budeme v tomto směru pokračovat. Plánuji také propojení oblasti fotochemie s technikami strojového učení. Chci ale zároveň rozvíjet svoji pracovní skupinu, tak aby dobře fungovala a aby studentům, kteří jí projdou, dala znalosti a schopnosti, které budou moci využít i mimo vědu. Je totiž ve skutečnosti jedno, jestli modelujete molekuly, nebo řekněme dopravu v Praze. Většina studentů se nejspíše zaměří na jiné oblasti, než kterým se věnovali na škole. Co konkrétně budou dělat, nevíme my ani oni. Ale nástroje, které se tu naučí používat – řemeslo a schopnost přemýšlet – budou moci použít kdekoliv. Tím řemeslem je v našem případě počítačové modelování. Na VŠCHT se nejrůznějším aspektům modelování věnuje řada pracovních týmů, ale v rámci současných studijních programů se student ne vždy naučí vše, co potřebuje. Je tady prostor pro zlepšení. Často ale narážíme na nevýhody spojené s fragmentací naší školy.
Jak se to konkrétně projevuje?
Jsme malá vysoká škola, spíše přerostlá fakulta, rozdělená ale ne moc racionálně na čtyři fakulty. Fyzikální chemie se pěstuje na jedné, organická chemie na jiné a biochemie zase na další fakultě. Rozdělení příbuzných oborů na různé fakulty znesnadňuje spolupráci, nejen při výuce zaměřené na modelování. Například v Brně na Masarykově univerzitě zcela zrušili katedry a mají jen jeden Ústav chemie. Díky velkému počtu fakult máme také příliš rozbujelé vedení. Máme rektora, čtyři prorektory, čtyři děkany, dvanáct proděkanů, pět předsedů akademických senátů. Přirozeně se nedostává „kádrů“, v důsledku čehož se ustavila neblahá tradice kumulování různých obročí.
Patří struktura školy k problémům, o kterých se na VŠCHT vede debata?
Na VŠCHT působím něco přes deset let, v této době struktura školy velkým tématem nebyla. Pokud vím, nějaké návrhy v tomto směru se neúspěšně pokusil prosadit jako rektor profesor Stibor v devadesátých letech. Dokážu si představit, že otevírat otázky vedení a struktury školy může být hodně ožehavé. Potíž je spojena mimo jiné s „odborářským“ stylem řízení vysokých škol, kdy zaměstnanci v akademickém senátu vybírají své vedení. Reformní elán univerzitního managementu to, myslím, poněkud tlumí. Úplná univerzitní samospráva se dosti pochopitelně ustavila po roce 1989 v reakci na předchozí zásahy státní moci. Teď se trochu provokativně zeptám, zda po čtvrt století tohoto fungování není načase vnést do systému korekci. Tedy posílit prvek řízení nezávislý na zaměstnancích. Dovedu si třeba představit, že by své slovo kromě studentů a pedagogů mohli mít i zaměstnavatelé či Akademie věd.
Když se bavíme o řízení školy, je na místě poznamenat, že v něm není příliš mnoho žen. Jak tuto otázku vnímáte?
Myslím, že v současnosti máme v personální politice mnohem palčivější otázky. Škole vlastně jasná personální politika chybí. Když můj někdejší americký šéf zjistil, že budu přijat na pozici „assistant professor“, aniž bych měl předtím jedinou přednášku a aniž by si od něj škola vyžádala doporučení, jenom se suše zeptal, zda mířím na střední školu. Chybí nám intenzivní „scouting“ mladých profesorů a profesorek, kterým musíme být schopni nabídnout laboratorní prostor, prostředky pro začátek a hlavně volnost. Není to přitom otázka peněz, zaměstnance přijímáme tak jako tak, sáhneme ale většinou pro naše vlastní absolventy. Teprve až se prosadí opravdu otevřený konkurzní systém na atraktivní pozice, má smysl se zabývat genderovým zastoupením.
Ani teď ale není VŠCHT řízena plně maskulinně. Můj vedoucí katedry je sice muž, ale máme paní děkanku, v senátu nás vedla paní profesorka Valentová a ekonomiku školy pevnou rukou řídí paní kvestorka. Vím ale, že celkově to se zastoupením žen nijak slavné není. Je otázka, do jaké míry v tom hraje roli výběrový efekt, protože dnes jsou ve vedení i mezi profesory hlavně lidé nad padesát let věku. V době jejich mládí tolik žen jako dnes chemii nestudovalo. Osobně jsem nikdy nevnímal rozdíl v tom, jestli máme pana děkana anebo paní děkanku, autoritu pro mě mají stejnou. Pokud to tak u někoho není, pak myslím, že jde hlavně o generační záležitost, která odpovídá starším společenským podmínkám.
Myslíte si tedy, že genderové stereotypy alespoň v některých případech vymizí časem?
Netroufám si autoritativně odpovědět. Max Planck jednou poznamenal, že pravda vítězí tím, že její oponenti prostě umřou. I moje generace už má své stereotypy hluboko pod kůží. Možná bude ve věci genderové rovnosti třeba jisté trpělivosti. Také nedokážu posoudit, do jaké míry je genderová nerovnost dána podceňováním žen a do jaké míry souvisí s mateřstvím. Mateřství nepochybně zpomaluje profesní rozvoj. Dá se s tím ale mnohé udělat, například úpravou podmínek pro habilitační řízení.
