Libor Grubhoffer: Musíme být konkurenceschopní i z hlediska životní úrovně
Vědavýzkum.cz: Libor Grubhoffer: Musíme být konkurenceschopní i z hlediska životní úrovně
Jak podle Vás aktuální pandemie koronaviru ovlivní fungování vědeckých institucí, jako je například Biologické centrum, z dlouhodobého hlediska?
Je to bez pochyb značný zásah do dynamiky práce na výzkumných projektech. Koronavirová pandemie ovlivňuje společnost v mnoha aspektech a její dopady se pravděpodobně nevyhnou ani výzkumným institucím. Za prvé se potýkáme s řadou koronavirových opatření. Z hlediska organizace vědecké to samozřejmě přináší řadu komplikací – na servisních pracovištích přenastavujeme organizační schémata, pracuje se ve směnách. V tomto směru fungujeme podobně jako odborná pracoviště v nemocnicích.
Dotkla se situace i grantových projektů?
Samozřejmě. Ve složité situaci jsou také řešitelé grantových projektů. Setkávám se s tím, že řada vědců se dostává do střetu mezi tím, co chápou jako svou společenskou povinnost, tedy pracovat na koronaviru, a původním záměrem schválených projektů. Ty přitom mají pochopitelně termíny odevzdání zpráv, které jsou podložené publikacemi a slíbenými výstupy. Ty zase mohou váznout na tom, že vědci nemají včas dokončené experimenty, protože se věnují koronaviru.
Jaká byla podle Vaší zkušenosti reakce poskytovatelů veřejných prostředků na tuto situaci?
Já jsem optimista. Doufám proto, že přístup ze strany poskytovatelů účelových prostředků na výzkum bude shovívavý. Náznaky už existují. Grantová agentura České republiky nabídla prodloužení lhůty odevzdání finálních zpráv končících projektů o šest měsíců. V kuloárech se nyní vyjednává o podobné benevolenci ze strany dalších poskytovatelů. Je ale otázka, jestli bude možné – a za jakých podmínek –převést nevyčerpané finančních prostředky do dalšího roku. To je totiž poměrně velký problém pro řadu řešitelů, kteří měli pro letošní rok naplánovány konference, stáže či pobyty v zahraničí, které nemohli realizovat.
Českou vědu trápí komplikovaná organizace
Máte zkušenosti s vedením vysoké školy i řízením ústavů Akademie věd. Co jsou podle Vás aktuálně největší problémy české vědy?
Klíčovým faktorem vědní politiky vždy nutně bývá organizace vědy a její finanční zajištění. Financí do vědy je přitom v současné době přiměřeně. Problém je ale způsob přerozdělování. Snaha klást důraz na výkon přesunula velké procento prostředků do složky účelového financování, až jsme se dostali do stádia, kdy institucionální financování představuje jenom 35-40 % rozpočtů jednotlivých pracovišť. To je například pro experimentální vědy krajně problematické a žene je to na hranici existenčních možností.
Jak se díváte na počet poskytovatelů účelové podpory?
Možná ne tak úplně šťastný krok byla také snaha zredukovat poskytovatele finančních prostředků, takzvaných resortních grantových agentur, a vytvořit pouze dvě tělesa – Grantovou agenturu a Technologickou agenturu. Akademie věd tak například v důsledku přišla o svoji vlastní grantovou agenturu, která přitom měla vynikající výsledky. Resort průmyslu ovšem o své finance nepřišel, podobně jako například zdravotnictví. Diverzita se tak nejenom nezredukovala, ale v čase spíše narostla.
A naopak ona organizační stránka české vědy?
Co se týká organizace vědy, tak se domnívám, že jsme si v Čechách značně zkomplikovali situaci. Máme vysokou „entropii“ nejrůznějších škol a pracovišť, které sice vychází z dlouhé tradice, ale je otázka, zda jde dnes o funkční systém. Naše věda tak má dva pilíře – univerzitní a neuniverzitní výzkum, který se dělá například na Akademii věd či na dalších odborných pracovištích. Situaci navíc komplikuje fakt, že jsme nebyli schopni diverzifikovat úlohu nově vznikajících vysokých škol. Nerozlišujeme tak mezi vědecky zaměřenými univerzitami a spíše na výuku zaměřenými školami, což se nám celou dobu promítá do reality české vědní politiky.
Mají podle Vás tyto dvě oblasti odlišné podmínky pro výzkum?
Ano. Prošli jsme si obdobími, kdy se věda na vysokých školách spíše předstírala. Dnes jsou kontrolní mechanismy mnohem přísnější, tudíž je situace odlišná. I tak ale vysoké školy žijí z prostředků, které s sebou přináší studenti, a nikoliv z peněz na vědu. Pokud jde o instituce neuniverzitního výzkumu, tak v nich jsou obvykle velmi přísně nastavené podmínky pro hodnocení výsledků výzkumu. Ty se přitom nejen neustále vyvíjí, ale skutečně se klade velký důraz při řízení jednotlivých ústavu. Tlak Akademie věd na cíl hodnotit vědu a výzkum co nejobjektivněji uspěl i v tom, že nyní skutečně máme – byť v mnoha aspektech nedokonalou – celonárodní hodnotící metodiku.
