prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2017
Prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Sokolově. V roce 1996 vystudoval obor Technologie organických výrob na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1999 získal na této škole doktorát v oboru organická chemie, ve stejném oboru se v roce 2009 habilitoval a v roce 2017 byl jmenován profesorem. Působí na Ústavu organické chemie VŠCHT Praha, v současné době v roli vedoucího ústavu, a je předsedou Akademického senátu VŠCHT Praha. Je spoluautorem Portálu organické chemie. Ve výzkumné činnosti se zaměřuje na využití organických molekul ve fotokatalýze a katalýze, chemii heterocyklických sloučenin, zejména derivátů flavinů, a návrh katalytických systémů napodobujících enzymy. V roce 2005 získal cenu Alfreda Badera za organickou chemii.
Kudy vedla vaše cesta k chemii?
Už na začátku studia na gymnáziu jsem se chtěl chemii věnovat. Bavila mě matematika, fyzika, chemie, ale právě u chemie jsem od začátku viděl přímé napojení na experiment, což mě lákalo. I na základní škole jsem měl štěstí na pedagogy, kteří mě pro chemii nadchli. Gymnázium v Sokolově nabízelo zaměření na technickou chemii a chemickou výrobu a po jeho absolvování jsem o jiné škole než VŠCHT ani neuvažoval. Ovlivnil mě i můj středoškolský učitel, profesor Mader, který byl jejím absolventem. Přiznávám se, že po volbě mě potěšilo, že jsem splňoval podmínky na přijetí bez přijímacích zkoušek.
Čím se v současnosti odborně zabýváte?
Věnuji se organické chemii a zaměřuji se na hledání a studium nových katalyzátorů, které by umožnily nové chemické reakce, případně zvýšily jejich účinnost či selektivitu. Při jejich hledání se inspiruji přírodou, kde jako katalyzátory fungují enzymy. V enzymech se vyskytují tzv. kofaktory, které zabezpečují chemické přeměny tím, že předávají nebo přebírají elektrony či protony. Příkladem kofaktorů jsou látky odvozené od riboflavinu, vitaminu B2. Snažíme se připravovat podobné struktury a využít je pro syntetickou organickou chemii – chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.
Jak jste se k vývoji nových katalyzátorů dostal?
Během postgraduálního studia jsem se zabýval katalyzátory na bázi komplexů kovů. Posléze se ve světě začalo prosazovat atraktivní téma – organokatalýza, ve které se používají malé organické molekuly. Takovými látkami jsou i flaviny, tedy deriváty zmiňovaného vitaminu B2. S flaviny jsem se poprvé setkal na roční stáži v Regensburgu, kde jsme se snažili využít jejich fotochemické aktivity. Ta se projevuje v přírodě třeba v podobě známých „svítících pařezů“ – tento efekt je způsoben fluorescencí flavinů obsažených v bakteriálních luciferasách. Studovali jsme, jak využít této vlastnosti při světlem poháněných reakcích. Reakcí s využitím světla je v přírodě celá řada. Jedná se třeba o fotosyntézu, aktivaci vitaminu D nebo o reakce, které jsou rizikem při vzniku karcinomu kůže. Tehdy jsem si flaviny oblíbil a po návratu do Prahy jsem se začal zabývat jejich využitím v organokatalýze. Postupně jsem vybudoval tým, který se zabývá vývojem a studiem syntetických derivátů riboflavinu. Objevili jsme řadu nových vlastností flavinů a rovněž reakcí, které dokážou flaviny katalyzovat. Nejdříve to byly reakce bez přítomnosti světla. V poslední době se ke světlu vracíme a využíváme nové deriváty flavinů ve fotokatalýze.
Co vaši profesní dráhu ovlivnilo nejvíc?
Zásadním předělem byl přelom prvního a druhého ročníku inženýrského studia, kdy se začala vyučovat organická chemie. Zašel jsem na Ústav organické chemie a začal tam pracovat pod vedením tehdy inženýra, dnes docenta Hampla a profesora Lišky. Naučili mě experimentální chemii a zasvětili mě do tajů opravdové vědy. U organické chemie jsem už zůstal i na postgraduálním studiu. Nakonec to vedlo až k ustavení mé vlastní pracovní skupiny, což považuji za svůj největší úspěch, společně se skutečností, že se mi podařilo přivést téma organokatalýzy a fotoredoxní katalýzy na VŠCHT Praha.
