Jak se jim spolupracuje s univerzitami? A s jednotlivými vědci? O tom mluví v rozhovoru nejvýraznější osobnost redakce, moderátor Daniel Stach.

Pracovníci redakce vědy dnes dodávají do vysílání měsíčně přes stovku příspěvků, které obnáší specializované pořady i reportáže dělané na klíč třeba pro hlavní zpravodajskou relaci Události.

„Jestli se naplnila očekávání, která jsme na začátku měli? Mám dojem, že jsme spíš daleko dál, než jsme čekali. Že jsme byli na začátku příliš sebekritičtí a moc jsme se drželi při zemi v nápadech, co všechno můžeme dělat. Hlad po vědě je ohromný,“ hodnotí Stach.

Co lidi baví? Jaká témata nejvíc táhnou?

My jsme veřejnoprávní médium, takže mám to štěstí, že nemusím sledovat křivky sledovanosti. Obecně platí, že zajímavá jsou témata, se kterými se člověk dokáže identifikovat, typicky zdravotnictví, protože se týká každého z nás. Lidi také hodně zajímá vesmír, protože se dobře vizualizuje. Ale nedá se říct, že něco naopak nefunguje.

Řada vědců ovšem popularizaci svých výsledků nefandí, mají dojem, že tak dochází k jejich bagatelizaci. Bavíte se s nimi o tom?

My se s nimi bavíme o tom, jak chtějí popularizovat dané téma, ke kterému my si je zveme. Reagují různě, ale je to rozhodně lepší, než to bývalo. Vědci jsou čím dál otevřenější. Když jsme se před lety začínali vědeckým tématům systematicky věnovat, často jsme je museli přesvědčovat, aby do vysílání vůbec šli. Dnes už tento problém nemíváme.

Čím si to vysvětlujete?

Doba se posunula. I do povědomí vědců už se dostalo, že popularizovat je normální. Že je to součástí jejich práce, zvlášť pokud k ní využívají veřejné prostředky. Já beru taky jako samozřejmost, že chodím na přednášky a setkání s diváky. Další věc je, a v tom jsme, doufám, sehráli pozitivní roli, že už vědí, že když budou spolupracovat s námi jako s Českou televizí, tak z toho nevznikne žádná bulvární zpráva. Že je nebudeme tlačit do nesmyslů a nebudeme po nich chtít, aby říkali, že našli lék na rakovinu, když zkoumají dělení buněk.

Při zpracování tématu musíte pořád vyvažovat dva protichůdné aspekty. Pro diváky potřebujete, aby byla reportáž informačně a vizuálně atraktivní. Přitom ale musíte zpracovat obtížně uchopitelné téma a nezkreslit ho. Jaký na to máte recept?

To je individuální, každý případ je jiný a my to všechno s vědci probíráme. Vždycky jim říkáme, ok, vy jste přišli na tohle, co to znamená? A hledáme cestu, jak to vysvětlit. Vezmu třeba příklad s doktorem Palatinusem z Akademie věd. Před dvěma lety se se svým týmem dostal na obálku časopisu Science, což je ohromný úspěch. Ale dostali se tam s difrakcí elektronů, což je absolutně antitelevizní téma. Vymysleli jsme to ale tak, že difrakci elektronů vysvětloval na laseru a kusu záclony, což byl takový model. Fungovalo to hlavně díky tomu, že sám vědec chtěl hledat cesty, jak to přiblížit. Neříkám, že to jde vždycky, ale říkám, že tam vždycky má být snaha zkusit takovou cestu najít.

Jak přistupujete ke zpracovávání vědeckých témat z Česka a zahraničí. Co má přednost?

Za mě je věda jenom jedna.

Ptám se proto, že už jsem v českých médiích zaznamenala, že zpracovávala téma ze zahraničí, přičemž ale v tuzemsku existují týmy, které se mu také věnují.

Tohle my se snažíme zjišťovat, ale je to jeden z největších problémů, na který narážíme: že instituce nevědí, co se u nich děje. Už se nám stalo, že jsme dostali informaci ze zahraničí a volali jsme na jednu univerzitu, jestli by nám k tomu dali komentář. Tam nám ale řekli, že tohle téma oni nedělají. Tak jsme šli na Google Scholar, vyhledali jsme si odborné práce na stejné téma a zjistili, že právě na té univerzitě se v daném oboru pracuje, a že dokonce její lidé dělali i na tom původním zahraničním výzkumu. Proč tedy přišla zpráva ze zahraničí a ne odsud z Česka? Čí je to chyba? Kdo měl komu dát vědět? Naši redaktoři nemají šanci objíždět jednotlivé týmy, aby se každého zeptali, co zrovna dělá. To musí vědět samy univerzity, se kterými se pak baví naši redaktoři. Přišlo by mi skvělé, kdyby univerzity vyčlenily vždycky třeba dva lidi jenom na to, aby obcházeli jednotlivé týmy a dělali třeba kalendář, kam se bude psát, co kdo dělá a jaké výsledky se kdy dají očekávat.

Ale je správné, aby každá česká univerzita zaměstnávala dva lidi jenom na to, aby informovali média, když lidé z tiskových nebo marketingových oddělení mívají na starost i přípravu nejrůznějších akcí, správu webů a řadu dalších aktivit? Není to už plýtvání veřejnými prostředky?

Vezměte si, že jednu reportáž v Událostech vidí zhruba milion lidí, kteří tak uvidí i jmenovku instituce, která výzkum dělala. Jakou hodnotu to pro univerzitu má? Já myslím, že ta hodnota není úplně malá. A jinak, upřímně řečeno, některé fakulty mají větší PR tým, než kolik je nás v redakci. To už pak mít třeba dva studenty, kteří budou obcházet výzkumníky, není tak velká investice.