Problém spočívá v rozdílné životní úrovni
Jaké problémy se týkají konkrétně českých neuniverzitních výzkumných institucí z hlediska vědní politiky?
Problém některých neuniverzitních výzkumných institucí spočívá v tom, že nesplňují náročné požadavky na své další fungování. Stát ale nemá dostatečně nastavené mechanismy, jak regulovat jejich výskyt. Do toho vstoupily nové výzkumné infrastruktury, které vznikly z prostředků Evropské unie. Tady si nemohu odpustit poznámku, že podle mě v tomto případě došlo k hypertrofii. Z původních asi jedenácti velkých infrastruktur, které měly vzniknout, se stalo čtyřicet osm výzkumných infrastruktur. Ty se musí uživit. Po uplynutí základní doby jejich financování to pochopitelně vytváří velký tlak na státní rozpočet. Vzhledem k investovaným penězům zde pak existuje vcelku pochopitelná potřeba tato nová centra v otázce prostředků favorizovat. Přitom jejich právní subjektivita často bývá nedořešená či problematická.
Je to srovnatelné se zahraničím?
Já nás stále srovnávám s Rakouskem, ke kterému máme blízko a jsme si podobní v mnoha ohledech. Po dlouhých letech zkušeností s rakouskou vědou a rakouskými vědci se mi zdá, že tamější věda není tak hektická a netrpí jakousi neustálou potřebou „dohánět svět“. Jejich Akademie věd má přitom jenom malé ústavy a mají jedinou skutečně prestižní vědeckou instituci – Institute of Science and Technology Austria v Klosterneuburgu. I tak se přitom rakouské vědě daří dosahovat velmi dobrých výsledků. Zmíněný institut se ne náhodou umisťuje v mezinárodních žebřících neuniverzitních výzkumných institucí na prvních příčkách.
Jsou tedy výsledky české vědy dány hlavně složitou organizační strukturou?
Nejenom. Národní česká věda by, řečeno s nadsázkou, vůbec neměla existovat. Věda je mezinárodní. My bychom se měli zaměřit na to, abychom začali vytvářet takové podmínky pro vědce a výzkumníky, aby se naše země stala vyhledávanou vědeckou destinací. Klíčové pro nás je, aby do Čech přicházeli vědci ze zahraničí a nepovažovali to za nějakou prohru či provizorní záležitost. To se nám ale nedaří. Problém je zejména v nižších standardech životní úrovně – pro vědce a badatele ze Západu je tak stále velmi nevýhodné přijít do Čech a natrvalo se zde usadit. Odliv mozků je přitom spíše jednosměrný.
Co bychom měli udělat, aby se situace změnila?
My bychom měli v kontextu celé národní politiky usilovat o to, abychom byli v otázce životních standardů konkurenceschopní se zbytkem Evropy. To je přitom právě pro vědu zcela klíčové. Protože ho nedosahujeme, stále udržujeme existující systém. Rádi sice kritizujeme inbreeding, ale už nemluvíme o tom, že jde o strukturální otázku. Podmínky jsou nastavené tak, že pro české vědce je nejjednodušším řešením nejen působit zde v Čechách, ale zůstat nebo se vrátit na své domovské instituce. Naopak pro pracovníky za zahraničí je to velmi obtížné. Musíme proto stále zvyšovat tlak na pracovní místa ze zahraničí.
Rozpočet nového rámcového programu na výzkum, vývoj a inovace pravděpodobně zažije výrazné škrty. Ohrožuje podle Vás tento krok evropskou, potažmo českou vědu?
Pokud by se měly úsporné kroky kvůli koronaviru dotknout evropského rozpočtu na vědu, bylo by to velmi nežádoucí. My si podle mě málo uvědomujeme, kolik prostředků Evropská unie investovala do české vědy. Bez evropských peněz bychom bez pochyb začali stagnovat, protože evropské prostředky představují velmi zásadní položku rozpočtu vědeckých organizací.
Libor Grubhoffer
Vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a mikrobiologii/virologii v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Od roku 1991 je vedoucím Laboratoře molekulární ekologie vektorů a patogenů Parazitologického ústavu, jehož byl později ředitelem (1994–2002). V roce 2001 byl jmenován profesorem molekulární a buněčné biologie a genetiky. Ve stejném roce se stal prorektorem JU pro zahraniční vztahy (2001–2004) a poté děkanem Biologické (od roku 2007 Přírodovědecké) fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2004–2011). Od roku 2012 do roku 2016 byl jejím rektorem. Od roku 2017 je ředitelem Biologického centra AV ČR a také předsedou České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Od roku 2020 pak působí jako 1. místopředseda Učené společnosti České republiky.