Prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVENCI 2017
Prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D., se narodil v roce 1974 v Praze. V roce 1997 absolvoval obor chemické inženýrství na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Doktorát získal pod dvojím vedením VŠCHT Praha a Université Pierre et Marie Curie v Paříži. Od roku 2000 působil ve Velké Británii, nejprve na postdoktorské pozici ve firmě Unilever a poté na výzkumné pozici na Imperial College v Londýně. V roce 2008 se vrátil na VŠCHT Praha, kde díky grantu ERC založil a dodnes vede skupinu Chobotix na Fakultě chemicko-inženýrské. V roce 2013 byl jmenován profesorem v oboru chemické inženýrství. Je autorem více než 140 publikací a držitelem řady ocenění, mimo jiné Moultonovy medaile či Ceny Philipa Leverhulma. Na Imperial College nadále působí jako hostující profesor.
Jak jste se dostal ve vědě tam, kde teď jste?
Vše to byla spíše souhra náhod. Rozhodně jsem si dopředu neřekl, že chci být profesorem na VŠCHT. Vždy jsem spíš řešil aktuální možnosti, nabídky a rozhodnutí, kdy se mísily faktory profesní i osobní. Ale to, že chci dělat technický obor spojený s chemií, jsem si ujasnil už na gymnáziu, kde mě bavila fyzika, matematika, programování a chemie. Chtěl jsem to vše zkombinovat, a proto jsem zvolil studium na VŠCHT. To byla ještě jasná volba. Rozhodování o tom, jestli chci jít na doktorské studium, už tak jednoznačné nebylo. Nakonec rozhodlo, že jsem dostal stipendium francouzské vlády pro doktorát pod dvojím vedením, přišlo mi zajímavé ho zkombinovat se zahraničním pobytem. Po obhajobě jsem chtěl strávit nějaký čas v praxi, v průmyslu, tak jsem šel pracovat do vývojových center firmy Unilever v Anglii. Tam jsem zažil „korporátní svět“. Potom jsem se zúčastnil konkurzu na akademickou pozici na Imperial College v Londýně, kde se mi podařilo uspět, takže tím jsem se dostal na akademickou dráhu. Ale je pravda, že pak přišlo několik momentů, kdy jsem si říkal, že pokud ten či onen grant nedostanu, tak už se na vědeckou dráhu vykašlu…
Co vám přinesla pracovní zkušenost v „korporátu“?
Spoustu užitečných kontaktů i znalost toho, jak fungují rozhodovací procesy. Při spolupráci s velkými firmami jsem se naučil, jak s nimi jednat, jaká mít od nich očekávání, a naopak jsem zjistil, jaká jsou jejich očekávání vůči mně, což mi potom v akademickém prostředí docela dost pomohlo. Také mi to přineslo spoustu výzkumných nápadů, objevil jsem různé praktické problémy, na jejichž řešení tam nebyl čas a které jsem se později snažil přeformulovat tak, aby byly zajímavé akademicky. Dalo mi to opravdu hodně.
Co rozhodlo, že jste se nakonec vydal na vědeckou dráhu?
Především to, že jsem si chtěl sám definovat témata, na kterých budu pracovat, což v prostředí průmyslového vývoje není vždy úplně možné. Zažil jsem tam několikrát situaci, kdy někdo vložil „srdce“ do projektu, který ho opravdu zajímal, ale pak došlo shora k rozhodnutí, že se projekt zastavuje, a ten člověk musel začít ze dne na den pracovat na něčem úplně jiném. To pak vedlo samozřejmě u mnoha lidí k frustraci. Ani v akademické sféře pochopitelně nefunguje svoboda výběru témat na sto procent, minimálně v tom smyslu, že člověk nikdy neví dopředu, který grant dostane.
Proč jste se rozhodl po osmi letech vrátit zpátky do ČR?
Vždycky mě hodně lákalo cestovat a poznávat svět. Během studií jsem několikrát vycestoval prostřednictvím IAESTE, což je studentská organizace, která umožňuje zahraniční letní stáže. Pak následoval doktorát v Paříži a pobyt v Anglii. Ale nikdy jsem neměl v úmyslu zůstat v zahraničí natrvalo. Když náš nejstarší syn dospěl do věku, kdy měl jít na střední školu, rozhodli jsme se, že to je ten správný čas vrátit se zpátky do Čech.