Jak vás ovlivnily vaše zkušenosti ze zahraničí a proč jste si pro dlouhodobý pobyt vybral právě Regensburg?
Pro rozvoj vědce i vysokoškolského pedagoga je zahraniční stáž naprosto nezbytná. Vidíte, jak se pracuje jinde, a vyzkoušíte si práci na nových tématech často na špičkových pracovištích. Zahraniční pobyty mají své místo na časové ose vývoje vědeckého pracovníka. Věřím, že ideální čas je po absolvování postgraduálního studia. Stáž (či několik stáží) by měla trvat dva až tři roky. Poté by si člověk měl najít místo na univerzitě či jinde a rozvíjet tam vlastní problematiku.
Pobyt v Regensburgu mě naučil, jak se pohybovat v celoevropském vědeckém prostoru. Bez stáže takový pohled nezískáte. Regensburg mi navrhl po doktorátu profesor Stibor. Vždy mne lákala katalýza, která se zde studovala, navíc jsme měli dvě malé děti, které je snazší stěhovat po kontinentě než do USA. Regensburg je relativně malé město, zelené a přívětivé pro rodinu.
Co vnímáte jako zásadní pro úspěch ve vědě?
Prvním předpokladem je, že vás výzkum a váš obor opravdu baví. Musí vás bavit práce s mladými lidmi, protože výzkum se na vysokých školách dělá v týmech, kde převažují studující a mladí vědečtí pracovníci a pracovnice. Potřebujete mít znalosti a získat nejen odborné zkušenosti, ale naučit se orientovat i ve vědeckém prostoru. Ve vědě nejde jen o bádání, ale nedílnou součástí práce je i shánění peněz. Důležitá je i prezentace výsledků, takže si od začátku musíte trénovat mluvený i psaný projev, a to převážně v anglickém jazyce. Potřebujete mít i štěstí, aby přišly první výsledky a následně i publikace, podle kterých jsme dnes hodnoceni. Podstatné je i dobré rodinné zázemí.
K čemu je potřeba rodinné zázemí? A čím se zabývá vaše manželka?
Pokud jste vědec a máte vlastní skupinu, pak se výzkumné problematice a práci věnujete daleko víc než jen během pracovní doby. Nechodíte domů s čistou hlavou, ale neustále na práci myslíte. Proto je důležitá tolerance ze strany rodiny. Moje žena má vystudovanou organickou technologii na VŠCHT a v současnosti tu pracuje v Centrálních laboratořích, kde se věnuje rentgenové práškové difrakci.
Máte tři děti, vlastní skupinu, jste předseda Akademického senátu. Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli si zvolit rodinu, nebo práci?
Snažím se nešidit ani jedno, takže trochu šidím sebe, třeba co se spánku a koníčků týče. Hlavně když byly děti malé, snažil jsem se věnovat jim co nejvíce času. Být v té době v zahraničí se vyplatilo, protože tam jsem se mohl starat opravdu jenom o výzkum a rodinu. Rodina mě podporuje, i když to se mnou není vždy jednoduché. Snažím se ale maximálně účastnit rodinného života, máme třeba zavedené střídání ve vyzvedávání dětí ve školkách, ze školy či kroužků. Mám doma na starosti částečně úklid a občas se podílím na vaření. Organičtí chemici rádi vaří v laboratoři i doma. Na Vánoce na našem ústavu připravuje každá skupina něco dobrého.
Máte pocit, že se situace mladých lidí ve vědě proměnila od doby, kdy jste zakládal svou skupinu?
