Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze/Tomáš Princ: DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti
ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2017
Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D., se narodil v roce 1977 v Praze. V roce 2006 získal doktorát na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v oboru biochemie. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu biochemie a mikrobiologie tamtéž. Působí ve skupině profesorky Blanky Králové, kde se věnuje molekulárnímu modelování.
Mohl byste pro laiky načrtnout, čím se odborně zabýváte?
Zabývám se molekulárním modelováním, což znamená, že na počítači počítám vlastnosti molekulárních systémů. Cílem je do určité míry nahradit experimentální laboratorní postupy. Zaměřujeme se na molekulární simulace, které sice ještě nejsou rutinně využívané, ale jsou perspektivní například pro vývoj nových léčiv. Klasický postup by byl izolovat či chemicky připravit sloučeninu, kterou bychom potom přidali k biologickému systému a zjišťovali bychom, co se s ním děje. Místo toho vytvoříme na počítači systém se zajímavým proteinem a rovněž na počítači k němu přidáme tu sloučeninu a pak počítáme, jak se celý systém bude vyvíjet a jestli se například sledovaná sloučenina naváže na náš protein a způsobí změnu, která by byla terapeuticky využitelná.
Důvodem, proč není molekulární modelování rozšířené, je jeho výpočetní náročnost. Snažíme se vymyslet metody, jak simulace urychlit a přimět je, aby se nezasekávaly v jednom stavu, ale aby prozkoumávaly různé jiné stavy studovaného systému.
Je běžné výsledky alespoň nakonec experimentálně vyzkoušet?
Laboratorní práci dělám spíš ze sentimentu. K experimentálnímu ověřování nedochází vždy, je většinou součástí různých spoluprací. Nicméně druhá oblast, kterou se zabýváme, je vývoj nových metod, které se zkoušejí na systémech, u nichž se ví, jak to má dopadnout. Poté srovnáváme naši metodu s konvenční metodou. Když naše nová metoda poskytuje stejné výsledky jako nějaká konvenční metoda, a je navíc podstatně rychlejší, jsme spokojení.
Jak jste se dostal k chemii a v jejím rámci k tomuto stále ne úplně obvyklému tématu?
Dostal jsem někdy v útlém školním věku soupravu Malý chemik, která mě zaujala, i když se nikdo v rodině chemií vyloženě nezabýval. Chemie mě zajímala od základní školy, a to především organická chemie, od které jsem plynule přešel k biochemii. Po základní škole jsem nastoupil na střední školu v Křemencově ulici zaměřenou na chemii. Výpočetní metody mne zaujaly během vysokoškolského studia. Ovlivnila mě kniha profesora Pavla Hobzy o intermolekulárních interakcích, tedy způsobech, jimiž se na sebe mohou molekuly vázat. Diplomovou práci jsem ještě dělal experimentálně, ale během inženýrského studia jsem byl na měsíční stáži na ETH v Curychu u profesora Folkerse, kde jsem začal dělat simulace. Během doktorátu jsem pak přešel na molekulární výpočty.
Švýcarsko je v rámci chemie oblíbená destinace. Jak jste se tam dostal? A působil jste ještě někde jinde v zahraničí?
Ve Švýcarsku jsem byl dohromady třikrát a vždy to bylo přínosné. Pana profesora Folkerse jsem znal z Prahy, kde jsem k němu chodil na týdenní kurzy, a na základě toho jsem tam vycestoval. Téměř celý rok po doktorátu jsem strávil na Slovensku, kde byla zajímavá skupina pana doktora Tvarošky a velmi dobré počítačové vybavení, takže jsem se mohl naplno věnovat práci. A asi před třemi lety jsem byl ve Francii na měsíčním hostování, což je vzhledem k mému zapojení do různých projektů v současnosti maximální doba, na kterou mohu bez následků odjet.
Mobilita je obecně důležitá, potřebujeme vidět, jak se pracuje jinde. Pamatuju si, že jsem měl kolegy, kteří ze Švýcarska jezdili jednou týdně krmit buňky do laboratoře v Itálii. Stačilo jim přijít s lístkem z vlaku za někým, kdo jim cestu na ruku proplatil. U nás si to vůbec nedovedu představit, musely by se vyplnit formuláře, získat schválení služební cesty a potom to zpětně vyúčtovat. Překážkou tedy mohou být nejenom finance, ale i administrativa s cestováním spojená. Věřím ale, že i taková triviální mobilita by pomohla.