Má na kariéru vliv i otcovství?
Otcovství není fyziologicky tak náročné jako mateřství. Myslím, že se u matek po narození dítěte možná víc mění priority než u otců, řadu věcí mohou začít vnímat jinak. Ale mluvím zde jako naprostý laik. Problém ve vědě je, že mateřství většinou přichází v okamžiku, kdy se láme kariéra. Z pohledu šedesátníka nehraje pětiletá přestávka zásadní roli, pokud ale chceme habilitovat mladé docenty, pak mateřství zjevně zatížením je, pět let v té době odpovídá i polovině celé dosavadní odborné dráhy. Proto si myslím, že mají smysl projekty, jako je pamětní grant Martiny Roeselové, který u nás zavedl Pavel Jungwirth pro mladé rodiče ve vědě.
Všiml jste si během své pracovní dráhy nějakých rozdílů v tom, jak vědu dělají ženy, a jak muži?
Věda je strašně kompetitivní a často je ovlivněna mužskou ješitností. V dobrém i zlém. Ženy dokážou v mnoha ohledech uvažovat racionálněji, na druhou stranu řada průlomových objevů vzešla z iracionálna, od lidí, kteří byli opravdu divní. Mezi muži je víc divných lidí než mezi ženami, je to společensky přijatelnější. Nejspíše je to dáno evolučně – z populačního hlediska není velký problém, že ztrácíme určité procento mužů dělajících divné věci, jako třeba filatelii. Průlomové objevy často vytvořili monomaniaci, kterým všechny ostatní věci zásadním způsobem unikaly. To se dnes mění s exponenciálním nárůstem počtu vědců a vědkyň, který proměňuje styl chování.
Jak se nárůst počtu vědců a vědkyň projevuje konkrétně?
Významní vědci v dnešní době musí být z velké části manažeři. Koneckonců, i pro mne představuje řízení a administrace nikoliv nevýznamnou část práce. Věda se mění na „výrobní odvětví“, věnují se jí čím dál normálnější typy a výše zmíněná oslava geniálních pošuků tak nejspíše patří do historie.
Vaše manažerská práce souvisí s vedením úspěšné laboratoře, ve velmi mladém věku jste dosáhl profesury, jste nositelem řady ocenění. Který ze svých úspěchů považujete za nejdůležitější?
Za největší úspěch považuji to, že mám funkční skupinu, která produkuje poctivé výsledky, a že mám pocit, že něčemu v přírodě začínám rozumět a že vidím růst lidí kolem mne. Jsou to okamžiky kvazi-rodičovské pýchy, když člověk slyší přednášet svého studenta a řekne si: „To je dobrý.“ V takové chvíli se cítím lépe, než když mě někdo přímo pochválí.
Co považujete, ať už pro vědkyně či vědce, za klíčové pro dosažení úspěchu ve vědě?
Vášeň spojenou s pracovitostí. Může to souviset s tím, že jsem vnitřním založením trochu lenivý a bez „sběratelské vášně“ bych nikdy nic neudělal. I u studentů hodnotím pracovitost o něco více než brilantní inteligenci, protože pokud si dokážete věci odpracovat a nejste vysloveně hloupý, k něčemu se doberete.
Jsou nějaké překážky, které dnes nově stojí před mladými lidmi ve vědě?
Oproti mé generaci má dnes začínající badatel asi o trochu těžší start. V devadesátých letech ve vědě v České republice moc mladých nezůstalo, takže na počátku milénia bylo dosti snadné získat permanentní pozici. Když to srovnám s dobou ještě starší, společnost je dnes liberálnější, snese se jinakost, o chemii nerozhoduje stranické vedení a není problém získat zkušenosti v zahraničí. Můžeme se také na vědu vykašlat a jít jinam. Jsem vděčný za to, že jsem prožil osmdesátá léta, protože díky tomu mohu srovnávat. Vývoj od sedmdesátých let sleduji s potěšením a jsem možná až nekritický k dnešku.
Jak obtížné je uplatnit se dnes ve vědě?
Celosvětově je to dnes o něco těžší než dříve. Exponenciální růst počtu vědců, který trvá již několik století, možná naráží na své limity. V České republice díky velkým evropským projektům nasycení pracovního trhu ještě asi nevnímáme. Bude ale problém nově vzniklé kapacity financovat. Šťastnější by bylo, kdyby se peníze neproinvestovaly naráz, ale naopak se lidem nabídla dlouhodobá jasná vize, na řadu let dopředu, která by je motivovala.
Alespoň relativní stabilita je důležitá i pro skloubení pracovního života s životem osobním. Jak se to daří vám?
Jsem v trochu netypické situaci, kdy má partnerka donedávna studovala v postgraduálním studiu, zatím nemáme děti, takže to spojení osobního a pracovního je strašně jednoduché.
Bavíte se doma o vědě?
Partnerka se také věnuje chemii, ale doma se možná překvapivě moc o vědě nebavíme. Jí i mě zajímají i jiné věci, na které se přes den moc nedostane a o kterých si rádi povídáme.
Otázka na závěr – co byste vzkázal mladým lidem, kteří o vědecké dráze teprve uvažují?
Dělejte to s chutí a vášní, jinak se vyplatí dělat něco jiného.