Mění se řada věcí – právní rámec i grantové možnosti. Nejvíc ze všeho mladí potřebují prostor, aby mohli začít dělat vlastní věci. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl rozvíjet vlastní problematiku v laboratoři pana profesora Lišky a následně docenta Hampla. Obecně to dnes závisí na konkrétním pracovišti, které má nastavená určitá pravidla. Chce to osvíceného šéfa, který vám prostor poskytne. Druhou stránkou věci jsou peníze. Na výzkum a vysoké školy se u nás dává v porovnání s průměrem Evropské unie málo peněz, proto je potřeba je sehnat někde jinde. Myslím, že situace s podporou mladých se mírně zlepšila díky pravidelně vypisovaným juniorským grantům GA ČR. Také řada univerzit poskytuje mladým vědcům výzkumné peníze nebo podporuje mladé jiným způsobem. Třeba dětská skupina Zkumavka na VŠCHT již pomohla řadě lidí s návratem do zaměstnání. V době mých začátků existovaly pouze granty MŠMT pro navrátilce ze zahraničí. Bohužel byly, nevím proč, brzy zrušeny. Tento grant mně osobně moc pomohl rozvinout vlastní nezávislou problematiku flavinů.
Na druhou stranu potřebujete mít štěstí i v osobním životě. Kdybychom s rodinou neměli na začátku vyřešenou bytovou otázku, mohlo všechno dopadnout jinak. Pro mladou rodinu vědeckého pracovníka může být hypotéka ohromný problém, a to zejména s ohledem na platové podmínky na našich vysokých školách.
Jak vnímáte kritéria hodnocení vědy v České republice a důraz na excelentní výzkum?
Vědecký výkon se nejčastěji měří pomocí publikačních výstupů, v přírodních vědách je to asi nejpřijatelnější, i když ne dokonalý způsob. U excelentní vědy se vyžadují články v nejprestižnějších časopisech. Trochu mi vadí skutečnost, že se někdy zaměňuje článek v prestižním časopise se skutečností, že děláte excelentní vědu. Nicméně dlouhodobě platí, že pokud publikujete v nejprestižnějších časopisech pravidelně, už to není náhoda. Raději bych však vědu rozděloval pouze na dobrou a užitečnou na jedné straně a špatnou na druhé.
Grantová soutěž je podle mě potřeba, protože lidi stimuluje. Problém v České republice je však dlouhodobý nedostatek institucionálních prostředků a jejich malý podíl vzhledem k prostředkům získaným v soutěžích. Vede to k obrovským časovým ztrátám, protože pokud píšete na všechno granty, nemůžete zároveň mluvit se studujícími, učit nebo bádat. Zároveň dochází k omezování možnosti rozvíjet nová témata, začít třeba i trochu riskantní výzkum. Nejsem první, kdo říká, že by to chtělo ze strany poskytovatelů větší důvěru v akademickou obec při rozdělování prostředků na vědu.
V některých zemích se jako jedno z měřítek pomalu prosazuje i důraz na podporu rovnosti a různorodosti. V České republice dlouhodobě neodpovídá nízké zastoupení žen ve vědě a výzkumu vzrůstajícím počtům žen mezi absolventy. Jak se na tuto problematiku díváte coby člen Akademického senátu a vedoucí skupiny?
Jsem zastáncem smíšených kolektivů, protože přinášejí různorodé pohledy a také různé přístupy k řešení problémů. Rozhodně však nejsem příznivcem umělého modelování počtu pracovníků a pracovnic, protože vědecký pracovník by měl být hlavně ten, kdo vědu chce dělat a má pro to předpoklady. Výborní studenti jsou stále stejní – jsou entuziastičtí, rádi bádají a věnují vědě velkou část volného času, nebo rovnou všechen. Z nich se rekrutují vedoucí vědečtí pracovníci a lídři a to je dobře. Na pracovištích, kde jsem se pohyboval, to vždy byli ženy i muži.
Na některé podmínky vědní politiky je možné se dívat právě jako na taková umělá opatření. Jde třeba o povinnost absolvovat půlroční zahraniční stáž po postgraduálním studiu (tedy v době, kdy je časté plánovat děti) pro získání juniorského grantu GAČR.
Důvodem k tomuto opatření je podle mého snaha zdůraznit, že zahraniční stáž je samozřejmou součástí vědeckého vývoje. S tím souhlasím, o tom jsem již hovořil. Myslím si však, že v poslední době existuje skutečná snaha vytvořit pro ženy takové podmínky, aby v soutěžích nebyly hendikepované, a to nejen na úrovni grantových agentur, ale i na úrovni škol. Mateřství se již běžně nepočítá do rozhodujícího období, kdy si lze žádat o grant. Zakládají se školky. Nikdy asi nedomyslíme úplně všechno, ale domnívám se, že právě vytváření podmínek je vhodný způsob, jak vyrovnat přístup ke grantovým penězům a k vědecké kariéře vůbec.