Na VŠCHT se vzdělává řada zahraničních studujících, jakou s nimi máte zkušenost?
Učím biochemii v angličtině, takže jsem s nimi ve styku. Mívám okolo deseti studujících, z nichž třetina bývá výborná, třetina průměrná a třetina velmi podprůměrná. Určitým problémem je omezený výběr kurzů v angličtině, což vede k tomu, že se zapisují i studující bez potřebného základu, pro které je biochemie sama o sobě hodně obtížná. Obecně bych řekl, že úroveň zahraničních studentů na naší škole je velmi různá.
V relativně mladém věku jste se stal docentem. Co považujete za svůj největší úspěch?
Právě se nám podařilo vyvinout metodu, která by mohla najít řadu využití, a doufáme, že bude mít úspěch. Mohla by být atraktivní i tím, že se mění počítače, takže bude čím dál tím snazší dělat řadu malých krátkých výpočtů rozložených na více procesorů a jader, než když děláte jeden masivní výpočet. Některé metody v molekulárním modelování byly vyvinuty už ve třicátých letech a reálně se začaly používat až v letech osmdesátých, kdy se konečně objevily dostatečně pokročilé počítače. I dnes se občas stane, že přijdete na něco, co se začne používat až za delší dobu.
Co vnímáte jako klíčové pro úspěch ve vědě?
Kromě toho, že svému oboru musíte rozumět a mít trochu talent, je dobré snažit se mít přehled o novinkách a trendech i v jiných oborech, aby měl člověk inspiraci. V dnešní době je také nutné umět shánět peníze a řídit lidi, což se mi daří, byť omezeně, nejsem vysloveně vůdčí typ.
Často skloňovaným slovem v politikách výzkumu či u grantových agentur je excelence a excelentní výzkum. Jak tyto pojmy vnímáte?
Vnímám to jako dobrou snahu o to, aby se nepodporoval příšerný výzkum. Na druhou stranu není úplně představitelné, že by třeba byť jen v jedné zemi byl pouze excelentní výzkum. Excelentní výzkum nutně potřebuje podhoubí, bez kterého nemůže vzniknout, proto není možné podporovat pouze excelenci. Navíc řada zajímavých velkých objevů vznikla, aniž bylo hned zřejmé, jak jsou významné. Pokud se zaměříme na chemii nebo pouze na biochemii, jsou oblasti, v nichž je cesta k vysoce citovaným výsledkům velmi těžká, a naopak oblasti, kde je sice velká konkurence, ale hodně citovaných výsledků není tak těžké dosáhnout. To znamená, že cílená podpora pouze excelentního výzkumu by vedla ke strádání oblastí, které mohou paradoxně být pro ty „snáze excelentní oblasti“ důležité. Na molekulárním modelování je to dobře patrné – řada lidí ho vnímá jako servis, ale pokud chcete dělat něco opravdu zajímavého, musíte mít spojení s experimentálním výzkumem a znát řadu věcí, které zasahují do matematiky, fyziky, počítačových věd.
Jak vnímáte nastavení podmínek pro vědeckou práci na VŠCHT a v České republice?
Na VŠCHT pozitivně vnímám o něco větší tlak na granty a na výsledky než tomu bylo v minulosti. To platí pro českou vědu obecně. Podmínky v české vědě začínají být srovnatelné se zahraničím. Nemyslím si ale, že je v ČR úplně dobře nastavená rovnováha mezi grantovým a institucionálním financováním a tlaky na ještě větší grantové financování nejsou dobré. Jinými slovy, existuje určitá správná rovnováha mezi grantovým a negrantovým financováním a v ČR je spíše vychýlena směrem ke grantům. V současnosti se může stát, že se jeden rok nakoupí skvělé vybavení a sestaví se výborný tým, a když grant skončí, přijde všechno vniveč. Záleží jistě i na oboru, kterému se věnujete, fyzik pracující na urychlovači, který jen za elektřinu spotřebuje miliony, může těžko fungovat čistě z grantů. Z grantu by se postavil urychlovač a bez grantů by pak zrezavěl.
Podobně si nemyslím, že je dobré zavádět pevnou kvótu na to, kolik publikací ročně má každý mít, protože to vede k publikování špatných článků, anebo v horším případě k tomu, že se potenciálně kvalitní materiál dělí do několika méně kvalitních publikací.