Jaký byl návrat na VŠCHT?
I když jsem pracoval v zahraničí, pokaždé, když jsme jeli do Čech na prázdniny nebo na návštěvu, stavil jsem se na katedře, abych se viděl s kolegy a mým bývalým školitelem. Měl jsem proto představu, jak to tady funguje, znal jsem lidi, kteří tu pracovali, a po návratu jsem nezažil „kulturní šok“ jako někdo, kdo by byl vhozen do prostředí, které předtím vůbec neznal. Podle mě je prostředí na VŠCHT hodně přátelské. Zpočátku mi také dost pomohlo, že jsem přišel s vlastním velkým grantem a nebyl jsem závislý na lokálních mechanismech alokace peněz a zdrojů. Přechod sem tak byl docela hladký. Nadále však spolupracuji se zahraničními univerzitami, hlavně na principu výměny studentů, a v Anglii působím jako hostující profesor.
Když jste přišel, měl jste grant ERC, což v té době bylo asi ojedinělé…
Tehdy byla prorektorkou pro vědu a výzkum paní profesorka Jitka Moravcová, která mi tady připravila půdu, za to jsem jí dodnes vděčný. Hlavní úskalí totiž bylo sehnat laboratorní prostory. Tehdy se zrovna dostavěla Národní technická knihovna a stěhovaly se tam časopisecké a knižní fondy, které byly roztroušeny v různých ústavních knihovnách po celé budově, a tím se vytvořil volný prostor, který jsem potřeboval, abych mohl skupinu rozjet. Pan profesor Marek, můj bývalý školitel, mi pomohl prošlapat cestičky, Anna Mittnerová tomu byla také hodně nakloněná. Zkrátka díky tomu, že tady bylo několik lidí, kteří už tehdy chápali, co ERC znamená, a kteří mi fandili, podařilo se mi to tady nastartovat.
Plánujete další zahraniční pobyt?
Nikdy v životě jsem neměl tzv. sabatikl, protože zrovna když jsem se přesouval z Anglie do Čech, blížil jsem se k okamžiku, kdy bych na něj měl nárok. Tady jsem pak byl pořád něčím zaměstnán, ale už několik let si říkám, že bych alespoň půl roku tvůrčího volna, třeba někde na univerzitě, uvítal. Jedna varianta je využít toho, že máme docela dobrou spolupráci s New Jersey Institute of Technology, kde jsme měli mnohaletý projekt od MŠMT na bilaterální výměnu. A mám i nějaké možnosti v Austrálii. Musím se domluvit i doma, co by bylo schůdné, abychom to všechno zkoordinovali.
Jakému výzkumnému tématu se v současné době věnujete?
Obecně se zabývám farmaceutickým inženýrstvím, což je obor, který propojuje chemické inženýrství s farmacií. Cílem našeho výzkumu je připravit lékové formy tak, aby se účinná látka, která je v nich obsažena, dostala do těla pacienta v takovém množství, čase a takovou rychlostí, aby dané léčivo zafungovalo. S tím souvisí výzkum jak klasických lékových forem, jako jsou tabletky, kapsle, suspenze a podobně, tak nosičů léčiv, které ještě nejsou v praxi zcela aplikované, ale očekává se, že v budoucnosti by mohly být. Specificky se zabýváme otázkou, jak zapouzdřit léčivo do malé částečky – říkáme jí chemický robot –, která by byla schopna putovat krevním řečištěm, najít cíl určení a tam na základě vnějšího pokynu léčivo vypustit. A to buď jako hotovou účinnou látku, anebo jako rekurzory, molekuly, z nichž se léčivo syntetizuje až na místě. Je řada molekul, které jsou zajímavé z hlediska svých fyziologických účinků, ale jsou nestabilní, takže je není možné připravit v laboratoři. Jediný způsob, jak léčivo použít na místě určení, je syntetizovat ho právě až tam. Je to dost specifická věc a my v ní máme určitý náskok.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Svoboda, pestrost práce a kontakt s lidmi, se studenty, s kolegy, kteří jsou samozřejmě každý jiný, jak osobnostně, tak třeba způsobem chování, což je taky hodně zábavné.
Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Vybudování skupiny, která kolem mě funguje. Stálo to hodně úsilí a do určité míry je to i výsledek všech mých předchozích snah už od dob studií. Jsem hrdý na to, že skupina funguje celkem kompaktně a vypadávají z ní zajímavé výsledky.
Co myslíte, že vám pomohlo tohoto úspěchu dosáhnout?
Hodně se věnuji sportu a vidím určité paralely s vědou v tom, jaké je třeba naplnit základní faktory, aby člověk dosáhl úspěchu. Prvním je samozřejmě vrozený talent, inteligence, kreativita, to, co člověku dává nápady, druhým je schopnost zakousnout se, pracovat, dát tomu čas a pot a vytrvat, i když to zrovna nejde, a třetím faktorem je náhoda.
Máte pocit, že se za posledních deset, dvacet let proměnilo vědecké prostředí a to, jak věda funguje?
Od dob studií vidím například velkou změnu v tom, jak jsou lidé hodnoceni. Dnes se řeší bibliometrie, sledují se různé indikátory… Dříve člověk považoval za dobrého toho, koho fyzicky viděl, mluvil s ním, slyšel jeho přednášku a řekl si: „Hmm, to je vážně fajn člověk.“ Nikdo nehledal, kolik má citací a publikací. Lidé byli více hodnoceni na základě reálné zkušenosti, což je postupně nahrazováno hodnocením na základě čísel, která mohou, ale také nemusí být vůbec vypovídající. Druhá věc, kterou pozoruji, je určitá „masovost“. Na jednu stranu je fajn, že je věda považována za důležitou věc a investují se do ní peníze, ale na druhou stranu tím, jak se do něčeho „lejou“ peníze, přitahuje to i lidi, kteří jsou průměrní a kteří by se tomu jinak nevěnovali, protože to není jejich srdeční záležitost.
Jak tyto změny podle vás ovlivnily atmosféru na VŠCHT?
Podle mě se naštěstí na VŠCHT daří udržet přátelskou atmosféru. Neprojevuje se tady přílišná soutěživost, jakou jsem viděl na většině univerzit, které jsem navštívil. Přílišná konkurence mezi kolegy na pracovišti pod jednou střechou může být až zhoubná. Na druhou stranu není úplně dobře, když je člověk příliš ve „vatičce“, rozumná míra konkurence může být prospěšná.
Na zahraničních univerzitách je standardem věnovat se řízení lidí a kariérní podpoře vědkyň a vědců. U nás to ještě není úplně běžná praxe. Jaká je vaše zkušenost z Anglie?
Prošel jsem si různými kurzy a mentoringovými programy jak na Imperial College, kde mají ten systém hodně rozvinutý, tak ve firmě. Organizují různé vzdělávací programy, jednou za rok se probírá i osobní kariérní plán, kde si člověk ujasní, čeho by chtěl dosáhnout a kam by chtěl v krátkodobém i dlouhodobém horizontu směřovat. Například každému, kdo nově nastoupí na pozici odborného asistenta, je přiřazen někdo na profesorské pozici, kdo mu radí v profesní kariéře, jestli už třeba nastal čas požádat si o povýšení a podobně. Myslím, že by to mohlo fungovat i u nás, je to užitečné třeba pro lidi, kteří se zbytečně drží zpátky, i když by už měli šanci na kariérní postup, nebo třeba zbytečně mnoho úsilí věnují oblasti, ve které mají už dávno s velkou rezervou splněno. Na druhou stranu si myslím, že není nutné všechno formalizovat, spousta věcí se na VŠCHT odehrává už teď, na neformální bázi. Ale lidé, kteří třeba nemají přirozenou tendenci někoho oslovit, poradit se a říct si o zpětnou vazbu, toho nevyužijí. Pokud se to formalizuje, umožní to i lidem, kteří by jinak aktivně zpětnou vazbu nehledali, aby ji dostali.