Všímáte si nárůstu podílu studentek i ve vašem oboru a projevuje se případně nějak na pracovišti?
Stále máme v oborech zaměřených na organickou chemii o něco více studentů, ale podíl studentek se opravdu dlouhodobě zvyšuje. Na pozicích vědeckých a akademických pracovníků máme víc mužů, i když i tam žen přibývá. Na druhou stranu na laborantských pozicích máme samozřejmě pouze ženy.
Čím je to samozřejmé?
Určitou roli v tom zcela jistě hraje platové ohodnocení. Je to i historicky dané, protože některé profese jsou vnímané jako mužské, jiné jako ženské. To je věc pohledu celé společnosti. I když i ten podléhá změnám, příkladem je třeba učitelství na středních školách.
Vnímáte ve svém oboru nějaký rozdíl v tom, jak ho rozvíjejí studenti, a jak studentky?
Obecně platí, že se studenti i studentky dělí na výborné, průměrné a horší, případně mezi nimi potkáte lidi, kteří by na vysoké škole neměli být. Je pravda, že studentky jsou pečlivější, což může pozitivně ovlivnit jejich úspěšnost, může to ovlivnit volbu tématu vědecké práce. Přítomnost obou pohlaví ovlivňuje chod výzkumné laboratoře, což je malá společnost od pěti do dvaceti lidí. Studující mezi sebou komunikují, chodí spolu do hospody, diskutují spolu, pečují o laboratoř, kde musí třeba udržovat pořádek. V tom mohou studentky fungovat jako iniciátorky. Rozhodně si však nemyslím, že by měly uklízet jen ony, to musejí všichni. S technickými záležitostmi naopak mohou pomoci studenti, funguje vzájemná výpomoc; proto je zdravé, aby ta společenství byla smíšená.
V rámci VŠCHT se ukazuje, že ženy zastávají pouze menšinu vedoucích pozic, a to včetně vedení ústavů. Mělo by se to nějak řešit?
Jsem příznivce přirozeného vývoje. V chemii a přírodních vědách nefunguje dělení na Východ a Západ nebo ženy a muže. Buď jste známý šikovný vědec nebo vědkyně a vaše pohlaví nikoho nezajímá, nebo nejste. Na vedoucí funkci je potřeba mít určité předpoklady a splnit daná kritéria, která vyplývají z vědecké činnosti a organizačních schopností. Nechal bych to na tom, kdo do takové pozice dozraje a kdo je ochoten ji zastávat. Počet žen ve vedení samozřejmě odráží i jejich počet v samotných vědeckých pozicích.
Přemýšlel jste někdy nad odchodem z vysoké školy například do komerční sféry nebo na Akademii věd?
Rozhodnutí zůstat na vysoké škole jsem nikdy nelitoval, protože rád pracuji s mladými lidmi. Pro mě je odměnou vidět, jak student, který přišel, když mu bylo dvacet, po pěti letech odchází jako hotový vědec. Můžete sledovat jednotlivé krůčky od napsání první práce, prvního abstraktu až k tomu, že s vámi diskutuje jako rovnocenný partner. Lidé, na kterých je vidět, že jsem je nějak obohatil, jsou pro mě největší odměnou.
Čeho byste chtěl v budoucnu dosáhnout?
V rámci vědecké práce plánuji další projekty, některé ve spolupráci se zahraničními pracovišti. Co se pracoviště týče, tak mým hlavním cílem je zvládnutí generační výměny a nastartování vědecké kariéry nových mladých lidí.
Co byste poradil mladým lidem na začátku vědecké dráhy?
Snažte se svou kariéru co nejvíce přiblížit ideální dráze – až absolvujete doktorské studium, najděte si vhodného profesora a vyjeďte k němu na zkušenou. Po návratu ze zahraničí se snažte včas osamostatnit a najít si vlastní problematiku, která nesouvisí s problematikou vašeho zahraničního tutora ani s tématem disertace. Přeji vám, abyste se setkali s lidmi, kteří vás budou ve vhodný okamžik stimulovat, a s dobrými studujícími, kteří vás budou inspirovat.