Je nějaká podpora, kterou byste od školy uvítal?
V současnosti z těch šedesáti hodin, které průměrně týdně odpracuji, věnuji až polovinu různým administrativním úkonům, tedy ani výuce, ani výzkumu. Například na Masarykově univerzitě v Brně přitom využili peníze z Evropské unie k zaplacení řady nových lidí, kteří konzultují granty, vypořádávají účetnictví a poskytují servis k vědecké práci. Podobná podpora by mohla uvolnit prostor pro výzkum. Nedávno jsem řešil problém, že školní právník je fyzicky ve škole přítomen pro možnosti konzultací jen pár hodin týdně. Na druhou stranu si nejsem jist, že by byl právník na plný úvazek pro školu udržitelný. Vzhledem k financím, které jsou v současnosti k dispozici, poskytuje administrativní personál VŠCHT velmi dobrou podporu.
V České republice se ukazuje, že dlouhodobě narůstající podíl žen mezi absolventy vysokých škol nevede ke zvyšování podílu žen mezi vědci a výzkumníky. Jak se na tuto problematiku díváte?
Je to trochu zarážející, často začínám přednášky oslovením „vážené dámy“ nebo „vážené dámy, vážený pane“. Převahu studentek si na naší technické škole vysvětluji tím, že v České republice máme platovou nerovnost, takže pro získání stejného platu musí mít žena vyšší vzdělání. Domnívám se, že se časem převaha studentek projeví ve zvýšení podílu vědkyň a výzkumnic.
Máte pocit, že je nějaký rozdíl mezi tím, jak dělají vědu muži a ženy?
Dřív jsem si to myslel, ale postupně si to myslím čím dál tím méně. Myslel jsem si, že muži jsou víc na obory, v nichž je potřeba věci vymýšlet a není potřeba znát mnoho detailů, kde je možné „si hrát“. A naopak že ženy inklinují k oborům, které se zabývají komplikovanými věcmi, u kterých je třeba posouvat se krok za krokem k výsledku, být systematický. Postupně od tohoto názoru upouštím, protože se stále častěji setkávám s lidmi, kteří do této představy nezapadají.
Svou roli hraje i proměna jednotlivých oborů. Když jsem byl mladší, zájem o počítače a jejich využití v chemii byl vnímán spíš jako „hraní si“. V dnešní době k počítačům lidé přistupují jako k něčemu běžnému, takže informatika přestává být čistě mužskou doménou a stává se z ní obor pro všechny.
Myslíte si, že je potřeba věnovat se rovnosti v uplatnění ve vědě, ať už mužů a žen nebo jiných málo zastoupených skupin?
V zahraničních projektech se tyto otázky berou velmi vážně. I když jsou to často země, kde je konkurence tvrdší než tady, kde je opravdu těžké se ve vědě udržet, rozdíly jsou tam menší právě díky tomu, jak to řeší. Je složitější se dostat třeba na postdok, je složité dostat peníze a udržet se tam. Na druhou stranu si myslím, že třeba s mateřstvím je to v zahraniční vědě jednodušší, protože na něj zahraniční instituce a projekty víc myslí.
Neměl by snad být problém převzít vzor odjinud a implementovat ho sem, pokud by to bylo možné finančně. Řešit by se to mělo na všech úrovních, tedy ne jen na státní, ale třeba i institucionální, jinak by to asi nemohlo fungovat.
Prací trávíte poměrně hodně času. Myslíte si, že jsou na VŠCHT dobře nastavené podmínky pro kombinaci osobního a pracovního života?
Na každém závisí, jak si to zařídí. Někdo dokáže skloubit všechno. Pokud je člověk hodně pracovitý a dokáže si rychle vybudovat kariéru, tak po rozhodnutí pořídit si rodinu může trochu zvolnit tempo, protože už má vytvořený základ pro to, aby v jeho práci pokračovali následovníci a on je jenom korigoval. Někomu se to povede, někomu ne. VŠCHT také podle mě docela ochotně vychází vstříc lidem, kteří například řeší to, že se musí starat o nemocné rodiče. V takovýchto případech tu nebývá problém individuálně se dohodnout.
Co byste na závěr vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o vědecké dráze?
Hrajte si s tím a kuťte, něco zajímavého vymýšlejte, nepracujte strojově. Když se vám to bude dařit, pokračujte v tom i ve vědě.