Obdobně se na zahraničních univerzitách systematicky věnují také otázce rovných příležitostí mužů a žen. V České republice se zastoupení žen mezi výzkumníky dlouhodobě nemění k lepšímu, ačkoliv se zvyšuje počet studentek i absolventek. Čím to podle vás je?
Otázka je, do jaké míry to je důsledek historického vývoje, kdy se to změní s další generací a třeba za dvacet let už to bude „fifty fifty“. Může to být i tím, že prostředí v oborech, kde historicky převažují muži, nemusí být zvnějšku vnímáno jako úplně přátelské k ženám. Pak je to i o individuálním rozhodnutí, kdy by si podle mě každý v určité fázi kariéry měl říci buď „ano, toto je pro mě a má smysl v tom pokračovat“, nebo „hmm, toto možná není pro mě, jdu dělat něco lepšího“. Může se pak stát, že v systému zbydou nadproporcionálně zastoupeni jedinci, kteří buď nebyli ochotni takovou sebereflexi provést, nebo z ní pro sebe vyvodit důsledky.
Pozorujete, že jsou obory, které si vybírají více muži, a jiné naopak více ženy?
Na VŠCHT tomu tak podle mě není, u chemicko-potravinářsko-technologických oborů je to podle mě už skoro půl na půl. Ale jinak stále platí, že jsou obory, které jsou více doménou mužů, třeba strojařina. Zase: je to nejspíš dáno historicky, člověk se asi necítí úplně komfortně, pokud je někde v menšině nebo úplně sám. Pokud je tedy některý obor historicky více maskulinní, nebo naopak víc ženský, chvíli potrvá, než se to vyváží. Jsou i teorie, že volby oboru determinují stereotypy, které máme z dětství, typu „ty si hraj s panenkou, ty si hraj s autíčkem“. To ale nedokážu úplně posoudit, to víte asi spíše vy, do jaké míry se toto kóduje už v dětství…
Myslíte, že by se vědecké prostředí proměnilo, kdyby v něm zastoupení žen a mužů bylo vyrovnanější?
Pracovní kolektiv, kde je vyváženější zastoupení mužů a žen, je z mého pohledu určitě vědecky produktivnější díky různým pohledům na věc, a současně zábavnější a příjemnější. Vzhledem k tomu, že se v takovém prostředí pohybuji, nedokážu posoudit, jak by se to například proměnilo na strojní fakultě, kdyby tam najednou bylo více žen. To ukáže až čas.
Jak vnímáte projekt TRIGGER, díky kterému se genderové téma začalo na VŠCHT před čtyřmi lety řešit?
Osobně to beru tak, že některé věci se nedají vnutit. Nakonec je to vždycky o individuálním rozhodnutí každého, jestli se bude věnovat vědecké dráze, nebo ne. Ale instituce by samozřejmě měla nastavit podmínky a prostředí tak, aby nikoho a priori neodrazovalo. Myslím, že je dobře, když se o této problematice hovoří a když se identifikují případné bariéry, které by mohly někoho od vědecké kariéry odradit. Ale nedávalo by mi smysl, kdyby třeba někdo přišel s nápadem, že se zavedou kvóty, například na nově jmenované docenty a docentky nebo něco podobného.
Ve výzkumných institucích, a to i na VŠCHT, je velmi nízké zastoupení žen ve vedoucích a rozhodovacích pozicích. Jak se díváte na tuto situaci?
To je na pováženou. Může to značit, že systém není vůči ženám přátelský. Samozřejmě, pokud se vybírá člověk například na pozici vedoucího ústavu, je nutné splnit určité požadavky. Měli by to být lidé, kteří jsou minimálně habilitovaní a mají předchozí zkušenosti například s vedením na úrovni výzkumné skupiny. Už v okruhu potenciálních kandidátů je méně žen. Navíc to člověk musí být ochoten dělat. Hodně času zabere vyjednávání a řešení konfliktních situací, je otázka, jestli tato role dopředu některé ženy neodradí.
Jak se vám daří kombinovat práci a osobní život?
Teď už ano, lépe než dříve, protože děti odrostly, takže už to není tak šílený shon, kdy jsme v noci nespali, řešili nemoci, hlídání… Děti už jsou samostatně fungující jednotky, samy si dojedou autobusem na trénink, z tréninku, teď je to pohoda.
Jak se k vaší profesi staví vaše rodina?
Cítím velkou podporu a možná i hrdost na to, co dělám. Jak ze strany rodičů, tedy babiček, dědečků, tak ze strany ženy a dětí. Všichni jsou myslím rádi, že dělám něco jiného, než že se honím za penězi.
Máte čtyři děti, jak se rodičovství dotklo vaší profesní dráhy?
Naučilo mě to, že mám pouze omezený čas na to, abych něco udělal. To znamená, že se nemůžu v něčem donekonečna „babrat“, ale musím to dotáhnout do stavu, kdy to funguje a kdy se nestydím práci odevzdat. Zároveň jsem ale ochotný přijmout, že to není úplně ideální a dokonalé. Člověk si mnohem víc váží času, když má děti, než kdy si může dělat donekonečna jednu věc i v noci a o víkendech. Trávím v práci méně času než třeba před deseti lety, což je dáno i tím, jak to máme uspořádáno doma, kde mám kancelář. Když potřebuji, tak se tam můžu zavřít, mám klid na čtení a psaní, ale zároveň jsem k dispozici pro rodinu.
Máte pocit, že někdy pracujete „přesčas“?
Myslím, že u akademické práce, kdy to člověk zároveň považuje za svůj koníček, je to běžné. Já to beru tak, že to dělám, protože mě to baví.
Uvažoval jste někdy, že byste šel na rodičovskou dovolenou?
Ani moje žena nebyla na rodičovské dovolené, až částečně s posledním dítětem. Vždycky jsme zároveň chodili do práce. První dvě děti se narodily ještě v Čechách, v té době byla moje žena na volné noze a mohla se zároveň věnovat práci i dětem. V Anglii se nám narodila další dcera. Stát tam garantuje jen asi tři měsíce rodičovskou dovolenou, potom jsme měli au-pairky a jednou i au-paira, který byl ze všech nejlepší. Žena se vrátila do práce po půl roce, jí by ani nebavilo být delší dobu mimo „akci“. Snažili jsme se pro děti udělat to nejlepší, ale dnes se člověk nemůže úplně odstřihnout od profesních a sociálních vazeb.
Co vás kromě vědy baví, čemu se věnujete ve volném čase?
Polozávodně dělám triatlon. Doplňuje se to hezky s mojí prací, spoustu věcí si mnohem lépe promyslím, když plavu nebo jedu na kole, než když sedím v kanceláři. Sport mi hodně pomáhá dostat se do trošku jiného stavu mysli, což je někdy v každodenním shonu obtížné. Pak taky věnuju čas péči o chalupy a zahrady, kde s rodinou často trávíme víkendy. Sekám trávu, řežu větve a starám se o včely. Zase se tou fyzickou námahou trochu vybiji.
Jaké jsou vaše plány a sny v profesním životě?
Byl bych rád, kdyby se alespoň jedna z výzkumných věcí, na kterých jsem pracoval nebo dosud pracuji, dostala do stadia praktické užitečnosti. V budoucnu bych se chtěl více zaměřit na aplikační stránku výzkumu než jen čistě na generování nových nápadů a vědu jako takovou. Určitě bych také rád vychoval své pokračovatele, což si myslím, že se pomalu děje, že se dostávám do fáze kariéry, kdy už to není tolik o mně, ale i o dalších generacích. Přál bych si, aby se moji absolventi, ať už jsou kdekoliv, dobře profesně uplatnili. Chtěl bych dál přispívat ke kultivaci akademického prostředí tak, aby bylo na jednu stranu přátelské a pohodové, ale aby na druhou stranu nepodněcovalo k lenosti.
Co byste na závěr vzkázal začínajícím vědkyním a vědcům nebo těm, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?
Hlavní kritérium pro vědeckou, ale vlastně jakoukoliv práci je, aby to člověka bavilo, aby se nerozhodoval proto, že je to dobře placená práce, ale proto, že je pro něj zároveň koníčkem a opravdu jej naplňuje.